Hříchy eurointegrace nabíjí kanóny pravice

Avatar
Původní autoři

Sergej Birjukov, Andrej Kovalenko
29. 10. 2014    zdroj

Východní Evropa spěje k programovému „restartu“
Letošní volby do Evropského parlamentu – i vzrušené spory, kde najít elixír eurozóny – obnažují „sílící propast mezi aspiracemi evropských elit a občanskou společností kontinentu“, všímají si Sergej Birjukov a Andrej Kovalenko.

Nedávno o tom vydali i knižní monografii – Euroskepticismus a „krajní pravice“ v dnešní Evropě: otázka politické a kulturně-civilizační volby (Jevroskepticizm i „krajne pravyje“ v sovremennoj Jevrope: problema političeskogo i kulturno-civilizacionnogo vybora). Také v posledním článku analyzují, proč z hříchů evropské integrace těží hlavně pravice – a jak se to promítá v politice střední a východní Evropy.

Dnes už nebude nadsázkou konstatování, že jde o „komplexní politickou krizi“. O „krizi důvěry a legitimity (především institucí a elit EU), participace (ilustrované neúčastí ve volbách do Evropského parlamentu) i krizi penetrace (jak ukazují komplikace při prosazování panevropských idejí a projektů)“. V „širším kontextu jsou v krizi sama panevropská idea a identita i instituce a mechanismus EU“.

Markantně i značně specificky se to projevuje ve východní Evropě, „postrádající stále dostatečně zdůvodněnou mezinárodní definici i jasné geografické hranice“. „Definic východní Evropy není o nic méně, než vlivných studií na dané téma,“ přitakávají autoři bonmotu českého profesora Oskara Krejčího. A tak se dodnes značně různí jak pohled na její „geopolitické hranice“, tak „politické konotace“.

Společný jmenovatel, co do „dějin, mentality a tradic“, tu nesporně existuje. Stadia ucelené „geopolitické subjektivity“ však dosud nenabyl. A to přesto, že „integrační pokusy“, pokoušející se stavět na „společných zájmech východní (střední) Evropy“, se o slovo hlásí již velmi dlouho. Výrazně už z řad „elit, zformovaných versaillským systémem“. Tady hráli prominentní roli i „T. G. Masaryk a jeho Nová Evropa, inspirovaná proslulými ´14 body´ Woodrow Wilsona“.

Bipolární svět, v nějž vyústilo politické finále II. světové války, posunul téma načas jiným směrem. Přelom 80. – 90. let je vrátil na pořad hlavně v poloze „duchovních a politických hranic střední Evropy, oddělující ji od východu“ (i „role Ruska ve vztahu k Evropě“). „Kulturně-civilizačního sebeurčení její východní části v rámci ´širší Evropy´“.

„Triumfalismus ´návratu do Evropy´“ tak jádro otázky, jež bylo znovu a znovu na pořadu už od 19. století, odsunul na vedlejší kolej. Už od poloviny prvé dekády 21. století se však východ kontinentu ocitá ve „svérázné éře ´politických turbulencí´“. Ač se napříč subkontinentem v lecčem liší, oslabují „politickou stabilitu všech jeho států“. „Bodem obratu se staly vleklé vládní krize v České republicePolsku, masové nepokoje v Maďarsku i nástup vládních koalic za účasti radikálně pravicových stran v Polsku a na Slovensku“.

„Třebaže tempo ekonomického růstu je v některých středoevropských zemích stále poněkud vyšší, než ve většině západní Evropy, pokleslo, kdežto inflace narůstá, finanční systémy těchto zemí jsou vesměs nestabilní (ne-li rovnou na hraně kolapsu) a politickým životem znovu a znovu otřásají krize a skandály kolem korupce i jiných afér. Řada zemí regionu prochází sociální degradací následkem deindustrializace a dezintegrace někdejšího (socialistického) průmyslového modelu a sociální infrastruktury.“ To je „šance na úspěšnou ekonomickou modernizaci v dohledné budoucnosti zbavuje.“

„Jsou tu tak všechny důvody hovořit o ´systémové krizi´ východoevropských států, zasahující všechny stránky společnosti, politiky, ekonomiky, ideologie i zahraniční politiky. Východoevropské společnosti narazily na prahu 21. století na ´modernizační strop´ poté, co vyčerpaly svůj potenciál liberální reformy 90. let, aniž by naplnily očekávání slibovaného blahobytu.“ Deficit zdrojů i narůstající nespokojenost, k nimž vedly, další reformy nadlouho zablokovaly. Oč opatrnější tak „východoevropské elity při prosazování tržních reforem musí být“, tím víc sílí „hlasy, volající po revizi sociálně-ekonomické strategie rozvoje“.

Stále víc to k moci katapultuje i síly, podle nichž se „střední Evropa dopustila chyby, když vsadila na strategii ekonomické reformy za nevýhodných a nerovnoprávných podmínek v EU a NATO“. Zmíněný trend ilustrují i paradoxní epizody typu „dramatického rámce podpisu ´Lisabonské smlouvy´ tehdejším českým prezidentem V. Klausem“ a jeho veřejných prohlášení, že „Česká republika přišla o suverenitu“.

I ve východní Evropě tak – vedle klesající „ztráty důvěry v EU“ – graduje „krize samotných evropských integračních mechanismů“. Kritický osten sílí jak ve „veřejnosti, odmítající přesun moci na regionální a nadnárodní úroveň“, tak v řadách „národní byrokracie“, již daný proces stále víc zbavuje pravomocí i raison d´étre. „Nečekaná bilance“ změn, jimiž region prochází od konce 80. let, tak – místo slibované „deideologizace“ a „triumfu liberálních hodnot“ – vede k narůstající „reideologizaci“.

Mýtus o „návratu do Evropy“ nepočítal s „redukcí role vlastního státu“. Sliboval jeho „´autentický´, ´národní´ ráz, oproštěný od zásahů zvenčí“. Až do krize vlastní identity, patrné naplno od poloviny minulé dekády, však byly „občanský a národní“ prvek v „relativní ´rovnováze´“. „Krize modernizace“, spojované právě s „návratem do Evropy“ – a „narůstající euroskepticismus“ v jejím důsledku – však vychylují kyvadlo směrem k „národní komponentě politického vědomí obyvatelstva těchto států“.

V nejedné z východoevropských zemí přitom nejde o nic méně, než „příznačné zmrtvýchvstání nacionalismu na bázi etnické a kulturní interpretace národa jako politického výrazu určité etnické skupiny“. A tedy o svéráznou „politizaci etnicity“ – a „snahu rozpustit v rámci etnického národa všechny ostatní etnické a jazykové skupiny, včetně národnostních menšin“. „Nejnovější ´pravicově konzervativní trend´“ tak neguje právě to, co má „návrat do Evropy“ ve štítu. Místo na slibované „občanské“ totiž východoevropské společnosti formuje právě na „nacionální“ bázi.

„Mapa dnešní východní Evropy“ nabízí panorama „etnicky více či méně homogenních formací“. Většina z nich však zároveň pohlíží na „národnostní menšiny ve vlastní i sousedních zemích jako na ´významné jiné´ (skupiny ´oni´)“. Právě „tento typ nacionalismu přitom v některých východoevropských zemích nabývá integrálního charakteru“. A zakládá tak „předpoklady hluboké transformace jejich politických systémů (což je případ dnešního Maďarska)“.

Mnohé „experty to přivádí k obavám, že trend ´zpátky doprava´“ hrozí i „růstem prvků autoritářství v politickém systému“. Právě v nich totiž nejedna z „´národně orientovaných´, ´paternalistických´ autoritářských elit některých zemí východní Evropy“ spatřuje cestu, jak „zemi konsolidovat a řešit téměř kterýkoli z jejích problémů“.

Vzestup pravicově konzervativních sil v řadě zemí střední a východní Evropy je daní hned za několik příznačných rysů období od 90. let:

  1. Právě pravicovému konzervatismu jde na ruku – i proti „liberální a sociálnědemokratické ideologii“ – „desovětizace“ v oné poloze, již ve východní Evropě nabyla
  2. V řadě zemí střední a východní Evropy má daný trend i silné domácí tradice, jež „radikální pravice a pravicový populismus jen vrací do hry“;
  3. Vliv pravicově konzervativních sil – včetně jejich „populistického a euroskeptického křídla“ – však roste hlavně úměrně „faktickému fiasku sociálně-ekonomických reforem 90. let“;
  4. „Negativnímu pohledu na globalizaci a evropskou integraci“ nahrává i fakt, že se „značná část populace východoevropských zemí cítí v ´evropském projektu´ jako ´pária´“;
  5. Pod tlak „odstředivých tendencí“ – včetně těch „zprava“ či minimálně na „populistické vlně“ – to dostává stále víc i „vládnoucí elity zemí střední a východní Evropy, spojované s ´evropským integračním procesem´“.

Krize „evropského projektu“ – a „samotných zemí východní Evropy“ – si tak vydatně přilévají do ohně i navzájem. Tím širší a vlivnější zázemí získává „hledání alternativ k agendě ´staré Evropy´“. Motivuje je už snaha „překonat ´druhořadý status´“, který byl „nové Evropě“ přisouzen. Vede i k nejrůznějším variantám „přepisování dějin“. Hlavně však stále častěji ústí do „odmítavého poměru k účasti v budování ´liberální Evropy´“. A úměrně tomu ztrácejí půdu pod nohama celá „hodnotově jednorozměrná ideologie a politika, právo i sociálně-ekonomický prostor ´sjednocené Evropy´“.