Šílenství útočí

Avatar
Původní autoři

Ivan David
14. 10. 2014
Veřejnost žádá od psychiatrických ústavů jen dvojí, aby nikoho “nevěznily” a aby nikoho nepropouštěly. Záleží na aktuální aféře. Buď jsou hospitalizací pošlapávána lidská práva, nebo se veřejnost cítí ohrožena propuštěním nebezpečného nemocného. Nikdo nerespektuje, že člověk, který přiměřeně dlouho nejeví známky duševního onemocnění nemůže být v psychiatrické nemocnici držen jen proto, že by mohl opět onemocnět.


Nikdo nevyčítá kardiologům, že pacient, kterého propustili po léčení infarktu, zemřel za několik týdnů na infarkt.

Riziko recidivy onemocnění má po propuštění z psychiatrické nemocnice nebo psychiatrického oddělení pokrýt ambulantní péče. Nemocní s rizikovými formami onemocnění ohrožujícími je samotné i jejich okolí mají být dispenzarizováni, tedy pod pravidelným zdravotním dohledem. To ovšem nefunguje od doby vlády “neviditelné ruky trhu”. Zrušení odpovědnosti ze strany státu za péči o nemocné na určitém území (zavedené v Rakousko-Uhersku v roce 1888) vede k tomu, že o velmi mnohé vážně nemocné není vůbec postaráno. Nikdo není odpovědný za jejich léčení. Právě vážně duševně nemocní se často léčení vyhýbají, protože se necítí nemocní. Situaci podstatně zhoršily lavinovitě světem se šířící tzv. “reformy psychiatrie” masově rušící psychiatrická lůžková zařízení a vytvářející vzrůstající bezdomovectví duševně nemocných. Stav nemocných psychózami zhoršuje právě u nich velmi rozšířené zneužívání návykových látek, z nichž zejména pervitin vyvolává psychotické stavy sám o sobě. Takové reformy vždy deklarují snahu zlepšit život duševně nemocných, ale pravidelně dosahují pravého opaku snad s výjimkou nejbohatších zemí Západní Evropy. Jak to popsal americký historik psychiatrie Shorter, jde o “nesvatou alianci” pravice a levice, kde pravice chce ušetřit veřejné prostředky pro soukromé účely a svorně s levicí pak blouzní o lidské svobodě. Jenže svobodní nešťastníci se svobodně rozhodují nemocným mozkem.

Americký profesor Fuller Torrey mi před pěti lety věnoval svoji nejnovější knihu “The Insanity Offense: How America’s Failure to Treat the Seriously Mentally Ill Endangers Its Citizens” (Šílenství útočí: Jak Americké selhání léčení těžce duševně nemocných ohrožuje občany). Oběťmi blbosti a nezodpovědnosti politiků a ideologicky předpojatých reformátorů jsou také, ne-li především duševně nemocní. Těch opravdu nebezpečných nemocných psychózami je sotva 10% a velmi nebezpečných 1%. Škoda každého života, který zmaří špatná organizace péče. Takovým případem je šestadvacetiletá vražedkyně, která včera ubodala ve Žďáru nad Sázavou šestnáctiletého studenta. 

Kamery a důmyslná elektronika a zabezpečovací zařízení budou téměř k ničemu pokud se zásadně nezmění systém péče o duševně nemocné. Ano, psychiatrická péče potřebuje zásadní reformu, ovšem nikoli ideologicky předpojatou a pokryteckou, ale odpovědnou, která bude brát v úvahu utrpení všech nemocných a jejich blízkých a ne jen těch, kteří se sami rozhodou vyhledávat péči. Ti ve skutečnosti potřebují péči méně naléhavě než ti duševně nemocní, kteří se péči vyhýbají. 
Jako ministr zdravotnictví jsem v roce 1998 ve vládě inicioval vytvoření mezirezortní komise, která v průběhu několika let vytvořila koncepci detenčních ústavů pro zvláště nebezpečné nemocné. Takové ústavy pak byly po deseti letech práce také vybudovány. Prostudoval jsem množství literatury o organizaci péče o duševně nemocné a navštívil desítky psychiatrických zařízení po celé Evropě. Vím, jak reformy probíhaly a jak dopadly. Většinou tak, jak je popisuje Fuller Torrey. Nejen Amerika selhala.

V minulých týdnech jsem o těchto věcech hovořil s panem ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem i s paní ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou Tominovou. Oba mě ujistili, že nemíní postupovat v této věci lehkovážně. Možná mých znalostí a zkušeností využijí. Rád bych věřil, že řešení nesvěří naivním úředníkům a nezodpovědným fanatikům tak jako mnozí jejich kolegové v zahraničí.