Robert Fisk
23. 7. 2014 Zvědavec
V bezprecedentní kritice obléhání Gazy Izraelem vysoký představitel humanitární charity Médecins Sans Frontiers (MSF) popsal práci své organizace mezi 1,8 milionem obléhaných palestinských uprchlíků jako pobyt „ve věznici pod otevřeným nebem, kde se zalátávají vězni mezi jednotlivými mučeními“.
Jonathan Whittall, šéf humanitárních analýz MSF, který pracoval v Libyi během války v r. 2011, v Bahrajnu během povstání téhož roku, v Sýrii, Afghánistánu, Pákistánu, jižním Súdánu a Darfuru, se bez obalu otázal svých kolegů: „V jakém okamžiku se opakovaná lékařská činnost MSF v nepřijatelné situaci (jako v Gaze) stává spoluvinou na agresi a útlaku?“
Na rozdíl od ostatních lékařských charit MSF vždy vybízela své členy, aby mluvili upřímně o nebezpečích a morálních problémech, kterým čelí, a dlouhá a naléhavá zpráva pana Whittalla – na rozdíl od zpráv ostatních humanitárních skupin, které upřednostňují umlčování svých členů – je v souladu s pravidly MSF. Ale její obvinění vůči Izraeli jistě vyvolají zuřivé izraelské odsouzení během neproporcionální války – vedené údajně proto, aby se zabránilo raketovým útokům Hamasu na Izrael – ve které izraelská armáda zabila hodně přes 200 civilistů, z nichž mnoho bylo žen a dětí.
„Celá populace je lapena v tom, co je v podstatě věznice pod otevřeným nebem,“ píše pan Whittall. „Nemohou odejít a dovážet se tam mohou jen nanejvýš omezené dodávky věcí – klíčové pro základní přežití. Populace věznice si zvolila zástupce a zorganizovala sociální služby.
„Někteří vězni se zorganizovali do ozbrojených skupin a vzdorují svému věznění odpalováním raket přes zeď vězení. Nicméně bachaři jsou ti, kdo jsou schopni zahajovat rozsáhlé a vysoce destruktivní útoky na věznici pod otevřeným nebem.“
V přirovnání, které také jistě Izrael rozzuří, pan Whittall, který sídlí v Bejrútu, říká, že omezování humanitárních skupin v Gaze nejsou ojedinělá. „V r. 2012,“ píše, „MSF uzavřelo své projekty ve věznicích v Misrata v Libyi. Naši lékaři byli pobouřeni, že jsou v pozici, kdy poskytujeme ošetření pacientům, kteří jsou mučení státními úřady. Tehdy se MSF vyjádřila silně: ‘Naší rolí je poskytovat lékařskou péči obětem války a nemocným zajatcům, a ne opakovaně léčit stejné pacienty mezi jednotlivými mučeními.’“
Od r. 2010 provozovala MSF post-operační kliniku ve městě Gaza, kde 80% pacientů trpí závažnými popáleninami, a provádí specializované operace ruky v nemocnici Nasser v Kahn Younis, a školení v oblasti intenzivní péče lékařskému a zdravotnickému personálu v obou nemocnicích, Nasser a Shifa.
Během konfliktu, dodává pan Whittall, „je hlas pobouření lékařských týmů MSF přehlušen propagandistickou válkou, která vypukne pokaždé, kdy začne (vojenská) operace jako tato, a obavami, že příliš silný kritický hlas by mohl odstřihnout týmy chirurgů, kteří by se pak do pásma Gazy nedostali.“ Ačkoliv to pan Whittall neříká, stejná omezení byla pociťována humanitárními skupinami, když se setkaly s civilní populací zoufale potřebující pomoc v syrské válce.
U jednoho z dalších výpadů izraelské armády a vojenských akcí proti Gaze pan Whittall poznamenává, že „všichni platí za to, že žijí pod obléháním, a za své činy odporu. Lékařští pracovníci byli zabiti a zdravotnické struktury zničeny. V tak hustě obydleném prostředí tvrzení, že při náletech nejsou cíli civilisté, má malou hodnotu. Každá humanitární akce má vždy svá omezení. Humanitární organizace mohou ošetřovat raněné. Ale nemůžeme otevřít hranice, abychom ukončili násilnosti.“
Představitel MSF také poznamenává, že zatímco čelení „omezením humanitarismu“ jsou pro pracovníky MSF v terénu denní realitou, „stává se to zjevnějším v důsledku trvání utrpení a mezinárodní politické konfiguraci, která umožňuje, aby úchylné politické výroky a nekonečné násilnosti pokračovaly“. Pan Whittall říká, že jak se „věznice pod otevřeným nebem Gaza připravuje na další nálety a na možnou pozemní operaci“, zůstávají omezení MSF zjevná, a požaduje, aby bylo Palestincům povoleno „pohybovat se volně a hledat bezpečí v době násilností, včetně přechodu do Egypta… Civilisté a civilní infrastruktura – včetně lékařských pracovníků, zdravotnických center a ambulancí – by nikdy neměly být terčem. Humanitární pomoc a její pracovníci by měli mít neomezený přístup za každé situace – ne jako laskavost, ale jako právní zodpovědnost.“
Analýza pana Whittalla získá spoustu sympatií mezi ostatními humanitárními organizacemi a u představitelů EU, kteří shledávají, že jejich pomoc na okupovaných palestinských územích nebo v Gaze je brána Izraelci jako jistá – či je dokonce zneužívána. Humanitární projekty EU, jak v Gaze, tak na Západním břehu, byly zničeny izraelskou armádou – kdy se následně jen velmi zřídka objevila kritika i od samotné EU, která nemá na MSF žádné vazby.
