Reklama

sobota 22. května 2021

Národní obrození; zázrak způsobený lidmi (IV.)

Marie Neudorflová
22. 5. 2021
Historička Marie Neudorflová vytvořila na podnět Nové republiky studii o českém národním obrození, kterou nazvala "České národní obrození - bohatý pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa". Protože se jedná o hutný a rozsáhlý text, rozdělila jej tematicky do čtyř kapitol, které postupně vždy v sobotu zveřejňujeme. Děkujeme paní doktorce Neudorflové za skvělý tvůrčí a vlastenecký počin a přejeme čtenářům dobré soustředění, neboť téma je napříč časem pořád aktuální. Dnes si můžete přečíst kapitolu čtvrtou, tedy závěrečnou.


(na obrázku portrét Karla Havlíčka Borovského)
IV. Kdykoli jsme vítězili, bylo to více silou ducha než silou fyzickou


4.1. Propojení vědecké, vzdělávací, kulturní a politické práce v národním obrození.


Je nesporné, že naši obrozenci v mezích nepříznivých politických a národních podmínek kladli solidní základy pro kulturní, vzdělávací, sociální a politickou práci národa, dlouhodobě důležitou k jeho samostatnější a svobodnější existenci. Bez moderního jazyka, bez přijetí vědeckých přístupů, bez divadla jako prostředku k většímu pochopení lidské i národní existence, včetně historické, a bez důkladnější literární reflexe života a jeho problémů by rychlý pozitivní rozvoj národa ve všech oblastech od 2. poloviny 19. století, nebyl možný, a tudíž by nebyl možný ani vznik demokratické Československé republiky r. 1918. Klíčovým aspektem pro tento nesnadný proces bylo umění využívat jakýkoli stupeň svobody k relevantní pozitivní práci ve prospěch úrovně národa, k přijetí a prosazování humanitních hodnot, k důrazu na sebeznalost a na vědomé ztotožnění se jednotlivců s vlastním národem a s jeho důležitými potřebami, k pokračování úsilí o české školy a k výchově ke zodpovědnosti za sebe, za druhé i za celek.

V odborné literatuře jsou čtyřicátá léta 19. století považována za vrchol českého národního obrození, kdy vlastní iniciativa národa dosáhla takového stupně kulturní modernizace, která by se musela zvrátit jedině násilím, o což se rakouská vláda po poražených revolucích 1848 také pokusila – vězněním účastníků revoluce, cenzurou, obnovením panovnického absolutismu. Přesto věda a její popularizace pokročila a také původní literární tvorba. Středem intenzivní české vědecké činnosti zůstávalo Museum a prostředí kolem Jungmanna, Palackého a Šafaříka, ale přibývaly další osobnosti. Matice česká byla stále více podporovaná veřejností, což se odráželo i v jejích finančních možnostech a vydávání knih. Náklad Muzejníku neustále stoupal, koncem 40. let už měl tři tisíce předplatitelů. Matice dbala o úroveň a čistotu českého jazyka, podporovala vydávání českých autorů i překlady hodnotných zahraničních děl. Samozřejmě přísná vládní cenzura neváhala často zasahovat. Češi začali mít vliv také v Průmyslové jednotě, což pro ekonomický rozvoj, zvláště českého řemeslnictva, mělo nemalý význam. Palacký, Trojan, Rieger, Perner občas dokázali nemožné, ale Němci měli v rozhodování trvalou převahu. V Průmyslové jednotě se zrodil plán na zřízení první české průmyslové školy. Na rozdíl od nevstřícného přístupu šlechty byly výsledky finanční sbírky na školu mezi jinými vrstvami, a dokonce i mezi chudými lidmi obdivuhodné. Stalo se dlouhodobou tradicí, že navzdory chudobě a velkým daním, které Češi do Vídně platili, a na rozdíl od Němců podporovaných bohatě vládou, si Češi museli své školství budovat hlavně ze svých veřejných sbírek. Chudý český národ nelitoval peněz na vzdělání budoucích generací.

4.2. Protichůdné a zkreslující tendence v interpretaci historie a národního obrození.


Obrozenecká historická věda zaznamenala významné úspěchy. Lidé toužili po znalostech, sebeznalosti a historické reflexe byly její důležitou součástí. Navzdory tomu, že katolická církev očerňovala a zatajovala období české reformace, povědomí o jejím charakteru a významných osobnostech bylo mezi českými obrozenci silné, zvláště o mistru Janu Husovi, P. Chelčickém a J. A. Komenském, o reformační literatuře, o primární pozici českého jazyka a o svobodnějších poměrech obecně. Toto povědomí jim bylo silnou intelektuální a mravní oporou. Když T. G. Masaryk v 90. letech v návaznosti na Palackého interpretaci české reformace a na jeho filosofii dějin dokazoval, že znalost reformace hrála v českém národním obrození důležitou roli, narazil na tvrdošíjnou a trvalou opozici historika J. Pekaře. Ten viděl obrození jako výsledek osvícenství, dokonce v některých aspektech důsledek činnosti katolické církve, aniž rozlišoval mezi postoji některých sympatizujících jednotlivých kněží a katolickou hierarchií. Pekař zároveň odmítal ideu filosofie dějin, která je v západních přístupech k historii uznávána od Voltaira. Spor mezi Masarykem a Pekařem o přístup k české historii rozděluje české historiky do současnosti – z různých příčin stojí proti sobě na jedné straně pekařovci, liberálové, pozitivisté, katolíci, na druhé straně ti, kteří přijali Masarykovu filosofii českých dějin, s její podstatou humanitních ideálů a snah o jejich naplňování, hlavně uvědomělou prací, ale většinou v konfliktech s mocenskými silami. Znamenalo to důraz na práci pro pozvednutí duchovní, mravní i sociální úrovně lidí z útisku mocných a z podmínek nesvobody. Tento přístup hledá i smysl dějinného vývoje, umožňuje poučit se z historie, navazovat na její pozitivní momenty.

V moderní době, při existenci národů, z nichž každý sdílí cenné dimenze své existence (jazyk, území, kulturu, historii atd.), navazování na minulé znamená vědomé ztotožnění se lidí s vlastním národem a jeho potřebami, navazování na to, čeho minulé generace svými ideály a úsilím pro národ dosáhly. Kolektivní úsilí bylo ve vztahu k obecnému dobru daleko efektivnější než individuální. Ve svém dlouhodobém úsilí to znamenalo úsilí o demokratizaci poměrů, což byl proces konfliktní a stále ohrožený mocenskými vrstvami, které většinou silně inklinují k nedemokratickým hodnotám. Odpůrci tohoto přístupu přijali mnohem užší pohled na historii, spíše popisný než hloubavý. Schází mu hledání hlubších příčin, důsledků a souvislostí jevů, ba i jejich podstaty i hledání jejich smyslu. Tento ‚pozitivistický‘ přístup- „fakta mluví za sebe“, je svázán s liberalistickou filosofií, která se více méně zřekla osvícenského požadavku, že vědecké poznání má sloužit především pozitivnímu rozvoji lidí, společnosti, národů. Koncem 19. století byl dokonce přijat princip, že vědci nejsou zodpovědní za to, jak se zachází s výsledky jejich bádání. Na pozitivismus v mnohém ohledu navazuje extrémnější postmodernismus, jehož východiska nesouznějí s hodnotami demokratickými a nemají respekt k vžitým významům slov. Do této kategorie spadá i přístup katolický a marxistický, jejichž axiomem jsou specifické hodnoty, typické daleko více pro fatalismus a autoritativní přístupy než pro demokratické. Současné ‚neoliberální‘ přeinterpretovávání dějin ve prospěch nedemokratických, korporativních a fašistických sil je kapitola sama o sobě, jež je hodna důkladného výzkumu.

4.3. Vrcholící národní obrození ve čtyřicátých letech. Demokratické ideje, kritika liberalismu a moderní politické myšlení v novinářské práci K. H. Borovského.

Navzdory poměrům se ve 40. letech 19. století začal skromně rozvíjet i občanský a společenský život, a to jak soukromý, odehrávající se v salonech, tak veřejný na bálech, při besedách, v čtenářských kroužcích. Bylo to umožněno i tím, že nepočetná česká střední vrstva začala sílit natolik, že si mohla nehonosný společenský život finančně dovolit. Významné bylo, že po určitých obtížích v roce 1844 gubernium v Praze povolilo založení Měšťanské besedy. Značnou zásluhu o ni měl J. K. Tyl. Stanovy vypracoval F. L. Rieger a P. A. Trojan. Otevření se zúčastnily všechny přední osobnosti českého intelektuálního života v Praze. Starostou se stal zámožný přední český advokát J. Frič. Nejdůležitější byla její vlastenecká náplň, písně, poesie, opatrné debaty, i humor. Dokonce vznikl humoristický časopis. Dalším místem setkávání byly hospody, kde se scházel hlavně dělný lid, podobně jako ve venkovských besedách. Studenti zakládali čtenářské kroužky. Samozřejmě, že policie tyto veřejné aktivity velmi bedlivě a horlivě sledovala. Kulturních programů besed se začaly účastnit i ženy.

Za noblesní projev úrovně střední vrstvy se považovaly bály. České skvěle organizoval zpočátku J. K. Tyl. První bál r. 1840, vzbudil svou úrovní pozornost i mimo Prahu a mohl se vyrovnat i honosným německým bálům. Na jednom takovém bále v Praze zazářila Božena Němcová. Vše bylo české, pozvánky, taneční pořádek, hudba atd. A hlavně se mluvilo jen česky. Příští rok byl hostům rozdáván svazeček básní, složených dvaceti českými básníky na počest bálu. Bály se postupně staly tradicí i v jiných městech a přispívaly jak k sebevědomí Čechů, tak ke komunikaci a vzájemnému poznání lidí.

Zatímco se v Čechách začátkem čtyřicátých let kladly širší základy k veřejnému životu, na Slovensku sílily maďarizační tlaky, což českým vlastencům nebylo lhostejné. Je otázka, zda maďarské a rakouské politické autority skutečně věřily v nebezpečí ‚všeslovanského, panslavistického‘ hnutí. Národnostní útlak Slováků dospěl tak daleko, že jejich styky s Čechy byly v tisku klasifikovány jako zločin velezrady. Patnácti milionů Slovanů, jako ‚nejvěrnějších občanů Rakouska‘, se anonymně ujal mladý hrabě Lev L. Thun (1811-1888) v Augspurských novinách, vydávaných Čechy v Německu. Hájil nejen rozvoj a úroveň českého jazyka a literatury jako velmi pozitivní jev, ale i právo každého národa na svou existenci. Věřil, že každý národ plní jedinečnou roli v rámci civilizace. Pokud jde o Čechy, odmítal germanizaci. Zabýval se i ostatními slovanskými národy, včetně Slováků. Ale odmítal jako nerealistickou ideu „slovanské univerzální monarchie“. Hlavní poslání rakouské říše viděl v tom, aby poskytla rovné podmínky pro rozvoj všech svých národů. Vystoupení Thuna bylo přijato českými vlastenci s velkým vděkem, bylo důležité zvláště proto, že Thun byl členem zemské vlády. Byl vlastně zakladatelem ideje austroslavismu. Během revoluce 1848 však došlo k radikální změně jeho názorů.

Velmi důležitou institucí k získávání informací o veřejných záležitostech byl tisk. Vydávání novin bylo velmi ztíženo absolutismem a censurou, pro které inklinace politicky vzdělávat veřejnost byl těžký, přísně stíhaný prohřešek, neboť zaváněl kritikou oficiální politiky. Jediné české noviny Pražské noviny, které upadaly, pozvedl k obdivuhodné úrovni Karel Havlíček Borovský, který se stal jejich redaktorem r. 1846. Proměnil je v nesmírně cenný zdroj politických informací a politického vzdělávání, a v to, co Masaryk nazval ‚poctivou žurnalistikou‘. Přes všechny postihy dovedl překračovat hranice dovolené cenzurou. Když se Havlíček ujal redaktorství, měl za sebou několikaleté cestování po Rusku a Polsku, zajímaly ho slovanské národy a slovanská idea. Brzy si uvědomil rozdíly v úrovni, tradicích i mentalitě slovanských národů a jejich rozdílnou historii, kulturu a podmínky života. V tomto světle pro něho slovanská myšlenka ztratila na přitažlivosti a vrátil se domů jako ‚kovaný Čech‘, s vědomím, že kulturní a demokratizační rozvoj Čechů je mnohem pokročilejší než u ostatních Slovanů, a že národ má nakročeno k politickému prosazování svých zájmů.

Havlíček věřil v nutnost a potřebu demokratizace společnosti, aby se nižší vrstvy mohly vzdělávat, a to i politicky, a účastnit se práce ve prospěch svůj i veřejného dobra. Od mocných se nedala čekat iniciativa v tomto ohledu, politicky neprivilegované vrstvy musely být schopny si vydobýt rovnocenná práva samy. Ale k tomu bylo potřeba, aby rozuměly politice, moderním politickým pojmům, podstatě politických stran a všem úskalím politiky v praxi. Uvědomoval si velkou potřebu dobrých škol, včetně odborných pro chlapce, aby měli možnost se naučit něco užitečného, co jim a jejich rodinám zajistí obživu. Jeho oporou byla hlavně anglická politická literatura s jejími demokratizačními tendencemi. Měl velkou obavu z revolucí, z jejich spontánnosti, která obvykle vedla k porážce, a poté ještě k většímu útlaku než před revolucí. Málokdy revoluce dopadla ve prospěch ideálů a požadavků, za které bojovala. Podle jeho názoru revoluce byla oprávněná jen tehdy, když byla reálná naděje na vítězství, když byla dobře připravená nejen myšlenkově, ale i z hlediska porevolučních změn. Za spolehlivější cestu k zásadním politickým změnám považoval systematický organizovaný koncepční tlak zdola.

Proto zahájil svou žurnalistickou činnost důkladným politickým vzděláváním české veřejnosti. K nelibosti starší generace byl kritický, někdy i nespravedlivý, k dosavadní vlastenecké práci, soustředěné hlavně na kulturní rozvoj. Domníval se, že poměry pokročily natolik, že vznikl prostor pro takový druh politické práce, která by mohla časem vést ke změnám ve prospěch demokratizace politického systému a k rovnosti Čechů s Němci v zemích Koruny české. Plnou podporu měl především u Palackého, který mu dopomohl k redaktorství Pražských novin.

Hned v prvním článku se odvážně zabýval kritikou všeslovanské ideje, která byla sice krásná, ale naprosto nerealistická. Přes všechnu jazykovou podobnost byly rozdíly mezi slovanskými národy, jazykové, kulturní i historické, příliš velké. Jeho kritika vyvolala odpor u těch, kteří stále věřili, že Slované jsou jeden národ. Na rozdíl od doby porevoluční, v tvrdém Bachově absolutismu, v době předrevoluční považoval Havlíček ještě rakouské mocnářství za nejlepší ochranu před německými expansivními tendencemi a v rámci mocnářství věřil v ideu austroslavismu. Nejvíce mu záleželo na upevnění české národní identity a integrity, neboť značná část městského obyvatelstva byla poněmčená, neuměla dobře ani česky, ale ani německy A měl na mysli nejen Čechy, Moravu a Slezsko, ale i Slováky, kteří byli pod silným tlakem maďarizace. Zároveň však Slováci důrazně odmítali myšlenku jakéhosi čechoslovakismu se společným jazykem, asi se předpokládalo, že českým. Trvalo několik let, než došlo znovu ke vzájemnému porozumění.

Na rozdíl od Západu, kde myšlenky svobody, politických práv a politické demokracie byly značně zakořeněné ve středních vrstvách i díky existenci rozvinuté žurnalistiky, byla v Rakousku ‚žurnalistická poušť‘. Havlíček se ujal svého úkolu v ‚duchu pravého liberalismu‘, podmíněného morálními principy, zahrnujícími i myšlenku spravedlnosti, v podstatě demokratismu. Jinými slovy- Havlíčkovo politické myšlení vycházelo z odporu vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, hlavně však z kombinace moderních politických koncepcí, jako byly liberalismus, demokratismus, lidská a politická práva, zodpovědnost vůči sobě i druhým a vůči celku. Existence národa si velmi cenil z hlediska historického a z hlediska jeho potenciálu ke společné práci ve prospěch úrovně jednotlivců i celku. Jeho názory byly podloženy i vírou v cenu základních křesťanských principů, ale odmítnutím církevních pokryteckých, materialistických a neosvícených přístupů.

Pokud jde o ideu demokracie s její koncepcí spravedlnosti a rovnosti, byl to pro Havlíčka dlouhodobý cíl. Potřebovala určité podmínky, především vzdělanou a mravně dospělou veřejnost schopnou se zodpovědně podílet na politické moci a schopnou mocenskou vrstvu efektivně kontrolovat. Cesta k této úrovni byla dlouhá a trnitá. Velký problém viděl Havlíček v dobovém liberalismu, politickém i ekonomickém. Politický důraz liberalismu na práva a individualismus odděloval jednotlivce od společnosti, od národa, záměrně narušoval přirozené sepětí člověka se společností. Postrádal realistické principy směřující ke spravedlnosti a rovnosti lidí, k demokracii. Ekonomická koncepce volného podnikání nebrala ohled na sociální důsledky této praxe a stávala se nástrojem ochuzování lidí i národů. Naopak zvyšovala moc mezinárodních finančních institucí a vytvářela mezinárodní peněžní aristokracii, která slovy Havlíčka ‚jako upír saje krev z ostatního člověčenstva‘. Při šestnáctihodinové pracovní době si většina lidí nevydělala ani na skromnou obživu. Liberalismus neměl dostatečný pozitivní program, dokonce hlásal, že stát je založen na násilí. Havlíček dokazoval, že stát má mít i funkci mravní a sociální, a žádal, aby vláda, stát, chránily práva dělného lidu, jako chránily práva majetných. Byl to vlastně požadavek na zavedení demokratických principů do vládní politiky. Vláda měla dbát na spravedlnost a důstojnost všech, na svobodu postavenou na mravních základech.

Důkladného politického vzdělávání se Havlíček chopil ve stovkách svých článků, napřed v Pražských novinách a po poražené revoluci 1848 tam, kde to bylo možné. V době svého pronásledování rakouskou vládou si vždy na čas našel nové možnosti (Květy, Včela, Pražský posel, Národní noviny, Slovan), nedal se odradit ani policejními konfiskacemi. Věděl, že ani poslanci neporozuměli politickému vývoji v Evropě, včetně pojmů moderní politiky. Proto vysvětloval desítky moderních politických pojmů a jejich záludnosti v různém kontextu – obec, ústavnost, konstituce, demokracie, liberalismus, radikalismus atd. Tím se jeho články staly důkladnou školou moderního politického myšlení. O padesát let později Masaryk, který vědomě v mnohém navazoval na Palackého i na Havlíčka, s uznáním konstatoval, že Havlíček „zahájil v Čechách literární revoluci“. Myslel tím hlavně jeho schopnost soustředit se na podstatu politických problémů a vysvětlovat je srozumitelně veřejnosti, národu s ohledem na základní potřeby a problémy.

Havlíček se zabýval i politickými stranami, které neposuzoval podle jejich názvu a slibů, ale podle toho, co dělaly v praxi. Strany byly nezastupitelnou součástí demokracie, ale jejich dílčí zájmy často zrazovaly zájmy a potřeby nejen voličů, ale i celku, národa. Demokracii zneužívaly k prosazení svých skupinových nebo soukromých nedemokratických zájmů, některým šlo i o likvidaci demokratických aspektů politického systému. Přitom většinou reprezentovaly malou menšinu společnosti, ale protože se neštítily lhát, často vítězily. V demokracii měla být podstatná většina, samozřejmě bez utlačování menšin, což tehdy znamenalo menšin etnických. Bylo potřeba, aby strany měly povinnost do svých programů přijmout respekt ke společným potřebám a zájmům jako princip. Podle Havlíčka je povinností konzervativců hlavně dbát o zachování všeho dobrého a společnosti prospěšného, čeho bylo dosaženo v minulosti. Demokraté mají být naopak orientováni na realistické možnosti k budoucímu pozitivnímu rozvoji společnosti, na pokrok v širokém smyslu, přitom však ‚nemusí chtít vše najednou‘. Za velmi důležitou považoval Havlíček co největší soběstačnost každého národa. Proto ten důraz na efektivní poctivou práci. Pokud jde o priority, na přední místo kladl rozvoj školství. Toto směřování bylo zárukou schopnosti národa uchopit úspěšně případnou příležitost k dosažení větší svobody. Podobně jako Palacký byl i Havlíček přesvědčen, že se český národ musí spoléhat hlavně sám na sebe.

4.4. Porevoluční období. Bachův absolutismus a tragické osudy Borovského a Němcové. Němcová jako naše největší spisovatelka.

Vláda dobře chápala politicko-demokratizační vzdělávací smysl Havlíčkovy žurnalistické práce. Jeho noviny, zvláště po poražených revolucích r. 1848, byly často konfiskovány a cenzurovány, několikrát byl obžalován, ale on a jeho čeští obhájci vždy dokázali, že nedělal nic protizákonného. Nakonec ho vláda nechala tajně v noci v prosinci 1851 převézt do vyhnanství do Brixenu, kde byl odtržen od lidí a od práce, která byla smyslem jeho života. Za Bachova policejního režimu převažoval hlavně strach. Když se Havlíček po necelých pěti letech vrátil, byl těžce nemocen a o rok později zemřel. Patřil mezi ty české velikány, kteří svůj národ milovali a pevně věřili v obnovu jeho úrovně, svobody a důstojného života, a svou prací k tomu cílevědomě přispíval.

Než přejdeme k unikátní roli Boženy Němcové jako spisovatelky v družnějším prostředí české společnosti, bude užitečné se zastavit u skutečnosti, že ještě před Němcovou začaly do českého literárního světa vzácně vstupovat i ženy, které si byly vědomy duchovních a mravních potřeb žen ve změněné době po napoleonských válkách, v níž církve nedovedly rozumně reagovat. Do této kategorie patřila hlavně Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845), bez iluzí o manželství, značně praktická, nadaná. Její manžel byl český vlastenec a vlastenectví a psaní své ženy podporoval. Psala povídky, které byly velmi oblíbené pro svou reflexi problémů, které se týkaly méně chráněných dívek z nižších a nejnižších vrstev. Šťastné manželství stále zůstalo ideálem, k němuž bylo třeba přispívat nejen podvolením se manželovým potřebám, ale také dovednostmi hospodyně. Rettigová z vlastní zkušenosti věděla, že dívky většinou neuměly nic, čím by se mohly uživit, a v manželství neuměly ani vařit. Nikdo je to nenaučil, neboť většinou ani jejich matky neuměly vařit – nebylo z čeho, nebylo peněz, byla nesmírná chudoba. Manželství podle toho vypadala. Ale ve 20. letech 19. století, kdy se začala více rozvíjet řemeslná výroba, byla situace o něco lepší. Když Rettigová začala psát své kuchařky, byla si dobře vědoma těchto skutečností. Zcela záměrně napsala také zvláštní tenkou kuchařku pro nejchudší, což v dané situaci bylo velkým pokrokem. Její kuchařky, psány česky, byly i vlasteneckým počinem. Dívky a ženy, které se často setkávaly u městských kašen, když chodily pro vodu, dostaly nová témata k hovorům. Obdivuhodné na Rettigové bylo, že přesně odhadla, co české ženy v této fázi vývoje potřebovaly. Božena Němcová se s ní setkala a velmi ji obdivovala.

Když začátkem 40. let vstoupila do české společnosti Božena Němcová (1820–1862), naše největší spisovatelka, obecné naděje na příznivý politický vývoj byly značné, podobně jako naděje českých vlastenců na úspěch jejich vlastenecké činnosti. Ale s obnovením absolutismu po potlačení revolucí r. 1848 převládl strach, jemuž se Němcová odmítala poddat. Existuje podivná trvalá snaha, která přichází od Němců, ale přijatá i některými Čechy, snad z neznalosti faktů a souvislostí, možná i z oportunismu, přesvědčit nás, že Němcová byla odloženým dítětem nějakých rakouských šlechticů. Účelem je zpochybnit její češství a přiřknout jí rakouský původ na základě skrytého předpokladu, že přece ‚méněcenní‘ Češi nemohli mít tak geniální spisovatelku. Další neopodstatněná snaha je znehodnotit její dílo poukazováním na její soukromý život, či idealizováním jejího manžela. Vzhledem k jejímu významu nejen pro české národní obrození je na místě se u ní zastavit podrobněji. Její osud je ale také cenným svědectvím o době, ve které žila.

Už od mládí měla Němcová přirozené nadání představivosti a schopnosti vyprávět pohádky. Byla velmi zvídavá, plná ideálů, se zájmem o přírodu, historii, české pověsti, což v ní podporovala hlavně babička, ale i několik osob v okolí. Její tvrdošíjnost nepřemohla matčino rozhodnutí vdát svou neobvykle půvabnou dceru v sedmnácti letech za Josefa Němce, o patnáct let staršího celního úředníka s poněkud hrubší povahou. Byl českým vlastencem, přispěl ke zlepšení úrovně její češtiny. Ale vlastenečtí přátelé, její četba a vůle byly v tomto ohledu mnohem významnější. Zvláště v Praze, kam byl Němec na čas přeložen r. 1843, se jí otevřel svět vlasteneckých snah, které přijala srdcem i duší za vlastní. Inspirovaly ji ke sbírání pohádek a k původní povídkové tvorbě na základě zkušeností z jejich dočasných pobytů ve městech, kam byl Němec pracovně překládán. Dařilo se jí sbírat cenný národopisný materiál, který zpracovávala do studií. Sbírala a vydávala slovenské pohádky, za což jí byli Slováci vděční. Její schopnost vcítění se do podstaty problémů, zvláště společenských a sociálních, byla jedinečná, její literární vyjadřování bylo přirozené, ale geniální. Její Babička je světový unikát ve své prostotě, přirozenosti a moudrosti. To vše udělalo z Němcové naši největší spisovatelku, jíž zůstala – možná navždy. Její dopisy přátelům, a je jich na tisíc, jsou většinou literární skvosty pravdivosti, často také neradostná svědectví o době, v níž žila. Statečnost, láska a hledání pravdy jsou podstatou její tvorby.

Byla i starostlivou matkou, o vzdělání čtyř jejich dětí, které měla v prvních pěti letech manželství, se musela postarat sama. Při neoprávněném zkracování Němcova platu z rozhodnutí vlády, a nakonec po ztrátě služby byla rodina závislá na tom, co Němcová vydělala psaním. Vlastenečtí přátelé jí pomáhali za Němcovy nepřítomnosti, ale po jeho návratu předpokládali, že rodinu živí. Zažila jen málo skutečné dospělé lásky, po které toužila. Čtyřikrát podlehla iluzi, že ji našla na celý život. Z její strany to láska byla a rozchody hluboce protrpěla. Děti jí byly útěchou, její dopisy dětem jsou úchvatným svědectvím. I ve své bídě byla schopná se radovat z krátkých chvil prosvícených lidským, intelektuálním a duševním povznesením, včetně výletů s přáteli do přírody, kde jí bylo dobře. Milovala Slovensko, kde se jí lidé jevili srdečnější a upřímnější.

Už její současníci věděli, že Němcová je velká spisovatelka, věděli to i Němci a vláda. Vadil jim její kritický postoj k jejich pohrdavému pohledu na Čechy. Chápali, že svou tvorbou podstatně přispívala k sebepoznání i k sebedůvěře Čechů, k odkrývání národní kultury, k rozšiřování znalostí, ke kritice sociální nespravedlnosti, ale hlavně k pocitu sounáležitosti, hrdosti na svůj národ, k dospělosti národa. Proto bylo záměrem vlády Němcovou zničit. Obdivoval ji i K. J. Erben (1811–1870), který byl svou tvorbou podobně orientován jako Němcová. Tak jako u jiných národů, moderní hodnotná česká kultura rostla z intimního sepětí Čechů s národní historií, s lidovou tvorbou, s utrpením lidí, s potřebami národa a mravními hodnotami. Němcová cítila, jak je její trpký osud svázán s osudem českého národa.

Němcová tušila, kde byl kořen bídy a hladu rodiny. Tušila, že to nebyla jen cholerická povaha jejího muže, která způsobila, že ho vláda vláčela po různých krajích mocnářství. Tušila, že to byla její tvorba, která vadila vládě i Němcům, její svědectví o bohatství české kultury, po generace zadupané Habsburky a katolickou církví. Ukazovala, že i chudý národ má své génie, jen jim dát možnost. Svou tvorbou měla i vliv na ženy, dodávala jim sílu chápat širší souvislosti svého života, sebeúctu a schopnost bránit se nepřízni. A zároveň inspirovala lidi, včetně žen, k činům. To jsou vlastnosti, kterých se mocní bojí, neboť souvisí s mravní dospělostí lidí, s demokratizací a směřováním k rovnosti a spravedlnosti.

Vládě se podařilo Němcovou zničit. Zemřela, bylo jí 42 roků. Národ plakal, ale zajistit jí skromný stabilní příjem po několik let před smrtí nedokázal. Po její smrti rakouská vláda Josefu Němcovi vrátila všechny peníze, které mu za jeho práci dlužila.

Bez kulturního základu vytvořeného osobnostmi českého národního obrození, v němž Božena Němcová hrála unikátně pozitivní roli, by v době větší svobody od 60. let 19. století český národ nebyl schopen tak rychlého rozvoje, který se v té době přelil do úsilí politického za rovnoprávnost Čechů s Němci v českém království. Pravda, nikdy nedosáhli hlavního cíle, ale národ pokračoval v rozvoji kultury, škol, ekonomiky a politické demokratizační aktivity takovým způsobem, že do konce 19. století Češi dohonili rakouské Němce v ekonomické oblasti a v kultuře je předčili – v literatuře, hudbě, malířství, politické kultuře. Na tomto solidním základě pak vůdčí osobnosti Čechů a Slováků, doma i v zahraničí, začali rozvíjet svůj odboj během 1. světové války za vytvoření demokratické Československé republiky proti Němcům a jejich tažení ‚Drang nach Osten‘.

Obě období jsou nesmírně cenná nejen z hlediska úrovně českého národa, ale i z hlediska širšího poučení o možnostech systematického budování podmínek pro rozvíjení demokracie, s jejím ideálem rovnosti a spravedlnosti a respektu k národním entitám. Zdá se, že toto směřování je v současnosti čím dál tím více ohroženo, jak politickou neschopností bránit se tlakům ze zahraničí zaměřeným na překrucování evropských moderních dějin, tak tlakům na opětovné potlačení znalosti nejcennějších aspektů naší historie včetně národního obrození, v němž se filosofie vědeckého a mravního přístupu k českému národu projevila důrazem na vědomé rozvíjení jeho celkové úrovně. Není náhoda, že krásná literatura zabývající se relevantními aspekty tohoto období je odstraňována z knihoven, zvláště školních. Alois Jirásek, který se tomuto období věnoval nejvíce a na základě bohatých pramenů, je znevažován lidmi s nízkou odbornou znalostí i slabším charakterem, sloužícími tak nečestným záměrům mocných tohoto světa a jejich pochybným velikášským ideálům, v nichž hraje podstatnou roli destrukce. Popularizační dílo Jiráska vadí jejich nadnárodním ambicím právě pro svou neobvyklou odbornou úroveň a přístupnost veřejnosti.

Užitá literatura

Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Sborník. Brno 2004

Hroch Miroslav, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha 1999.

Hroch Miroslav, V národním zájmu. Praha 1999

Haubelt Josef, České osvícenství. Praha: Svoboda 1986

Kočí Josef, České národní obrození. Praha: Svoboda 1976

Masaryk T.G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha 2000

Masaryk T. G., Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1996

Neudorflová L. Marie, Masaryk – demokrat. Od české otázky k ženskému hnutí a Nové Evropě.Praha 2015


40 komentářů :

  1. Pani Marjanko,

    napsala jste to skutecne krasne, ale-- Bohuzel pisete o nasi Ceske historii, no vlastne o odalostech pred 160 lety.

    Byla to urcite vzacna doba, kdy nasi pra-pra rodicove, si uvedomili ze jsou Cesi, a mezo nami, ac se o tom tak nejak nemluvilo, oni se s nami svezli i Horni Uhrove, kteri si pak rikali Slovaci, a v brzku nam Cechum zacali nadavat a....

    Bohuzel ted v dobe kdy jste psala Vas hezky clanek, je o 160 let vice, a za tu dobu Ceskoslovensko vzniklo zaniklo, zase vzniklo, pak diky jednomu, no vlastne byli u toho oba, tedy Vaskove, vzniklo Cesko, Slovaci konecne dostali co jim patri, no Orban si brousi zuby, a my stale jeste tak nejak Cesi, (mnozi z nas se za cesstvi stydi a rikaji si bud Keltove, nebo i Frankove, a dalsi pitomci Pirati..

    Vlastne nemam pravo Vas krasny clanek komentovat z etnickeho hlediska, i ja jsem vlastne posledni Cech ci Cechoslovak (pravej jeste z pred valky), ale moje deti jsou matkami internacionalu kdesi za morem.

    takze - jste hodna, clanek je to krasny, ale mila damo, hazete perly svinim.

    se srdecnym pozdravem, a prani lepsich zitrku pro vas vsechny cechy

    ja

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není důležité, zda máte či nemáte český etnický původ. Rozhodující je, zda se Čechem cítíte, Čechy (a Moravu či Slezsko) za svou vlat považujete a ochoten jste pro ně oběti přinést. Toť vše.

      Vymazat
    2. Milá Vlastička. V Sovětském svazu žily mraky lidí, kteří se považovali za Sověty.
      Během mžiku si uvědomili, že jsou vlastně Tádžikově, Ázerbájdžánci, Arméni, Kazaši, Rusové, Estonci... a děly se takové věci, že všem přecházely zraky.
      Plačící smajlík.

      Vymazat
    3. Basosi,
      připojuji se jsem též Čechoslovák.

      Vymazat
    4. Helanov, od kdy jsou "Sověti" národnost? Něco jako EU, Evropané? Ani "Amíci" nejsou národ. Je třeba rozlišovat národnost a státní útvar. Národnosti se dědí, mísí, státní útvary vznikají a zanikají. Oslabené národy také zanikají. Nepravosti se dějí vojenskou silou velkých států už od pravěku a vedeny "elitou" disponující penězi a zájmy. Plebs chce klid a "šířit" se natalitou. Někdy si přečtěte Starý zákon, jak to začínalo.

      Vymazat
    5. mirku

      aniz bych se chtel hadat........ale jen jim ten tvuj nazor zkus rict

      Vymazat
    6. Basosi, komu? Rusům, Eurohujerům, Amíkům?

      Vymazat
    7. Také jsem u sčítání lidu uvedl jako druhou národnost Slovenskou snad jednou tohle umělé roztrhnutí skončí.

      Vymazat
    8. Pane Povolný, ti lidé se opravdu cítili jako Sověti.
      Po rozpadu SSSR se do Moskvy i jinam vylily mraky Gruzínů, Kazachů, šli za lepším, mluvili rusky, považovali se za Sověty a nechápali, že je Rusové vyhánějí.
      Hodně lidí se tam považuje za Sověty i dneska.

      Vymazat
    9. Ja se porad citim jako Cechoslovacka. Ale to neni narodnost... to je politicka prislusnost... ci tak neco, ne?

      Vymazat
    10. Paní Věro, po 89. si pár,(doslova K+M) politických pitomců honila své ego. Naštěstí blízkostí řeči a kulturní i sňatkové skutečnosti vytváří de facto československou národnost. De jure to přijde později, až budeme ohroženi zvenčí.

      Vymazat
    11. Helanov 17:07, pravdu má paní Věra. I odlišné kultury mohou mít zájem na společném státu.

      Vymazat
  2. Mezi hrdým patriotem a tupým náckem je tenoulinká hranice, existuje-li vůbec.
    Bacha na to, stačí si vzpomenout např. na Balkán , po rozpadu Jugošky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 20:21Helenov má bohužel pravdu.Tak to postupuje:nacionalismus-šovinismus-fašismus.Na Balkáně klasický příklad-Chorvatsko.Ale to by jste p.Dvořáku jako znalec událostí na Balkáně měl vědět.

      Vymazat
    2. Tak jako mezi silencem a mentalne zdravym clovekem? No mozna. Ale dulezita tato hranice je, a neni zase tak tezke to rozlisit.

      Vymazat
    3. Tezky to je bohuzel, nekdy se tak stava pod tlakem okolnosti, pomoci berle zvane ideologie, povysuji se psychopati a sadisti do funkci a dostavaji vsechny moznosti prostredky a prostor na stupnovani jejich silenstvi do nekonecna..
      Jako vsichni takovi, je skoro nemozne je rozeznat zachytit a zadrzet na zacatku.
      Casto maji mocne ochrance,kteri je podporuji a k pozdejsimu pouzivaji..Zadne reformy neplati dlouho a vzdy a ve velkych mnozstvich vyplavou na povrch nad nas ,jako spina ve drezu po umyti nadobi..
      Tak zlo a lez a nasili vitezi..A vyroji se takovi, kteri jeste pilne odsuzuji a obvinuji vsechny kolem sebe..Kdo jsi bez viny,hod prvni kamenem..
      Havlicek je prikladem zodpovednosti pro kazdeho kdo pise a varovani aspon neblit misto toho..
      Uz tim povysuji ty nejhorsi a davaji jim zbrane proti nam..
      Rad bych trochu dorovnal ty vsechny se opakujici historie tak idealne do siroka popisovane vzdy, v procesech a slavnych osobnostech, nezbytneho jasani a oslav, ktere vedly k nasemu narodnimu osvobozeni, pripomnel bych rad nemene vyznamnou a sjednocovaci roli naseho vsudypritomneho a obycejneho piva..
      Demokratizace kazdeho,narodni uvedomeni dukladnymi diskusemi a kdy s pivem ,temer vse zacinalo a koncilo.

      Vymazat
    4. Ono vyporadani s psychopaty jde, kdyz se chce. Psychopati buji tam, kde maji vyhody.

      Pivo! No vidite. Existuje neco jako spolecensky klih. Neni jich zase tam moc, tech lepidel, abychom mohli jeden ci druhy jen tak splachnout do odpadu, jak se to udelalo s nabozenstvim. Ale nest, pivo je taky fajn! :-)

      Vymazat
    5. Paní Věro, je velmi těžké to rozlišit.
      Po rozpadu SSSR se z patriotů stali náckové během mžiku.
      Hlavně v měkkém podbřišku SSSR. Tam to bylo nejhorší, vzájemně si vraždili i malé děti.

      Vymazat
    6. Pro Věru :
      Celkem naturalisticky popisuje “ vlastenectví” Světlana Alexijevicová ve své Době z druhé ruky.
      Patrioti, kteří jen měli rádi svou hudbu, národní pokrmy, najednou začali svým sousedům, se kterými pokojně žili, podřezávat krky.
      Může se to stát kdekoli a kdekoli, stačí málo.

      Vymazat
    7. Neni to tezke, kdyz se clovek nauci ignorovat jejich slova, a sleduje jejich ciny. Proto oni preferuji anonymni podminky velkych mest. A jsou pochopitelne majstri na prevlekani kabatu.

      Kde si vrazdili deti? Neslysela jsem. (Ne ze bych neverila.)

      Vymazat
    8. Dekuji za poukazani na pani Svetlanu. Zajima mne tim, ze je schopna byt kriticka k beloruske opozici. Vidi nuance. Podivam se po knize. Cetla jsem taky o vrazdeni deti Tatary na Krymu, kdyz padl Sojuz nerusimyj. To neni o vlastenectvi, to je o tom, ze kdyz se chce clovek chovat jako svine, tak se mu ideologie hodi. A pro psychopata je ideologie kamuflaz.

      Vymazat
  3. Díky za celý opus. Avšak právě zřizované ,,komise pro výuku dějepisu" se zasadí o to, aby se národní obrození stalo pro mladou generaci neznámým pojmem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Muj dojem z clanku je odcizeni, ktere se pouziva do zcela mne nestravitelne nekonkretnosti,nekdy, ktere se mohou pouzit v popisu vzdy, treba v dejinach vyvoje jinych narodu..Oddaluji me ty universalni vyrazy od zivych bytosti..
      Uz ve skole jsem takove texty nemel rad.
      Dale chybi mi ramec te situace mezinarodni,/asi neni misto / zminka o tom, kdy jsme neexistovali bez okolnich vlivu a po napoleonskych valkach,plundrovani a 15 let valkami rozvracenych hospodarstvi do bidy a smrti..
      Kdy za chvili germani pokracovali v dalsim zbrojeni a valkach..To poznamenalo i Babicku.

      Vymazat
  4. Rozdělení v roce 1992 je neplatné!
    Přátelé, vypadá to, že žijeme v neexistujících republikách a že všechno, co politici napáchali od takzvaného rozdělení v roce 1992 je neplatné. Česká a Slovenská Federativní republika fakticky nikdy nezanikla, protože, cituji:
    Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně:
    ČL. 1
    (1) V referendu mohou být předloženy občanům České a Slovenské Federativní Republiky k rozhodnutí zásadní otázky formy státoprávního uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky.
    (2) O návrhu na vystoupení České republiky nebo Slovenské republiky z České a Slovenské Federativní Republiky lze rozhodnout jen referendem.
    327
    ÚSTAVNÍ ZÁKON
    ze dne 18. července 1991
    o referendu
    Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně:
    ČL. 6
    (1) Výsledek referenda vyhlášeného podle čl. 1 odst. 1 má závaznost ústavního zákona.
    (2) Je-li návrh podle čl. 1 odst. 2 přijat alespoň v jedné z republik, zanikne Česká a Slovenská Federativní Republika uplynutím jednoho roku od vyhlášení výsledku referenda; její působnost přechází na Českou republiku a Slovenskou republiku, jimž pak přísluší plný výkon státní svrchovanosti.
    ČL. 8
    1. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších ústavních zákonů, se doplňuje takto:
    a) v článku 41 se za slova "a k jejich změně," vkládají slova "k přijetí návrhu na vyhlášení referenda, ",
    b) v článku 58 odst. 1 se za slovo "federace," vkládají slova "usnášet se o návrhu na vyhlášení referenda, ".
    2. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, se doplňuje takto:
    v článku 2 odst. 2 se tečka za slovem "voleny" nahrazuje čárkou a na konci se doplňují slova "a lidovým hlasováním (referendem). ".
    ČL. 9
    Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

    Havel v. r.
    Dubček v. r.
    Čalfa v. r.

    OdpovědětVymazat
  5. Mirne mi vadi, ze tento clanek opet podporuje mytus, ze Karel Havlicek prijel z Brixenu s podlomenym zdravim, jako by ten Brixen mu na zdravi ublizil. Neni tak, rodina tam zila v pohodli, vsici ale meli tuberkulozu, a taky na ni vsici zahynuli. Spis jim Brixen vysoko v horach pridal roky zivota.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zřejmě si neuvědomujete, že Brixen v 1.polovině 19.století není Brixenem, tak se vám jeví v současnosti. Jeho císařské veličenstvo jistě dobře vědělo, kam poslat neposlušného českého novináře "na rekreaci".

      Vymazat
    2. Byl snad Brixen horsi, nez dediny ci mestecka v ceskych zemich? Tu vyhodu, co mel, byla nadmorska vyska.

      Vilka, kde rodina Havlicku zila v Brizenu, se dosud muze videt. Moc pekna. Vzhledem k tomu, ze cisar platil neposlusnemu novinari 500 zlatych rocne, meli se na tu dobu velmi dobre. Kdyby Nemcovi meli kdy takove penize, Bozena by nikdy nemusela zemrit hladem a zimou.

      Vymazat
    3. Brixen byla rekreace, zdravé povětří, Havlíček se stravoval v blízké hospodě a o bydlení v samostatném domku se mu starala služka.
      Samozřejmě trpěl, odloučením od rodiny. Ale s utrpením politických za bolšána se to VŮBEC nedá srovnat.

      Vymazat
    4. Helanov, Věra, nešlo přece o "rekreaci" ale o vyhnanství! Nepohodlní ale významní, vlivní, mají vždy nadstandardní podmínky. Havel byl jiný?

      Vymazat
    5. Ja to proti Havlickovi nedrzim. Naopak, jsem rada, ze se k nemu mocnarstvi chovalo v exilu celkem slusne. Jen mi vadi, kdyz lidi delaji, jako by to bylo mocnarstvi, co mu znicilo zdravi.

      A chapu, ze tam byl nestastny, napred odriznuty od vsech, a potom, kdyz rodinu pustili, tak od naroda. On pry tenkrat (kdyz ho bafli) uz chtel jit od politiky, a sedlacit. Zil by mozna dyl, kdyby se do toho pustil v Brixenu, a do Cech jen dopisoval. Ale to jsou stejne jen kecy. Byl to skvely clovek, takovych kdybychom meli vic!

      Vymazat
  6. Je to nekolik mesicu, precetla jsem si znovu Babicku. Byla jsem sokovana, ze babicka mluvi spisovnou cestinou (tak jak ji Nemcova chapala) misto pravdivym narecim, ktere Nemcova jiste dobre znala a mohla reprodukovat. To zase odrazi tu nestastnou centralizaci neboli rizeni shora. Cesti intelektualove ji prevzali z absolutismu.

    Mimochodem, velice pekne micha ryze narecni rec a spisovnou treba Vojtech Martinek, napr. Troji cesta Blazeje Potesila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Naučte se psát česky, vč. didaktických znamének a teprve potom někoho kritizujte..,

      Vymazat
    3. Babičku nesmíte brát jako román, ale jako báseň v próze.
      Víc lyrickou, než epickou, Němcová nechtěla zobrazit realitu.
      Rozhodně to není čtivo pro školní mládež.

      Vymazat
    4. To mate pravdu. Je to basen.
      Ale mam prece jenom pocit, ze mame dlouhou tradici potlacovani mistni svebytnosti, vcetne nareci. Narodu to neslouzi.

      Vymazat
  7. Paní Věro,
    potlačování místní svébytnosti mají v programu globalisté, je však otázkou zda si to nechají státy či národy líbit. Já se dosud cítím Čechoslovákem (tam jsem se narodil), Čechem (naše evidenční národnost), Moravákem (historická národnost) a Hanákem (rodinný původ). To vše mi patří a nikdo mi to nesmí brát. Za zločin pokládám rozdmýchávání místních nenávistí, které infikují někteří politici, protože tím oslabují náš stát.

    OdpovědětVymazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.