TTIP – hledání správné otázky…

27. 8. 2014 / Ladislav Žák / zdroj
Pokaždé, když se v našich životech něco neočekávaně změní, a jak bývá v kraji zvykem většinou k horšímu, začínáme se ptát, podobně jako major Borovička z Tankového praporu, jak je to možné. Většinou je tomu tak proto, že když se na nás ta bouda šila, tak jsme se mnozí dívali jinam, bylo nám to jedno, a to nemluvím o těch, kteří nosili z domu šicí potřeby už, už, aby byla bouda ušita.

Aktuálně se ideologové i praktici volného trhu na obou stranách Atlantiku snaží prosadit tzv. Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích (TTIP). Jde o jeden z nejdůležitějších obchodních, ale zejména politických a mocenských kontraktů současnosti nebo blízké budoucnosti. Proto bude zajímavé pokusit se o analýzu této smlouvy nejen na základě klíčové otázky, „cui bono?“, ale i té nejobecnější a nejpřirozenější, která se ptá, proč se na něčem domlouvají „právě oni dva?!?“ Jakkoliv se to zdá jaksi nedůstojné evropského intelektuála, který vždy se sklenkou dobrého moku, ba často i bez ní, tvrdí, že jemu jde vždy především o to, co se říká, a až následně, popřípadě vůbec, nejde o to, kdo to říká, životní praxe a zejména přirozená plachost nám velí, abychom pozorně sledovali to, kdo co dělá a nikoliv, co kdo dělá. Cestou na smrt a k všeobecnému zániku je pak obecné uspokojení se z toho, že se něco děje, namísto toho, abychom věděli, kdo, co a proč dělá.

Při posuzování jakékoliv smlouvy totiž nemůžeme odhlédnout od charakteristiky smluvních stran. Nejobecnějším požadavkem na smluvní stranu je její způsobilost takovou smlouvu uzavřít, především je to její autenticita a svéprávnost. Je to podobný úhelný kámen, jako když si na každé anamnéze na prvním řádku můžete přečíst, že pacient je orientovaný v prostoru a v čase. Jestliže pacient není orientovaný, je to úplně jiný balet. Klíčovou podmínkou ovšem je to, zda ten, kdo vyjednává, kdo hraje danou hru o podobu smlouvy, může také v rámci jejího působení něco ztratit. Každý rozumný člověk ví, že pouštět k rozhodování lidi, kterým nezáleží na výsledku, ale jenom na procesu, je prazvláštní druh rituální sebevraždy. Kdo tomu nevěří, nechť si srovná psaný a desetníkový (dnes padesátníkový, proto se padesátníky do ČNB nevracejí) mariáš a pochopí i ten méně bystrý.

Pozn. Rituální sebevraždou demokracie je i současný český volební systém, který vyhání především při volbách do poslanecké sněmovny a krajských zastupitelstev od uren odpovědné voliče a sváží k nim za pivo a buřta lidi, kterým je to úplně jedno. Odpovědný volič totiž záhy zjistí, že mu politické strany nastražily v rámci svobodné volby své prefabrikáty a k volbám raději nejde. Lidé, kteří volí z hecu nebo za buřta, se k urnám jen hrnou a pak s jedním umaštěným lístkem politým pivem dostaví za plentu a jen s bídou se trefí. Snad jen velmi obtížně dokážeme nalézt lepší ukázku komedie veřejné pastviny, než je demokracie po česku. Přiznejme si, že u sousedů v EU to nebývá často o moc lepší.

Než se dostaneme k charakteristice samotných smluvních stran, je možné poměrně s klidným svědomím konstatovat, že lidé, kteří vyjednávají za EU, opravdu nemohou v žádném ohledu v tomto vyjednávání a při jakémkoliv jeho výsledku o cokoliv přijít. Jsou to najatí vyjednavači, žoldáci, gážisté. Nikdo z nich nemá žádnou odpovědnost, snad s výjimkou odpovědnosti za výši svého konta a diet. Mandát, který mají jako jednotlivci i jako tým, je nejasný a zájmy EU v této smlouvě nemají žádnou demokratickou autenticitu. Ani Evropský parlament, ani žádný národní parlament jakékoliv země EU žádný mandát pro vyjednávání s USA neprojednal. Celá záležitost je tak opravdu v těch nejhorších rukách, protože to jsou ruce neveřejné a neodpovědné, pracující především podle pokynů toho, kdo do nich vkládá plat. Z určitého zorného úhlu tak evropský vyjednávací tým připomíná výše zmíněnou umaštěnou a podnapilou partičku, kterou právě za rohem od volební místnosti vysypal autobus a jejíž členové vrávoravě jdou s jediným volebním lístkem a občanským průkazem v ruce rozhodovat o osudu země. Samozřejmě, že vyjednávací tým EU není umaštěn a nesmrdí pivem. Vše je ve vlně, hedvábí, kůži a lepších nápojích. Ale to je asi tak jediný podstatný rozdíl. Obecně řečeno, smrdí to obojí jako bolavá noha. Kdo by chtěl sledovat vlastní prodej v on-line reportáží tomu doporučuji Twitter vyjednávacího týmu EU.https://twitter.com/EU_TTIP_team. Pokrok nelze zastavit, tohle dřív na trzích s otroky nebylo.

Způsobilost obou smluvních stran je v případě TTIP rovněž poněkud pochybná. USA jsou v průběhu minulých sta let stále více pouhou politickou zástěrkou vůle velkých soukromých korporací, mezi nimiž hraje prim už právě sto let a jednu zimu Fed. EU je naproti tomu stále ještě přímo závislá na vůli veřejných korporací, tedy členských států. Teprve na tyto státy a samozřejmě i na Evropskou komisi a Evropský parlament působí s různou intenzitou i úspěchem vůle soukromých korporací, které nemají svého lídra. Americký dolar je soukromě emitovaná měna, zatímco EU má měn hned několik a ona hlavní, tedy euro, je spíše parodií na měnu. Americké ozbrojené síly a zpravodajské služby jsou podřízeny federálním orgánům a prezidentovi, EU naproti tomu žádné ozbrojené síly ani zpravodajské služby pod svým velením nemá. Nesmíme zapomenout na to, že i USA májí své členské státy. Je to o to důležitější, že to mezi mnohými z nich a federální vládou opět poněkud vře a hledají se cesty k novému modus videndi. TTIP se jich však formálně nikterak netýká a nemají ani nemohou mít na vyjednávání jakýkoliv vliv. Pokud si namalujeme jednoduchý obrázek, schéma zachycující strukturu smluvních stran, pak vidíme, že jde o významnou asymetrii, která vyvolává oprávněnou otázku, nakolik je možné postavení takových smluvních stran v samotné smlouvě vybalancovat. Odpověď zní, že velmi pravděpodobně o tohle tady vůbec nejde. To, oč tu běží, je odchod celého období určité podoby vztahu politiky a ekonomiky do historie. Už nejsme dávno pacienty, studenty, žáky, sociálně potřebnými nebo staršími lidmi. Jsme klienty. Nyní přestaneme být občany států a staneme se klienty korporací.

Ve svém důsledku neznamená celý záměr TTIP nic jiného než potlačení pozice evropských národních států v jejich sporech se soukromými nadnárodními korporacemi. Jinými slovy, půjde o konečnou fázi zbožštění nonsensu volného trhu a jeho takzvaného „růstu“ garantovaného mocí danou operačními schopnostmi NSA a následně ozbrojené moci USA. Výsledkem bude stav, ve kterém má být jednou pro vždy dáno, od koho musí lidé nakupovat. Sladké časy Východoindických a jim podobných společnosti, jejichž obchodní monopoly v Severní Americe se staly jedním z klíčových důvodů amerického boje za nezávislost kolonii a vzniku USA, se mají vrátit a stát u konce demokracie na obou březích Atlantiku. To ony budou zase vyhlašovat válku a uzavírat mír, tak jak jim to bylo kdysi svěřeno v rámci jejich monopolu korunovanými hlavami. Jediným platidlem bude samozřejmě dolar, který bude ve světě mimo žalář TTIP postupně stále více vnímán jako makulatura. To bude smutný konec měny, o které Abraham Lincoln řekl, že vláda by měla vytvářet, tisknout a dávat do oběhu veškerou hotovost a (bankovní) kredit, který potřebuje k uspokojení svých výdajů a kupní síly spotřebitelů. Privilegium vytvářet a vydávat peníze není nejvyšší výsada vlády, ale její největší tvůrčí příležitost. Osvojením si těchto principů budou daňoví poplatníci ušetřeni nezměrných obnosů z úroků. Peníze tak přestanou být pánem a stanou se sluhou lidství. To platilo až do okamžiku, než byl v roce 1913 založen za prezidenta W. Wilsona ryze soukromý Federální reservní systém. Jedním ze základních sporů bude samozřejmě od počátku veden mezi veřejnoprávně emitovaným eurem a dolarem jako soukromým platidlem.

Ale i kdyby snad k žádným naprostou náhodou sporům nedošlo, tzv. kompatibilita pravidel či harmonizace norem nemá znamenat nic jiného, než drastické omezení práv spotřebitele a v konečné fázi i občana každé jedné evropské země. Navíc tyto spory mají být vedeny před blíže nedefinovanými a dokonce tajnými rozhodčími tribunály bez jakékoliv demokratické legitimity. Každý jen trochu poučený zákazník ví, že smlouvu s rozhodčí doložkou nemá podepisovat a teď jsme svědky toho, jak je celá EU vtahována pod vedením Evropské komise, která je dlouhodobě ovládána právě zájmy mocných korporací, do pasti. Jak to asi v možných sporech dopadne, když na jedné straně smlouvy stojí jeden mocný stát se silnou, bojeschopnou a bojechtivou armádou, který je na soužití s korporacemi dlouhodobě zvyklý a na druhé straně je 30 menších, slabších a vojensky individuálně i ve skupině bezbranných států, které byly zvyklé rozhodovat v rámci své jurisdikce víceméně suverénně a nejsou schopny jednotlivě tlaku korporací čelit. Tyto státy jsou zastřešeny institucí zvanou Evropská unie, která každodenně prokazuje, že je v okolním světě brána vážně, jen když existuje možnost poškodit zvenčí zájmy členských zemí. V tomto ohledu mají s EU a zejména s Evropskou komisí ty nejlepší zkušenosti jak země BRICS, tak USA, které prosazují právě zmíněnou Transatlantickou dohodu. Evropská komise prodá jednou provždy svobody a osudy půl miliardy Evropanů za prospěch nadnárodních korporací. Nikoliv náhodou byl proto prosazen do čela EK Jean-Claude Juncker, který je příchylností a servilností k velkému finančnímu kapitálu velmi dobře znám. Ostatně, jak jinak by mu mohl sloužit bezmála tři desítky let jako guvernér Světové banky a hned následně jako lucemburský premiér.

Půjde o konec evropské demokracie, tak jak jsme ji doposud znali. Ptejme se každý sám sebe, jestli je to dobře nebo špatně. Popravdě řečeno, současný styl evropského vládnutí, který stojí na distribuci moci prostřednictvím distribuce strachu a peněz, bez jakéhokoliv náznaku sounáležitosti elit s občany a obyčejnými lidmi vůbec přivádí stále větší skupinu Evropanů k závěru, že než tohle, tak cokoliv. Takový závěr, spočívající v racionálním i iracionálním odmítnutí status quo, stojí v základech prosazení libovolných inovací, těch dobrých, ale i těch zlých. Máme tedy v Evropě našlápnuto k pořádné změně. Evropská komise má jen jeden úkol pro nadcházející období, a tím je podepsat Transatlantickou dohodu TTIP podle not soukromých korporací. Evropské problémy jsou nezajímavé, protože po podpisu bude stejně všechno jinak a veškerá suverenita se v Evropě stane minulostí. Mimochodem, bezmála 150 organizací a bezpočet osobností vyzvalo demokraty na obou stranách budoucího paktu k odporu proti této smlouvě. Kdo by si chtěl přečíst, jak vypadá neználkovské nadšenectví někoho, na kom v této velké hře vůbec nikomu nezáleží, tomu doporučuji portál MPO ČR Businessinfo. O nějakých problémech nebo protestech ani slovo, vše je zalito jasným sluncem, podpis a potom už jen samá pozitiva. Na druhou stranu, když už je něco neodvratné, máme si to zkusit alespoň užít. (http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/transatlanticka-dohoda-o-obchodu-a-investicich-mezi-eu-a-usa-ttip-40811.html#!).

Položme si však otázku. Opravdu už nemůžeme nic dělat, je jedinou naší možností podlehnout, nechat se na dlouhá léta zotročit a pak, možná po několika staletích, hledat cestu z otroctví?!? Musíme nechat padnout svůj svět?!? A byl to vůbec někdy náš svět?!? Existuje vůbec nějaký náš svět?!? Nebo je náš svět jenom tady a teď, protože jak říká medvídek Pú, „dnešek je můj nejoblíbenější den“ a slavný fyzik John Wheeler, že „čas je jenom způsob, jak zajistit, že se všechno nestane najednou“. Nepláčeme spíše po mýtech a legendách o lepších časech, než abychom se zúčastnili aktivně onoho tady a teď…?!? Stojí nám katastrofální způsob českého a evropského vládnutí ještě za to, abychom ho jako občané té parodie na stát ještě bránili, nebo je lepší se stát klientem obchodního impéria nebo hrabství?!? Představa, že jako občané nemáme žádnou možnost bránit své občanství před těmi, kteří ho svým jednáním dehonestují a pošlapávají, a jsme navíc pseudoelitami a masmédii permanentně nuceni s těmito občany sdílet jejich hodnoty, otráví v úsilí být dobrým a řádným občanem snad úplně každého. Pojem občanské cti se dostal na index lidového humoru již před drahnými časy a jen nemnozí, kdož se o něm odvážili mluvit, jako například Jan Werich nebo Václav Havel, nebyli vysmíváni a priori.

Hledejme tedy společně odpověď na otázku, jestli to celé ještě vůbec stojí za to. Jestli se systém, který chceme proti dopadu TTIP možná chceme a možná nechceme chránit, nepřežil doté míry, že bude lepší v nových podmínkách vytvářet nový. Odpovězme na tuto otázku s veškerou odpovědností a to znamená zejména vést o ní seriózní diskusi na všech úrovních poznání i v rámci nejširšího spektra společenských skupin. Možná nedojdeme k nějakému jednotnému závěru, ale určitě nebudeme moci tvrdit, že jsme se nemohli vyjádřit, nebo že jsme nevěděli, že se něco děje…Uvědomme si zejména to, že pokud se rozhodneme svůj dosavadní způsob života v Evropě bránit, budeme si ho muset bránit sami. Evropa žádnou armádu nemá a ty národní, to jsou jen NATO cingrlátka US Army. Budeme se muset naučit bojovat za sebe a přestat posílat za sebe americké drony a Člověka v tísni nebo Lékaře bez hranic. Tahle hra na prosazení vlastních zájmů už nebude stačit.

Uvědomme si i to, že reálnou alternativou neuzavření TTIP může být další světová válka, protože USA, resp. těm, jejichž skutečné zájmy za tímto pláštíkem stojí, už nebudou odbytiště v lokálních konfliktech, jako třeba na Ukrajině, Afganistánu nebo Iráku stačit. Navíc západní svět prohrál tiše spor o Afriku. Prohrál ji s islámem a čínským drakem. Proto se z Evropy stává nikoliv subjekt geopolitické hry, jak si sama ráda nalhává, ale stává se v této hře pouhým objektem a bojištěm zároveň. TTIP je pokus, jak neopakovat den D. To vše by mělo vést u nás doma i v Evropě ke skutečně vážné diskusi. Tedy pokud ovšem v televizi nepůjde nějaký seriál nebo, nedej bože, dokonce hokej…