Ukolébavka pro pravověrné

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka

5. 10. 2014 Literárky
Chceme-li porozumět stávající historické etapě, v níž se nacházíme – a toužíme-li co nejobjektivněji analyzovat stav současných i bývalých velmocí, měli bychom zejména opustit slovník ideologický.

Už si zkrátka nevystačíme s hesly typu, že „západní demokracie je nejlepší ze všech špatných systémů“ či že pro všechny, kdo odmítají pohádku o tom, jak se ruský medvěd lopotí více než půl roku na Ukrajině a jak ji dobýt nemůže, je Putin novým rytířem (ať už blanickým nebo řádu Jedi).
Měli bychom pracovat s fakty, ne s ideologií. A měli bychom být ochotni diskutovat.


Ukázku toho, co jakoukoli debatu znemožňuje, předvedl již několikrát v deníku Právo politolog Jiří Pehe.
Ten opakovaně vystupuje proti jakékoli kritice Evropské unie s tím, že bychom si měli vážit daru svobody slova – a pro jistotu nic nekritizovat. Pokud tak činíme, jsme prý nezodpovědní, nevděční a podkopáváme nohy naší jinak stabilní a úžasné demokracie.
Ve své stati „Europoslanec Keller jako neřízená střela“ Pehe mimo jiné píše: „Na ČSSD nevrhá Kellerovo hlasování dobré světlo také kvůli společnosti, v níž se ocitl nejen na evropské úrovni. Na té české hlasovali z jednadvaceti českých europoslanců proti asociační dohodě jen tři komunističtí europoslanci a lídr českých Svobodných Petr Mach. Zatímco Macha lze odbýt s tím, že vše, co pochází z Bruselu, je pro něj špatné, tedy i asociační dohoda, komunisti hlasovali proti jednoduše proto, že v rusko-ukrajinském konfliktu stojí na straně Kremlu.“
Vidíme zde přímo učebnicovou ukázku nálepkování – či, jak bychom řekli lidově – házení do jednoho pytle. Jiří Pehe se vůbec nepokouší o rozlišení stanoviska „svobodného“ Macha a pozice Kellera.
Pehe podsouvá Kellerovi kremlofilství (jen se všichni podívejte, jak v Právu obhajuje Putina) – a hned vzápětí dehonestuje Kellerův zdravý rozum, který si dovolil toliko upozornit, že stávající nevolená vláda na Ukrajině není tím nejvhodnějším partnerem (a to ani nedodal, jak silně tíhne k fašismu) a že by bylo moudré vyčkat, jaký směr si Ukrajina zvolí.
Pehe zkrátka fašismus v ukrajinské vládě neslyší nevidí, kdyby ukrajinský ministr vnitra v okamžiku, kdy má mluvit opoziční poslankyně Bondarenková, tisíckrát sahal po pistoli. Pehe totiž ví, že Ukrajina je na cestě k demokracii, a že se Keller mýlí.
„To je v případě tak vzdělaného člověka, jako je Keller, ovšem argument poněkud laciný, a zdá se tudíž, že i zástupný. Zrovna tak bychom totiž mohli argumentovat, že schválení asociační dohody nyní může pomoci právě demokratickým silám na Ukrajině proti nacionalistům, kteří argumentují, že Evropa nechala Ukrajinu na holičkách a že je k osudu Ukrajiny lhostejná.“
Zajímalo by mě, koho Pehe myslil těmi demokratickými silami na Ukrajině? Zda Jelenu Bondarenkovou, či třeba Arsenije Jaceňuka? Navíc bych asi očekával střízlivější vědeckou analýzu, která zhodnotí ekonomické dopady přerušení spolupráce s Ruskem na Ukrajinu a která zhodnotí reálné možnosti Unie na pomoc Ukrajině.
Schéma, kdy vše evropské je blahodárné a vše ruské zhoubné, je toliko ideologické. Realitu nepopisuje.
Měli bychom být rádi, že v Evropě máme poslance, který není „řízenou střelou“ – tedy, který nejedná automaticky jako většina. A klidně si dovolí hlasovat s menšinou, s níž jinak ideově vůbec nesouzní.
Chceme-li totiž využít našich svobod, na něž pan Pehe poukazuje, je v první řadě důležitá sebekritika či řekněme sebereflexe, kterou v jiném svém článku (O sebemrskačství Západu) nazývá Pehe právě sebemrskačstvím.
Peheho zjevně vůbec nevzrušují smlouvy, jakými jsou CETA či TTIP. Jejich vliv na svobodu Evropanů neposuzuje. Patrně jejich případný podpis vítá. No nebude to teprve to pravé vítězství Západu nad Východem? Proč by nás v takovém případě měly zajímat nějaké „podružnosti“, jako třeba vliv těchto smluv na práva zaměstnanců, na životní prostředí či na zdraví lidí?
Pehe odmítá „prohnilost“ Unie. O té přece mluví antievropan Klaus, a ten se vždy mýlí. Je ale zcela jedno, co a za jakých pozic píše a říká Klaus. Podstatné je, čemu Unie skutečně čelí. Podepíše-li výše uvedené smlouvy – pak spolu s fiskálním paktem zcela destruuje sociální stát, který zajišťoval blahobyt většiny populace a dával jakous takous záruku míru na evropském kontinentu.
Evropa čelí zvýšené nezaměstnanosti – a co hůř, nezaměstnatelnosti mladých lidí. Zhoršené sociální klima ústí v sociální napětí a v posilování různých nacionalismů. Snaha nebýt pod vlivem nadnárodních korporací může být katalyzátorem ke štěpným reakcím. Skotsko zatím vydrželo, máme tu ale pnutí ve Španělsku, Itálii či Belgii. Evropa bouří, stejně jako bouří Čína. Že sociálně nebouří i Rusko, je dáno politikou Západu, která většinu Rusů semkla kolem Putina. Ti se cítí Západem ohroženi – konkrétně jeho mediální propagandou, že Rusko údajně napadlo Ukrajinu a že je potřeba proti němu táhnout.
Jiří Pehe tvrdošíjně odmítá, že by západní „ochrana lidských práv“ byla čímkoli jiným než maskou, než obalem, který je ale naplněn pravým opakem – tedy porušováním těchto práv. Pehemu vadí kritici, kteří poukazují na dvojí metr Západu.
„Na snahy Západu postavit se zjevnému porušování mezinárodního práva Ruskem tak reagují výčtem všemožných zločinů spáchaných západní civilizací v minulosti, což nás prý má vést k „vyváženosti“ mezi naším viděním situace a argumenty, které nabízí diktátorský režim, jenž si se zločineckou historií různých předešlých režimů ve vlastní zemi hlavu nedělá…“
Není nad to vytknout v jedné větě svým oponentům „výčet všemožných zločinů Západu“ – a hned na to odkázat na „výčet všemožných zločinů nenáviděného Ruska“.
Dále je u Peheho patrná bagatelizace. Tvrdí, že je nepodstatné, čeho se v minulosti dopustily vlády USA. Jenomže je těžké na toto neupozorňovat, když v Iráku, který byl bez mandátu OSN napaden USA – a to bezdůvodně a neoprávněně, zemřely do dnešních dnů sta tisíce lidí. Právě v důsledku vojenské agrese Západu. Považujeme-li v současnosti „islámský stát“ za velikou hrozbu, nemůžeme ji oddělit od invaze v Iráku v roce 2003. A nemůžeme nevidět různé uměle načrtnuté osy zla, kam mají patřit Írán či Sýrie.
Jsem přesvědčen, že politologové by se měli zabývat zejména těmito souvislostmi, a ne se nechat ukolébat „nejlepším možným systémem“, že svoboda i pravda jsou na naší straně.