Proč v Česku nelze slušně upravit exekuce a další anomálie? Za mnoha zvrácenostmi stojí ve shodě levice s pravicí.

Avatar
Původní autoři

Aleš Uhlíř
16. 11. 2014
O exekucích, které primárně nesledují uhrazení dluhu, nýbrž existenční likvidaci dlužníka, a to i pro nepatrný dluh (třeba jedna nezaplacená jízdenka v MHD), toho bylo napsáno mnoho. Nejde ale jen o zákon o exekutorech, který je světovou raritou. I v řadě dalších věcí se česká právní úprava odklání od principů platných v civilizovaných zemích. 


Exekuce

Lobby zastánců stávajícího způsobu exekucí prý jde napříč politickým spektrem, neboť se jedná o velký zdroj příjmů mnoha subjektů s napojením na politické strany. Dalo by se čekat, že levice bude předkládat jeden legislativní návrh za druhým a neudělá si hlavní téma z třicetikorunových poplatků. To jsem se v návaznosti na své dřívější četné články v Britských listech o exekucích dozvěděl z hodnověrných zdrojů, z nichž jedním byl vysoce postavený pracovník justice. Podle něj by bylo jedinou nápravou zrušení soukromých exekutorů, s tím prý ale nebude souhlasit ani většina levice.

V roce 1994 u nás o exekutorech ještě nikdo nic nevěděl. V tom roce jsem se s exekutorem setkal poprvé, když jsem byl na studijním pobytu ve Vídni u velké advokátní kanceláře. V Rakousku jsou exekutoři součástí právního řádu, který se vyznačuje dlouhou kontinuitou. Práva exekutorů tam jsou striktně vymezena a nemají nic společného s českým exekutorským banditismem. V doprovodu advokáta jsem viděl, jak si exekutor v dlužníkově bytě počíná. Jednalo se o dluh na nájemném, který vznikl v důsledku déletrvající nezaměstnanosti. Exekutor s dlužníkem projednával jeho úhradu ve splátkách a jinak se v bytě ničeho nedotkl. Je s podivem, že čeští zákonodárci se jinde nepoučili a výsledkem jejich „práce“ jsou pak naprosté zvrácenosti. Proč dokáží znetvořit do obludných rozměrů vše, co jinde slušně funguje? Je to nejspíše tím, že – předstírajíce zájem o veřejné věci – slouží zájmům úzkých skupin a také svým osobním.

Snad proto je v Česku těžké, ne-li nemožné, otevřít veřejnou diskusi k problematice exekucí, které masově likvidují lidské existence, natož dosáhnout významnější pozitivní změny. V diskusi na stránkách Britských listů se k exekucím před lety vyjádřil tehdejší poslanec ČSSD Stanislav Křeček, který pro přijetí zákona o exekutorech hlasoval.

„I malý dluh je dluh“, argumentoval Stanislav Křeček ve prospěch exekutorů. To je ovšem vcelku banální, všude platná pravda, kterou nikdo nezpochybňuje. Dlouholetý levicový poslanec, kterého před zvednutím ruky pro zákon o exekutorech nenapadlo podívat se, jak to funguje za českými humny, takto jednoduše nahlížel na exekuce a neviděl na nich v Česku nic neobvyklého. Pro koho byl ale vytvořen zákon, který dovolí v exekučním finále pro nezaplacenou tramvajovou jízdenku připravit člověka o nemovitost a udělat z něj žebráka?

Ti, kteří se podobným způsobem exekucí zastávají, rádi apelují na lidi, aby si dali při uzavírání smluv pozor, aby si vše řádně promysleli, brali za všech okolností poštu, nic neodkládali, na vše hned od počátku reagovali a dbali, aby se z malých dluhů nestaly dluhy velké. To je sice správné, ale samo o sobě to v české džungli často nestačí. Za všechny exekuční zvrácenosti to názorně ilustruje případ dívky, která žila od útlého věku jako sirotek v dětském domově. Její opatrovnice za ni na její staré adrese v Brně nezaplatila poplatek za komunální odpad. Po osmi letech se ozval exekutor. Nepřišel by, dívka však měla naspořeno ze sirotčího důchodu a tak bylo z čeho brát. Město nesmyslně vedený poplatek neodpustilo, soud proti nezletilé vydal exekuční titul a později nařídil exekuci. Až do příchodu exekutora dívka, žijící před tím léta v dětském domově, o ničem nevěděla. Do věci vstoupili právníci, ombudsman a nakonec se ukázalo, že s tím u nás skutečně nic dělat nejde.

U nás se zcela vytratil smysl exekuce, jímž je uspokojení pohledávky věřitele. Jaký má účel uspokojit bagatelní pohledávky (různé nedoplatky ze zapomenutých či ztracených složenek) pomocí obludné mašinérie, kde nakonec inkasuje především sám exekutor? I pro několikakorunové dluhy přišli lidé o byty nebo rodinné domky, protože přiměřenost závazků povinného a ceny předmětu exekutory nezajímala. Tuto privilegovanou skupinu nic nezastaví, zákony pro ni neplatí. Ukazuje se, že přes veškerou snahu vymezit zákonem exekutorům meze, se toto v Česku, kde se zákony různě vykládají a nerespektují, míjí svým účinkem. Lze vést kárné řízení pro ojedinělé excesy exekutorů, není ale možné takto bojovat s takřka všemi zvlčilými exekutory. Je vidět, že tato skupina pozbyla naprosto soudnosti a není moci, ani zákona, který by respektovala. Kárná řízení nijak zvlášť nepomáhají. Jediným způsobem, jak řádění exekutorů čelit, by bylo jejich úplné zrušení.

Ústavní právo na spravedlivý proces je tím zcela iluzorní. Namísto právního státu tu platí zákony džungle a kriminální činnost se stává za přihlížení státu jedním z druhů podnikání. Stále se objevují nové finty, jak se na lidech obohacovat. Lidé se budou muset různým perfidním praktikám přizpůsobit a chovat na každém kroku ostražitě jako v džungli. Nicméně exekutoři jsou jen vzorek české společnosti a jejich chování, mravní zásady a vztah k zákonům této společnosti odpovídají. Bylo by chybou nadávat nad zkažeností exekutorů a nevidět stav celé společnosti, který k tomu vedl. Někdo bere úplatky, profituje z vyžírání státního rozpočtu, jiní se chtějí dostat k penězům divokými exekucemi. A zákonodárci jim to před lety zákonem o exekutorech umožnili. Ruka ruku myje…

Pracovní bezpráví

Dalším tématem, které je mimo zorné pole levice, je oslabování pracovněprávní ochrany. Na českých pracovištích jsou mnohdy přímo katastrofální poměry. Je zde častý výskyt mobbingu. Mnozí podnikatelé se s drzou bezohledností dokáží zbavovat zaměstnanců (kupř. umělým konstruováním důvodů pro výpovědi nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru). To vše jsou témata, která mají širší souvislosti. V pracovněprávních vztazích se pravicová demagogie svou vulgaritou a cynismem ukazuje ve své odporné nahotě. Tak, jak se s hulvátskou mentalitou v Česku mnozí podnikatelé stavějí k placení daní, staví se také k dodržování práv zaměstnanců. Tyto manýry bohužel mnohdy nacházejí pochopení v první instanci – u okresních soudů, což vede k jejich nespravedlivé rozhodovací praxi, jak ukazují některá rozhodnutí a nálezy Ústavního soudu.

Lidé, kteří se chtějí soudit o neplatnost výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru, se často ocitají v zoufalé sociální situaci, kdy na jedné straně formálně dál trvá jejich pracovní poměr u firmy, s níž se soudí, tzn. nemohou se ucházet o nové zaměstnání, avšak původní zaměstnavatel jim nevyplácí mzdu. Soudní proces v takovém případě trvá (jen v první instanci) minimálně půl roku a dostane-li se věc k odvolacímu soudu, může spor trvat rok i déle. Pracovní právo sice dává zaměstnancům do rukou určité nástroje obrany, avšak pokusy účinně je uplatnit často ztroskotávají na příliš formalistickém přístupu soudů. Pro některé soudce jsou pracovněprávní spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli pouhými soukromoprávními spory dvou stejně silných stran. Zcela se tak ignoruje rozdílné postavení automaticky vyplývající ze vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec a vše, co z něj – kupř. již v důkazním řízení – vyplývá. Levicové strany by se konečně měly zabývat posílením právní ochrany zaměstnanců. Jak to tak ale vypadá, mohou se klidně vydat i opačným směrem.

Ústavní právo na spravedlivý proces, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nestranným a nezávislým soudem, zřízeným zákonem (čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech), se v České republice systematicky odbourává. Věci, kde tradičně nalézání práva a výkon spravedlnosti náležel státem zřízeným soudům, se vyčleňují mimo justici. Principy a instituty, které mají své oprávnění ve specifických případech, se aplikují i tam, kde se svou podstatou vůbec nehodí, kde to bylo dosud nemyslitelné. Stát se tak vzdává jedné ze svých klíčových funkcí, soudnictví. Je to cesta k státem tolerované a posvěcené nezákonnosti. Oč v praxi jde? Například o rozšíření rozhodčího řízení na pracovněprávní vztahy.

Z mnoha věcí, které by bylo záhodno v úpravě pracovněprávních vztahů změnit, uvedu alespoň tuto jednu. Je to naprostá anomálie, kterou bychom v západoevropských zemích v pracovněprávních vztazích marně hledali. A pokud se to někdo pokusí právníkům v Německu nebo ve Velké Británii vysvětlit, budou si nejdříve myslet, že se něco špatně překládá, nebudou schopni zpočátku uvěřit, že je něco takového v Evropě vůbec možné. Jedná se o možnost dát do pracovní smlouvy rozhodčí doložku. Čeští zákonodárci nám tuto „vymoženost“ nadělili novelou zákoníku práce účinnou od 1. ledna 2007. Krátce, oč jde:

V obecném povědomí stále přežívá názor, že pracovněprávní spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem projednávají a rozhodují výlučně soudy. Bohužel nemusí tomu tak být ve všech případech. Do 31. 12. 2006 bylo v zákoníku práce výslovně uvedeno, že pracovněprávní spory rozhodují soudy. Novelizované znění tohoto zákona účinné od 1. 1. 2007 ale toto ustanovení již nemá. Vyskytly se názory, že k tomu údajně došlo přehlédnutím, tedy nechtěně. Došlo-li skutečně k nechtěnému přehlédnutí (čemuž je těžko uvěřit), napraveno to již nebylo. Jak se dalo očekávat, spustila se lavina takzvaných „rozhodců ad hoc“, kteří jsou ochotni plnit v pracovněprávních vztazích funkci, jež donedávna patřila výlučně soudům.

Řízení může proběhnout doslova bleskově. Zaměstnanec dostane rozhodčí nález bez odůvodnění současně s žalobou a pokud ve stanovené lhůtě nepodá námitky, je vše skončeno. Nález je vykonatelný. Ani námitky nemusí nic změnit, rozhodce postupuje podle vlastních pravidel a nikoli podle občanského soudního řádu. Vše je nasměrováno tak, aby se toho nemuselo moc projednávat a rozhodce s tím neměl moc práce. Mimořádně nebezpečné je, když rozhodčí doložka stanoví, že rozhodčí nález lze vydat podle ust. § 25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, to pak se rozhodčí nález odůvodňovat nemusí. Stanoví-li rozhodčí doložka, že spory se budou rozhodovat „podle zásad spravedlnosti“, tedy podle ekvity, není již rozhodce vázán žádným ustanovením zákoníku práce. Nemusí vzít při rozhodování o povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu zákonný limit pro náhradu škody způsobené nedbalostí (čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního platu zaměstnance), popřípadě může ve svém nálezu vyřknout, že zaměstnanec způsobil škodu úmyslně a uložit zaměstnanci povinnost nahradit škodu v plné výši a obdobně rozhodovat o náhradě ušlého zisku bez jakéhokoli omezení. Rozhodce nemusí respektovat zákonné normy o odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání atd. Rozhodčí nález je prakticky konečný a lze dle něj nařídit exekuci.
Pro zaměstnance to může mnohdy mít fatální následky, jak se již někde ukazuje na případech absurdních nároků, uplatňovaných po zaměstnancích, a to i po ukončení pracovního poměru. Zaměstnavatel tak může uspět v rozhodčím řízení se svým vykonstruovaným, přehnaným požadavkem na peněžité plnění, který by u soudu byl považován za naprosto nesmyslný a byl by bez šancí. Naproti tomu zaměstnanec nemusí u rozhodce uspět se svým dle zákona oprávněným nárokem vůči zaměstnavateli, byť se jednalo o záležitost, kde právo je jednoznačně na straně zaměstnance. A to za situace, kdy nejsou žádné opravné prostředky a rozhodčí nález, na jehož základě lze vést exekuci, nelze soudem – až na některé výslovně zákonem stanovené případy – přezkoumat. Jde o věci, budící hrůzu. Představme si kupř. náhradu škody či ušlého zisku „přisouzenou“ zaměstnavateli nenapadnutelným, konečným a vykonatelným rozhodčím nálezem bez jakéhokoli omezení.
V praxi se již objevily případy, kdy zaměstnavatelé pomocí rozhodčích doložek uzavřených podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů jako součásti pracovních smluv na své zaměstnance vyvíjeli nátlak, vydírali je a i po ukončení pracovního poměru třeba odmítli proplatit dlužnou mzdu, popřípadě konstruovali umělé nároky na náhradu škody a tak se snažili aby bývalí zaměstnanci nic nepožadovali.
Viděl jsem pracovní smlouvy s rozhodčími doložkami. Setkal jsem se také s tím, že zaměstnavatel použil hrozby uplatnění v podstatě vykonstruovaného nároku na náhradu škody vůči bývalému zaměstnanci (rozhodčí doložka nezaniká s ukončením pracovního poměru), aby zaměstnance zastrašil a odradil od trvání na zaplacení dlužných mzdových nároků.
Opakuji, že nikde v civilizované zemi není něco takového v pracovněprávních vztazích možné. Dokonce i mimo pracovněprávní vztahy je rozhodčí řízení striktně omezeno a nejde-li o spory mezi podnikatelskými subjekty, je možné jen do určité výše (obvykle nízké) hodnoty sporu. Prostě se má zato, že tato forma řešení sporů je vhodná pro spory mezi podnikateli a ne pro spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Pro jiné druhy sporů (např. ze spotřebitelských smluv) jsou přísná omezení co do výše hodnoty sporu (uplatněného nároku) a zákonnost rozhodčího nálezu lze přezkoumat soudem. V Česku může zaměstnavatel vůči zaměstnanci v rozhodčím řízení uplatnit majetkové požadavky bez jakéhokoli omezení jejich výše a bez možnosti, aby nález přezkoumal soud.

Na celkovém úpadku pracovních podmínek, kterého si v dnešní době nelze nevšimnout, se podílí řada faktorů. Jistě mezi nimi bude i nezaměstnanost a s tím spojené obtíže při hledání zaměstnání. Obzvlášť těžké bývá získat práci pro absolventy. Aby vůbec mohli vykázat nějakou praxi, jsou ochotni přijmout i práci, při níž své vzdělání neuplatní. Při tom není nouze o  šikany, ponižování a různé ústrky ze strany nadřízených, k nimiž se jejich šéfové třeba také chovají obdobně. Zhrubnutí a zdivočení pracovněprávních vztahů je ostatně jen důsledkem toho, jak to ve společnosti vypadá i jinde a bylo by neobvyklé, kdyby oblast pracovněprávních vztahů zůstala nedotčena. Zvlášť tehdy, když změny zákoníku práce tomu vydatně napomáhají.

Zaměstnavatel a zaměstnanec jako účastníci pracovněprávních vztahů nejsou v rovnocenném postavení. Přístupem zaměstnavatele může být zaměstnanec jako slabší strana snadno znevýhodněn. Kupříkladu nerespektováním určitých práv, která jsou pro zaměstnavatele závazná a nelze je měnit (např. zákonná úprava odpovědnosti zaměstnance a zaměstnavatele za škodu). Zákoník práce ostatně výslovně v § 1 označuje jím upravované pracovněprávní vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci jako právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce. Tím se pracovněprávní vztahy zásadně odlišují od klasických soukromoprávních vztahů, upravených zejména zákoníkem občanským nebo obchodním.

Česko se stále víc vzdaluje od právních principů platných v západoevropských zemích. Mělo by to být téma pro levici, tu to ale nijak zvlášť nezajímá. Většině českých poslanců je zřejmě jedno, kam se pracovněprávní vztahy ubírají. O prošetření těchto věcí nemá zájem ani Veřejný ochránce práv. V Česku je všem jedno, zda ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec existuje v rozhodčím řízení reálné právo na spravedlivý proces, nebo zda právní úprava, která v Česku umožňuje rozhodčí řízení takového rozsahu v pracovněprávních vztazích, má své opodstatnění. Přednost v úřadě ombudsmana má řešení pseudoproblémů, třeba zda je ve školkách nucení dětí ke spánku nebo odpočinku nepřípustné. Narůstající marasmus kolem nikdo nevidí, nebo spíš vidět nechce.