18. 11. 2014
Asi víte, že 17. listopad už v Čechách není Mezinárodním dnem studentstva, ale Dnem boje za svobodu a demokracii. Zdá se, že ani toto přejmenování není definitivní. Příští rok možná budeme 17. listopad slavit jako Den vítězství nad protestující lůzou.
Připadá vám to přehnané? Nečtete noviny a nesledujete televizi, kde jasně zaznívá, že lidé, kteří zvolili současného prezidenta jsou nevzdělaní, omezení, neúspěšní, staří a chudí a tudíž jejich hlasování je pomýlené? Téměř 3 milióny občanů jsou dnes uráženy a ústavní zákon o přímé volbě prezidenta je zpochybňován. Už se mluví o jeho zrušení. Pokud to nepůjde parlamentní cestou, využijí se jiné metody – podle kyjevského receptu.
Sedmnáctý listopad je vhodně dramatické datum. Zatímco český premiér na koberečku v USA medituje, příznivci rychlých změn už táhnou Prahou. Dny, které tomu předcházely se dají nazvat mediální válkou proti prezidentovi. Neuvěřitelně nízká úroveň této kampaně změnila pravidla hry. Když se i veřejnoprávní televize postavila na stranu lži, morálního úpadku a rozdmýchávání nenávisti vůči demokraticky zvolenému prezidentovi, je na čase se ptát, jaké rozkazy dostane naše policie, pokud situace bude kulminovat. Předběžnou odpověď na tuto otázku jsme dostali před dvěma dny, kdy chrabří policisté zneužili svou pravomoc a brutálně napadli neozbrojenou ženu sedící v autě paní Věru Řezníčkovou za to, že chtěla převést na Hradčanské náměstí petiční stolky a petiční archy na podporu prezidenta. Před zraky desítek svědků byla paní Řezníčková týrána a když se snažila klaksonem přivolat pomoc, skončila v bezvědomí na dlažbě. Možná jste už to video dokumentující brutalitu policie viděli. Možná, že právě jeho sledování ovlivnilo vaše rozhodnutí přijít dnes sem na Klárov a podpořit svou přítomností ústavní zákony. Každý z vás, kdo dnes přišel navzdory riziku, jedná jako svobodný, odpovědný a statečný občan.
Toto je chvíle, kdy se láme chleba. Ti, kteří o protestujících občanech mluví jako o lůze, zřejmě neznají historii. Jinak by věděli, že za všemi dějinnými zlomy stáli lidé jako jsme my a nikoliv loutky podepisující kabinetní dohody. Věděli by, že všechny svobody a práva, veškerý společenský pokrok si krok za krokem vydobyli a pak hájili lidé jako jsme my. Lidé, kteří odmítají mlčet, když se děje bezpráví. Lidé, kteří se nezaleknou policistů s pendrekem, lidé, kteří nazírají svět z vyššího mravního principu, který přesahuje jejich soukromý a profesní život a zájmy. Jen díky takovým nesobeckým a statečným lidem zůstává na světě naděje.
Dnes je řada na nás, abychom tu naději vytvořenou a udržovanou desítkami předchozích generací, poponesli o malý krůček dál. Zapomeňme na to, co nás rozděluje a spojme se v této přelomové chvíli k obraně Hradu!
Praha se nestane Kyjevem! Fašisté neprojdou. No pasaran!
