Na západní frontě mráz.

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
13. 9. 2014 Literárky
Ve čtvrtek 10. září Evropská komise bezprecedentně odmítla zaregistrovat tzv. europetici – evropskou občanskou iniciativu, která žádá odmítnutí podpisu dvou kontroverzních mezinárodních smluv o obchodu a ochraně investic. Transatlantickou obchodní a investiční úmluvu (TTIP) vyjednává Evropská unie od roku 2013 s USA a Kanadsko-evropskou obchodní úmluvu (CETA) chce podepsat s Kanadou.Tyto smlouvy mají za cíl posílit práva nadnárodních společností – a na minimum oslabit práva občanů. Otevírá se zde možnost žalovat státy za miliardové újmy u kontroverzních arbitrážních tribunálů, dopady mohou mít tyto smlouvy na stav životního prostředí a lidské zdraví. Asociálnímu biči nebude stát v Evropské unii již nic v cestě – a půjde patrně o poslední hřebíček do rakvičky evropského integračního procesu.

Navíc jde o signál pro občany Ukrajiny, kteří se obracejí k EU jako poslední záchraně, aby se probudili ze snu. Takováto Evropa jim skutečně nic nenabízí – a upínat se k ní by bylo bláhové.
Jak funguje „západní demokracie v praxi“, by Ukrajincům (a ne jenom jim) mohl přednášet český sociolog a europoslanec, Jan Keller. Kromě jiného ho zajímalo, jak je plněn slib „odstranit demokratický deficit Bruselu a otevřít rozhodování veřejnosti“. Připadlo mu, že tento slib asi příliš plněn není, pokud „nejen voliči, ale ani jejich zástupci nejsou dostatečně informováni o jednáních ohledně smlouvy, která může výrazně ovlivnit jejich každodenní život v oblasti práce i spotřeby“. „Příslušný eurokomisař mi odpověděl, že v zájmu získání důvěry ze strany amerických partnerů nelze některé projednávané texty sdílet s veřejností. Teprve po skončení jednání a před podpisem smlouvy bude dohoda v plném rozsahu zpřístupněna veřejné kontrole,“ zjistil Keller, jak si EU představuje obranu „tradičních demokratických hodnot“ – které máme v poslední době hájit zejména vůči Rusku.
Přiznejme si ovšem, že demokratické hodnoty poráží svou politikou zejména Západ. Vytvářejí se zde pakty, jež nahrávají mocným – a z občanů dělají frontové pěšáky, kteří nemají do ničeho co mluvit a jsou tak leda dobří nechat se nahnat do válečného konfliktu v zájmu nadnárodního kapitálu. To vše samozřejmě musí být vyšperkováno hesly jako „ochrana západních hodnot“, „boj za západní demokracii“ či „svoboda proti totalitě“.
Problém je, že řada občanů EU již dávno podobným heslům nevěří. Jak by také mohla, když je dnes a denně konfrontována s jejich popíráním, pošlapáváním a s jejich negací. Jak jinak lze interpretovat politiku fiskálního paktu, jak jinak můžeme vnímat snahu podepsat smlouvy, jakými jsou CETA či TTIP? Jak jinak se máme dívat na očividnou podporu EU fašistickým silám v podobě kyjevské nevolené vlády?
Hlas občanů je silně devalvován – a tak nemůže být nikdo překvapen, že v některých zemích nedosahuje voličská účast ve volbách do Evropského parlamentu ani 20 %. Přesto se politici, kteří jsou zvoleni výraznou menšinou všech občanů, tváří, že svá zásadní rozhodnutí činí s podporou všech lidí – a jak jinak – v jejich prospěch.
Politici – na všech úrovních – té evropské, všeobjímající – i té národní (v našem případě české) každým coulem dokazují, že názor lidí je nezajímá – a že nějaké petice či různá referenda nejsou tím, co by se jim zamlouvalo.
Lidé se potom mohou na vlastní oči přesvědčit, že demokratické principy a zájmy nadnárodních korporací stojí na opačných pólech. Mohou se o tom přesvědčit i naši občané. Jan Keller v článku „Dům jen pro někoho“ (Právo, 4. 9. 2014) poukazuje na fakt, že prostor k vyjádření názoru je zde jenom pro někoho – a o některé názory není zájem: „…Občanští aktivisté upozornili vedení Evropského domu, že místnost je v provozu, neboť se v ní hned následující den koná beseda se třemi pravicovými europoslanci s příhodným názvem “Občané v Evropě: I vy můžete určovat směr evropské politiky”. Obratem jim bylo sděleno, že “tisková konference nesplňuje tematický obsah, abychom vám mohli konferenční místnost zapůjčit”. …A tak se budou moci návštěvníci Evropského domu dozvědět, jak vitální, nezbytná a blahodárná je pro Evropskou unii občanská společnost a jak se právě její podporou liší státy našeho typu od zemí nedemokratických. Bohužel se už nedozví, že společnosti našeho typu (či alespoň vedení některých Evropských domů) nepovažují podporu míru a protest proti zabíjení neozbrojených civilistů za evropsky důležité téma…”
Není to zdaleka poprvé, kdy lidé, kteří hodlají vést debatu, nedostanou slovo – a nebo je jejich slovo včas vypnuto – a to doslova – za zásuvky.
Zatímco se máme obávat ruského imperialismu (jako by snad byl ze své podstaty jiný, než ten americký či čínský), máme být slepí a hluší k procesu demontáže evropského sociálního státu, který podlamuje samotné základy evropského projektu. A ve jménu hodnot, kde nemůžeme za střízlivého stavu věřit, že je naši političtí představitelé berou vážně, máme za tyto představitele (a za jejich zády za nadnárodní korporace) bojovat až do roztrhání těla. Otázkou je, jestli jsme ještě schopni definovat své zájmy – a zda jsme schopni se na občanské bázi semknout v boji proti zotročování, potírání občanských svobod a fašizaci. Pokud ne, lze očekávat, že nám bude ještě pořádně horko, ačkoli (či protože?) debaty a diskuse spálí tuhý mráz.