Kritéria úspěchu států v postsovětském prostoru

Avatar
Původní autoři

Andrej Sušencov

5. 9. 2014    zdroj
Na Západě je chápání úspěchu a pokroku často spojováno s rozvojem svobody a demokracie. Není pochyb o tom, že jsou nutným prvkem stabilního vývoje společnosti a státu. Ale po rozpadu SSSR a ztroskotání způsobu života stovek miliónů lidí v postsovětském prostoru znamenal pokrok především zachování a zlepšení života občanů, vytvoření lepších životních podmínek.


Pokud bychom to chtěli definovat přesněji, je pokrok ve státech SNS vyjadřován v číslech populačního růstu, HDP na obyvatele a míry rovnoměrnosti rozdělení hrubého příjmu mezi občany. Reprodukce populace a stabilní růst ekonomiky – to byly jediné podmínky přežití mladých postsovětských států včetně Ruska. Z postsovětských zemí jsou dnes nejblíže k takovému chápání úspěchu státu Bělorusko, Kazachstán a Rusko.

Rusko přitom zůstává gravitačním centrem v postsovětském prostoru, který má vliv na sousedy samotnou svojí existencí. Na postsovětské země má sousedství s Ruskem silnější vliv – vzhledem k historicky hlubokým sociálním vztahům a stávajícím obchodním a výrobním spojením. Makroekonomická situace v Rusku má přímý dopad na země SNS.

Ale i pro takové sousedy jako Finsko, Polsko a Turecko je ruský vliv citelný v souvislosti se vzájemným obchodem, cestovním ruchem a investicemi. Omezit tento vliv je problematické – nejen pro zahraničí, ale i pro samotnou Moskvu, protože má zájem na zachování a rozšiřování těchto vztahů ve jménu ekonomického růstu.

Samotní sousedé Ruska mají různé názory na vytvořené vztahy vzájemné závislosti. Někteří vnímají existující vazby s Ruskem nepřátelsky – jako “ruský vliv” – a snaží se je omezovat.Tak jednají pobaltské státy, Gruzie a Ukrajina.

Na druhé straně je možné vzájemnou závislost s Ruskem využít ve svůj prospěch – to je politika vedení Běloruska, Kazachstánu, Arménie, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Když si uvědomily existenci společných zájmů a historicky vzniklé sociálně-ekonomické závislosti, spoléhají tyto země na řízení svých vztahů s Ruskem ve jménu svých vlastních zájmů.

Zvláštní pozornost si v tomto ohledu zaslouží Kazachstán. Během let získaly vztahy mezi Moskvou a Astanou strategický charakter a stávají se odolnými vůči vlivu konjunktury. Obě země jsou si v mnoha ohledech podobné – Kazachstán je srovnatelný s Ruskem co do velikosti území, obrovských zásob nerostných surovin a nízké hustoty obyvatelstva. A Kazachstán vidí své vztahy s Ruskem ne jako hrozbu, ale jako příležitost. Astana jako první iniciuje integrační projekty ve spolupráci s Ruskem a pobízí partnera k odstranění obchodních a celních omezení. Poslední léta postupuje vzájemná integrace obou ekonomik se zvyšujícím se tempem.

Kazachstán přistupuje rozvážně i k problematice mezinárodního dialogu a nediskriminuje etnické menšiny. I v Rusku i v Kazachstánu je národnostní politika založena na principu rovnoprávnosti všech etnických skupin. Mezi oběma zeměmi je rozvinuta trvalá humanitární spolupráce a příhraniční vazby vytvářejí společnou hranicí jednotný sociální a ekonomický organismus. Astana je celkově nejdůslednějším spojencem Ruska ve Střední Asii a tento kurz nepodléhá sezónním politickým výkyvům. Z těchto důvodů neovlivňují rozdílné názory těchto zemí na dílčí problémy společnou vizi budoucnosti.

Bilaterální vztahy Ruska a Kazachstánu dosáhly vysoké vyzrálosti a dosáhly úrovně strategického spojenectví. Tento kurz je založen na vysoké úrovni veřejné podpory – myšlenku na vstup do Celní unie podporuje 79% Rusů a 84% Kazachstánců.

Trajektorie postsovětských zemích jsou odlišné, ale historie jejich úspěchu nejsou zjevné a nevypadají jako šablony. Historici budoucnosti zhodnotí úspěch postsovětských režimů podle toho, jak naložily na startu se získanými “talenty” – nezávislostí, mnohonárodnostní společností a se vzájemnými rozvinutými výrobními vztahy.Zatím největších úspěchů dosahují ty země, které vsadily na spojení úsilí a vytvoření společných prostorů.

Pro Novou republiku přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová