Ve Skotsku zahřmělo

Avatar
Původní autoři

Martin Hekrdla
19. 9. 2014 Literárky
Výsledky čtvrtečního skotského referenda – porážka separatistů – jsou možná tím nejlepším možným výstupem. A to paradoxně jak pro stoupence nezávislosti, kteří aritmeticky nezvítězili, tak pro ty, kteří si přejí systémové změny. A nejen ve Skotsku.


Proč? Především proto, že obsahy, naděje a koncepce, které bezprecedentně zmobilizovaní Skotové vkládali do své samostatnosti, jsou natolik naléhavé a obecné povahy, že se jednoduše nemohou ztratit ze scény. Představují vektor, který bude i nadále působit nezanedbatelnou silou. Už jen tím se mnohé změnilo, že byl nasvícen kontrast mezi politicky apatickou Anglií, kde se neoliberální diskurs stal samozřejmostí a není zpochybňován, a „skotským jarem” tohoto babího léta 2014, které se vyznačuje hledáním politických a ekonomických alternativ. Hlasů pro ně bylo mnoho, je to tsunami.

Více než o odmítání Angličanů nebo dokonce o nenávist k nim, ve Skotsku šlo, jde a nadále půjde o nenávist k úsporným opatřením, o odmítnutí systémové arogance vůči životnímu prostředí, o nesouhlas s „demokratickými” zátarasy proti přímé vůli lidu a ovšem také o výraz pohoršení nad sociálními nerovnostmi. Je pravda, že 200 skotských rodin vlastní v zemi 90 procent půdy. Ale je také pravda – jak konstatovala spisovatelka Alison L. Kennedyová, aktivní zastánkyně skotské nezávislosti –, že „Skotsko není jediná země, která trpí hrůzami kapitalismu”.

Mohlo by ale samostatné Skotsko „hrůzy kapitalismu” překonávat lépe? Mluvilo se hodně o volbě srdcem, jež byla korigována rozumem. I těm, jimž srdce bilo pro nezávislý stát, rozum mimo jiné říkal – a dávali to najevo už před referendem -, že „nezávislost neskoncuje se zneužíváním politiky” (Alison L. Kennedyová). A je to možná ještě horší: hlava skotských separatistů, premiér Alex Salmond, ještě před dvěma lety nadbíhal americkému miliardáři Donaldu Trumpovi při budování golfového areálu v chráněné krajinné oblasti na severovýchodě Skotska – a vůli občanů i panenskou přírodu pomohl doslova převálcovat. Je vůbec ten chlap důvěryhodný? Nebyl nakonec v běhu hlavně jen pokus „zaparkovat” systémové alternativy v garáži nacionalismu?

Tohle je otevřená otázka. Občané Skotska nezávislého ražení každopádně nebudou v dohledné době vystaveni deziluzím z vlastní samostatné státnosti. A budou se moci soustředit na pilování alternativních projektů v rámci již existující – a referendem nepochybně politicky posílené – skotské autonomie. Je to vítězství porážkou.

Co když je ale nutné nejprve vyhrát ve Skotsku a teprve potom změnit svět? Co když volba srdcem je tou nejsprávnější, nejvíce demokratickou a teprve průlomovou? Co když platí Saint-Exupéryho slova, která pronesl lišák k Malému princi: „Jen srdcem vidíme dobře; co je podstatné, je pro oči neviditelné.” Co když jsme v tom Skotsku ve čtvrtek prohráli všichni?

Buď jak buď, už se jen neblýská na časy (a my se nedohadujeme, zda to tamhle na obzoru doopravdy byly blesky anebo jenom mžitky před očima). Ve Skotsku zahřmělo.