Rusko a Turecko: “Západ” Bruselu a obrození Konstantinopole

Avatar
Původní autoři
25. 12. 2014     zdroj

Rusko a Turecko – dvě země, které z různých důvodů vstoupily do období krizových vztahů s EU. Jde o geopolitickou rezonanci a dokonce i “pouhým okem” je zřejmá naladěnost Moskvy a Ankary na stejnou frekvenci. Již v roce 2010 navrhoval ruský prezident Vladimír Putin Evropské unii strategii “nové vlny industrializace”: rozsáhlou hospodářskou integraci s jednotným energetickým komplexem, průmyslové aliance v automobilovém, leteckém, loďařském průmyslu, v logistice, kosmonautice, jaderné energetice a farmacii. 

Spolupráce se měla zakládat na oborových “strategických aliancích, což by dříve nebo později vedlo k politické alianci.” “Severní proud” se stal vzorem úzké spolupráce mezi Německem a Ruskem. Podobný úspěch by očekával i “Jižní proud”. V případě “klešťového plynového obchvatu” Evropy by se vznik klasické strategické aliance Moskva-Berlín stal skutečností. Ale nezafungovalo to.

Pokud jde o vzájemné vztahy mezi Tureckem a EU, pak Ankara pokračuje formálně ve sledování eurocentrického kurzu, pokud vycházíme z vládou Ahmeta Davutogla deklarovaného kurzu na politiku integrace s EU. Turecko požádalo o členství v roce 1987, ale přístupová jednání začala v roce 2005. Od té doby strany otevřely celkem 14 ze 35 technických bodů, které musí Ankara splnit, aby vyhověla potřebným kritériím na členství v EU. Jednání byla opakovaně komplikována rozpory, které vedly k jejich pozastavení pod nejrůznějšími záminkami. Pokud by Turecko bylo včas přijato do EU, mohlo by pod evropskou vlajkou velmi vážně ovlivnit Balkán, velký Blízký východ včetně Zakavkazka, nemluvě o fenoménu tzv. “arabského jara”. I tady nastalo fiasko.

Nejprve se na hranici Turecka objevila ozbrojená ohniska v Iráku a Sýrii a “Islámský stát Iráku a Levanty” (ISIL), což hrozilo nejen přesunem na jeho území bojových akcí, ale i roztříštěností země v důsledku kurdské otázky. Pak přišel kyjevský “Majdan”, který spustil proces rozpadu Ukrajiny a který podle hlavy Stratforu George Friedmana “ještě více stimuluje odstředivé panevropské tendence.” Podle Friedmana se prvním příkladem změny hranic silou stala Jugoslávie. Kosovo – to byla pouze kulminace tohoto procesu. USA byly přímo zapojeny do těchto událostí, stejně jako i do kavkazské války v srpnu 2008, což vedlo ke ztrátě kontroly Gruzie nad Jižní Osetií a Abcházií, do “arabského jara” v severní Africe a na Blízkém východě a také na Ukrajině. To vše je podle Friedmana “spojeno s Ruskem.” Faktem ale je, že ukrajinská “barevná revoluce” rezonuje s Tureckem, ne s Ruskem. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan otevřeně obviňuje Západ z přípravy “barevné revoluce”. Takže bezprecedentní vzájemný vstřícný pohyb v posledních 100 let Moskvy a Ankary je vnímán spíše jako jejich společná asymetrická odpověď na nové geopolitické výzvy, které jsou schopny změnit letitý trend ve vztazích, ale až po reanimaci archetypů historického podvědomí.

V nedávném poselství k Federálnímu shromáždění ruský prezident Vladimíra Putin řekl: “Pro Rusko mají Krym, starověký Korsun, Chersones, Sevastopol velký civilizační a posvátný význam, asi jako Chrámová hora v Jeruzalémě pro ty, kteří vyznávají islám a judaismus.” Západní experti vyhodnotili toto prohlášení jako odmítnutí Moskvy dlouhou dobu existující v ruském dějepisectví verze, že “Kyjev je matka ruských měst”, jako odsunutí na vedlejší kolej “varjažských knížat”, jimž byl tradičně přisuzován původ ruské civilizace. Rusko se nyní přímo spojuje s Byzancí, za jejíž duchovní dědičku se Moskva po dobytí Konstantinopole v roce 1453 Osmany považuje.

Jak píše Caroline Finkel v “Historii Osmanské říše”, sultáni, počínaje Mehmedem II., se především viděli jako dědici byzantských císařů a mezi jejich tituly se objevil i termín “Kayser-i rum”, což znamená “římský císař”. Osmani zachovávali všechna práva východní (ortodoxní) církve z období Byzantské říše a nejen že podporovali křesťanské obyvatelstvo, ale také církev zachránili prostřednictvím garancí její předchozí nezávislosti. Právě tento archetyp, nikoliv dobyvačné pochody po Evropě, je základem toho, aby Turci pochopili svou příslušnost k evropské identitě.

V roce 1454 Hans Rosenblatt napsal hru “Turek”, jejíž námět je postaven na návštěvě sultána v Německu s úmyslem naladit ji v “národním duchu.” Francouzský ekonom Jean Bodin se domníval, že “Osmanská říše je názorný příklad příznivého řešení ekonomických otázek” a německý kazatel Martin Luther dával za příklad život muslimského derviše papežskému duchovenstvu a mnišstvu. Koncem 40-ých let 16. století spisovatel Ivan Peresvetov předložil carovi Ivanu Vasiljevičovi své “epistoly”, v nichž zvolával: “Ach, kdyby v pravé moskevské víře byla turecká pravda, tak by s Rusy hovořili samotní andělé”. Proto Erdogan řekl, že “jako prezident nemůže přijmout verzi, že naše civilizace je horší než jiné civilizace.” Jak píše v souvislosti s tímto Hürriyet Daily News, “Ministerstvo školství a Rada pro vysokoškolské vzdělávání Turecka jsou pověřeny přípravou objektivního výkladu historie z pohledu nesmírného přínosu Blízkého východu a islámu pro světovou vědu a umění.” V tomto však vidí mnozí experti “pouze náklonnost Ankary ke zbourání stabilizovaných názorů Západu na islám.” Podle mého názoru zde jde o něco jiného.

Když turečtí politici říkají, že kdyby Turecko vstoupilo do EU, bude to mít strategický dopad na budoucnost Evropské unie, mají na mysli ani ne možnosti své rostoucí ekonomiky, ale spíše historický fenomén: renezance přišla do Evropy po obsazení Konstantinopole Osmany v roce 1453. Z tohoto důvodu přistoupení Turecka do EU (horizontální integrace) – by znamenalo zřeknutí se geopolitického dědictví Byzance a Osmanské říše ve prospěch Západu. Aliance s Ruskem (vertikální integrace) znamená obrození byzantského, osmanského a ruského geopolitického dědictví, ale na základě syntézy tureckého islámu s východním, nikoliv západním, křesťanstvím. To do značné míry vysvětluje uvolněný postoj Ankary ke znovusjednocení Krymu s Ruskem, to vysvětluje, že Turecko pochopilo podstatu geopolitické intriky, vyvolané USA na Ukrajině. Proto zůstává otevřená otázka o tom, zda je možné hovořit o hrubé chybě USA a jejich evropských partnerů, které se dopustili na Ukrajině, nebo je to vyjádření globálního geopolitického posunu na křižovatce Evropy a Eurasie.

A co je ještě zajímavé. Z pověření Evropské komise pro sociologické služby “Eurobarometr” byl v Turecku proveden průzkum. Bylo zjištěno, že pouze 28% občanů podporuje vstup země do Evropské unie. To je nejnižší podpora členství Turecka v EU v posledních letech. V předchozím průzkumu, provedeném v květnu, byl počet příznivců členství Turecka v EU 38%. Prezident Turecka Erdogan otevřeně prohlašuje: “Turecko nepotřebuje lekce demokracie od Evropské unie, nebude obětním beránkem. když nechtějí, abychom byli v EU – ať nás nepřijímají, nejsme jejich sluhové. “Takže rusko-turecká spolupráce zakládá nové “pevné vazby” v globální geopolitice a vyznačuje na obzoru velké cíle.

Pro Novou republiku přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová