První den US útoků na Sýrii byl dražší než sonda na Mars

V trvale bombardované zemi, kde je – už od roku 2002 (!) – oficiálním cílem amerických náletů tamní frančíza sunnitské Al Kajdy, nyní šíitští rebelové dobyli hlavní město. V únoru 2012 do čela Jemenu Washington protlačil generála Hádího, dlouholetého zástupce neudržitelného diktátora Sáliha – Hádí zvítězil v prezidentských volbách s bezmála 99 procenty hlasů, neb proti sobě neměl žádného protikandidáta. Bílý dům to tehdy označil za skutečnou demokracii a vzor pro celý Blízký východ. „Jsme povzbuzeni a blahopřejeme Jemencům ke skutečnému zahájení tohoto procesu, a budeme stát při nich při jejich dalších krocích,“ prohlásila tehdy mluvčí ministerstva zahraničí USA. Dnes Hádí osaměle vcelku opožděně varuje, že jeho zemi „hrozí občanská válka“, a přitom přihlíží, jak z Jemenu — stejně jako nedávno z Libye – „narychlo odjíždějí“ američtí diplomaté (na jejich prázdnou ambasádu nyní stále početnější bojovníci Al Kajdy střílejí rakety) a sbalili se i diplomaté Saúdské Arábie, která byla až dosud hlavním sponzorem a hybatelem vnitrojemenské politické scény. Podle některých názorů se Saúdové – topící se v bezpočtů různých problémů, které se na ně hrnou snad ze všech stran — už smířili s tím, že jejich vliv v zemi, která vždy tvořila jejich neklidnou jižní hranici, padá, a to společně s vlivem Turecka a Kataru. Ve prospěch Íránu. Šíitští Hútíové poprvé v dějinách ovládli Jemen, anulovali fakticky vliv Muslimského „bratrstva“, aniž by se ovšem chopili výkonné moci, která je nominálně dál v rukou sunnitského režimu a jeho prozatímní vlády, a na jeho vrub tak bude padat vše následující.

A Somálsko je podobně „úspěšný“ příběh. Při americkém náletu byl letos 1. září zabit lídr tamní hlavní islamistické skupiny Šabáab, jistý Ahmad Abdí Godání. Podle USA je jeho „odstranění z bojiště významnou symbolickou a operativní ztrátou pro Šabáab“. Jenže islamisté si do čela rychle dosadili dalšího chlapíka a „jedou dál“. Ostatně, sám příběh vzestupu Šabáabu k moci je v zásadě příběhem americké politiky v Africkém rohu. Po 11. září se totiž Washington v regionu poohlížel po vhodných spojencích pro svou „válku proti teroru“ a přirozeně je našel v Etiopii, široko daleko jediném převážně křesťanském státu v oblasti. V roce 2008 pak dokonce Etiopii věnoval miliardu dolarů, čímž z ní učinil jednoho z největších příjemců americké pomoci v Africe.

V sousedním Somálsku v roce 2006 vládla volně organizovaná Unie islámského soudu (ICU), která v chaotické zemi nastolila alespoň jakýs takýs řád a užívala si proto významné podpory prostých Somálců. Spojené státy (a spolu s nimi povinně i Etiopie) ale ICU, v níž tehdy Šabáab představoval jen jednu z asi 13 „členských“ skupin, podezřívaly z kontaktů s Al Kajdou a rozhodly se ji zničit. Etiopii se do války nechtělo, protože na ni neměla prostředky, ale pod tlakem USA – a s jejich vojenskou, finanční a politickou pomocí – v prosinci 2006 zahájila invazi, která vyústila v okupaci Somálska trvající až do roku 2009. Během války pak USA Etiopii poskytovaly zpravodajské informace, zbraně i výcvik vojáků, posléze přidaly i vlastní nálety proti údajným islamistickým skupinám, přičemž podle očekávaní umírali i civilisté. Tříletá americká „etiopská“ okupace Somálska si vyžádalapřes 16 tisíc lidských životů, dalších bezmála 30 tisíc lidí bylo zraněno a jen v roce 2007 a jen v hlavním městě Mogadišo o střechu nad hlavou přišlo 1,9 milionu lidí. Somálsko se propadlo do naprostého chaosu a bezvládí, což jen posílilo sympatie prostých lidí k radikálním skupinám typu Šabáabu – zatímco totiž na jedné straně „káží“ extrémní výklad islámu, na straně druhé trpícímu obyvatelstvu zajišťují sociální služby, což Západ pravidelně „přehlíží“, a k tomu se Šabáab navíc vyprofiloval jako schopný obránce somálského území proti západním invazím. Nyní tedy USA v Somálsku ze vzduchu i ze země bojují proti nepříteli, jemuž pomohly k moci, ale namísto aby USA islámský extremismus ze Somálska vybombardovaly, ve skutečnosti ho jen posilují.

Legitimita i smysl chybí

Tato zdlouhavá rekapitulace je nejspíš nutná k pochopení, že nové bombardování následky těch starých bombardování nijak neodstraní, ve skutečnosti podle všeho jen vytvoří nové generace radikálů. A k tomu i šéf OSN Pan Ki-mun konstatuje: „Jako strážce principů OSN bych rád zdůraznil důležitost toho, že všechny kroky musejí být plně v souladu s Chartou OSN a musejí být podnikány v souladu s mezinárodním právem. Strany, které se účastní této kampaně, musejí dodržovat mezinárodní humanitární právo a přijmout veškerá nezbytná opatření, aby předešly civilním ztrátám a minimalizovaly je. (…) Ochrana syrského lidu vyžaduje okamžitou akci, ale akci, která vychází z principu OSN.“ A Mezinárodní výbor Červeného kříže varuje, že západní nálety v Iráku a Sýrii jen „zhorší humanitární důsledky konfliktů v obou zemích“.

Bez ohledu na zkušenosti, nelegitimitu i utrpení lidí ale Spojené státy soudí, že útočit smějí, protože prý Charta OSN umožňuje použít sílu „v sebeobraně“ i bez souhlasu napadeného státu nebo Rady bezpečnosti OSN. Ona „sebeobrana“ je tedy z tohoto úhlu pohledu obranou Iráku prováděnou Spojenými státy na území Sýrie. A zatímco USA mohou alespoň tvrdit, že k „obraně Iráku“ byly přizvány dnes už neexistující vládou Núrího Málokoho, evropští „pudlíci“ se k další nelegální válce ochotně přidávají jako k melodii Krysařovy píšťalky, byť britské stíhačky se z prvního náletu vrátily, aniž by prý shodily jedinou bombu, protože „nenašly žádný cíl, který by vyžadoval okamžitý útok“. V Británii a Belgii si legálnost války alespoň na „národní“ úrovni odhlasovaly parlamenty (Británie poměrem hlasů 524 ku 43 vyslala 6 stíhaček, Belgie poměrem 114 ku 2 vyslala 6 stíhaček), zatímco dánský parlament o válce vůbec nejednal a Kodaň k náletům na Irák poskytla 7 stíhaček. Nová irácká vláda se pokusila dodat „zájemcům o válku“ nové argumenty tvrzením o chystaných útocích IS v Paříži a na jakousi stanici podzemky v USA s tím, že hrozba je to „bezprostřední“ a že o ní informoval americkou zpravodajskou službu, ale v tomto bodě se celá smyšlenka zadrhla – americká strana reagovala prohlášením, že o ničem neví a že nemá žádné důkazy či náznaky o útocích ať už v USA, nebo ve Francii.

To je ale jen drobná chybka. Do koalice porušující mezinárodní právo nebyly přizvány Írán, Sýrie a Rusko, nejspíš proto, že se právě rozehrává širší regionální konflikt mezi USA a jejich spojenci a Sýrií, Íránem, Hizballáhem a Ruskem. Oficiálně zatím ale nikdo nic takového neříká. Oficiálně se ale Sýrie americké války na svém území nesmí zúčastnit, protože vláda v Damašku je „nelegitimní“. Na druhou stranu ale Obamovu koalici tvoří diktatury z Perského zálivu, vedle nichž Sýrie, při nejmenším v na rabské poměry, opravdu vypadá jako bašta demokracie. Například Spojené arabské emiráty podle údajů v Británii sídlícího International Center of Prison Studies vězní nejvíce lidí (na 100 tisíc obyvatel) ze všech arabských států – 238, na druhém místě je Bahrajn (175), následují Saúdská Arábie a Alžírsko (po 162), Irák (139) a Libanon (108). Jak podotýká satirický PanArabian Enquirer, bahrajnská vládnoucí rodina je nyní bez sebe štěstím, protože útočí a zabíjí v Iráku a Sýrii, a tak už se o ní bude psát jen v souvislosti se střelbou do svých občanů doma. Mimochodem, brutální feudálové stojí sice věrně na straně Západu, ale o jejich poddaných to až tolik platit nemusí: jména všech saúdských pilotů, kteří se účastní náletů proti cílům Al Kajdy a Islámského státu, už kdosi zveřejnil na Twitteru, a tito vojáci jsou tedy nyní „volně k likvidaci“, zatímco v západním mainstreamu oslavované první vojenské pilotky ze SAE, která bombarduje „bratry sunnity“ a jako by tím pro Západ vygumovala represe vůči ženám, absenci jejich práv, mnohoženství a všechno ostatní, v čem ženy v Perkém zálivu živoří, se její rodina zřekla.

USA si mezitím svolaly „své“ arabské diktátory s cílem utvořit navíc i „komunikační alianci“, jinými slovy, aby jim „ujasnily“, co mají o nynější válce říkat. Je to pozoruhodná snaha, protože existují studie, podle nichž pravidelný poslech a příjem informací z rozhlasové stanice Radia Sawa a televize Hurra, obojí placené vládou USA, vnímání americké politiky na Blízkém východě mezi arabskou veřejností jen zhoršuje.

„Informační koalice“, jejíž vývody asi budou sloužit hlavně k cynickému pobavení arabského světa, podle všeho souvisí s Obamovým konstatováním, že propaganda IS projevila „velký důvtip“ na sociálních sítích. Když především Saúdská Arábie a Katar „vyvážely“ džihádismus do Sýrie, Obama mlčel, protože tím sílila armáda zahraničních žoldnéřů ochotných svrhnout režim v Damašku, nyní Bílý dům tvrdí, že IS „důvtipem“ přitahuje v Evropě, Americe, Austrálii a v muslimských zemích zájemce, „kteří věří v jejich džihádistické nesmysly“. Nicméně, Obama rovněž konstatoval, že jeho administrativa silně podcenila Islámský stát i to, co se obecně odehrává mezi islamistickými skupinami na východě Sýrie. Onačil Sýrii za „Ground Zero džihádistů z celého světa“, kteří využívají vládou nekontrolovaných území Sýrie k tomu, aby se „ustavovali a využívali chaosu“. Je to ovšem jen další Obamův pokus o přepisování historie, neboť džihádisté nepřišli do Sýrie, protože by tam vláda nekontrolovala část území, ale aby se připojili k boji proti Asadovu režimu, který Obama hlasitě podporoval a financoval a Saúdové na dosažení tohoto cíli trvají dál. Až s penězi a zbraněmi ze Západu a z Perského zálivu se Al Kajda v Iráku proměnila v regionální sílu a fakticky i Islámský stát. (Podobně „novátorsky“ se americký prezident už v týdnu stavěl k realitě světa i ve svém projevu na Valném shromáždění OSN, v němž USA za největší globální hrozbu považují ebolu, po ní Rusko a teprve pak džihádisty, jak mimo jiné analyzuje Garry Leech.)

A skutečné úmysly?

Zástupce Obamova poradce pro otázky národní bezpečnosti Tony Blinken tvrdí, že nynější válka proti IS neskončí jako další Irák, ale není zatím žádný důvod se domnívat, že by měl pravdu. Naopak, už jen první dny bombardování pozic IS a Al Kajdy v Sýrii vedou k tomu, že se obě dosud znesvářené sunnitské teroristické organizace začínají spojovat a do řad IS se hlásí stovky nových bojovníků. Přiznání, že USA podcenily IS je tak sice zajímavé, ale zdá se, že to Bílý dům neposouvá nijak blíž k přiznání, že právě americká politika aktuálně posiluje IS ze všeho nejvíc.

Otázkou ovšem je, jaký je skutečný cíl nynější války. Pokud má Bílý dům v plánu vést válku přinejmenším dekádu, je cílené „posilování protivníka“ – a to i v globálním měřítku — vcelku pochopitelné. Dala by se tím vysvětlit i absence amerických (a jiných) stíhaček u hranic s Tureckem, kde IS vyvolává masový exodus syrských Kurdů. Odpověď o smyslu války příliš nenabízí ani situace přímo na bojišti. Zatímco americké stíhačky útočí na ropné rafinérie v držení IS na východě Sýrie, syrské vládní letectvo zintenzivnilo nálety na západe země. Syrská armáda mezitím vstoupila do strategického, ale liduprázdného města Adra severovýchodně od Damašku, což je jen další známka, že režim upevňuje svou kontrolu nad přinejmenším „svou“ částí země.

A posilování Damašku nejspíš není smyslem Obamovy války. Pentagon proto zvažuje, že nad Sýrií vyhlásí bezletovou zónu, aby chránil „civilisty před syrským letectvem“, což je přitom přinejmenším podivné, neboť USA nyní bombardují přesně tytéž oblasti, které až donedávna bombardoval i Damašek. Nebo jak jinými slovyupozorňuje Robert Fisk: „Jak dlouho bude trvat, než raketa exploduje ve zbrojním skladu syrského režimu – „omylem“, samozřejmě – nebo v nějakém jiném vládním zařízení? Když se USA rozhodly financovat a cvičit tak zvanou umírněnou opozici k boji proti IS a syrskému režimu, proč by neměly bombardovat rovnou oba své nepřátele?“

Syrský ministr pro otázky národního usmíření Alí Hajdar soudí, že americké nálety „zatím jdou správným směrem“, šéf syrské diplomacie Valíd Mualím připouští, že Američané Damašek informují o svém postupu a o plánu bombardovat IS celé tři roky, ale to „neznamená, že vše schvalujeme. Dokud jejích údery míří na IS, je to dobře, ale dál pochybujeme o jejich skutečných úmyslech,“ konstatoval Mualím a připomněl, že bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN je celá nová válka nelegitimní. Rusko, které Asadův režim hájí už více než tři roky, pak potvrdilo, že na tomto postoji se nic nemění.

Než bude zřejmé, jaké úmysly USA, Západ a „naši“ brutální feudálové v Sýrii opravdu mají – a jak s nimi nakonec dopadnou – je asi nejzajímavější, že jen první den bombardování Sýrie Sýrie s nasazením stealth stíhaček F22 Raptor, při nichž si americká armáda ničila své vlastní obrněné vozy Humvee aktuálně ve službách IS, stál Pentagon přinejmenším 79 milionů dolarů. A to je o pět milionů víc, než Indii stála úspěšná mise její družice k Marsu.

Na principu Occamovy břitvy je právě to nejspíš nejsprávnější odpověď na otázky o smyslu nynější války. Vedle snahy uchovat americkou kontrolu nad ropným Blízkým východem, samozřejmě.