Dvacáté století ještě neskončilo

Avatar
Původní autoři
Martin Hekrdla

9. 3. 2015   Altpress
Tato esej vyšla tiskem již loni v září (Literární noviny č. 9/2014), není však dosud k dispozici na webu. Historikové se shodnou, že 20. století začalo až v srpnu 1914 vypuknutím první světové války. Shoda je skutečně všeobecná: až v průběhu této války se podle expertů na dějiny udál epochální předěl politické i kulturní povahy, jenž teprve učinil tlustou čáru za 19. stoletím. Donedávna se zdálo být stejně jasné, kdy minulé „krátké století“ také skončilo: rozpadem sovětského bloku a Sovětského svazu samotného (1989-1991). Tohle je téměř kanonizovaná periodizace, která působí univerzálně, podvědomě a o to účinněji. Kdyby nás o půlnoci vzbudili, hbitě odříkáme, že tehdy začala zcela nová éra.


David North, americký trockista, lídr Socialistické strany rovnosti (Socialist Equality Party – SEP) a manažer globálního – ortodoxně levicového – webu ve své poslední knize o Říjnové revoluci 1917 tuto naši „jistotu“ staví na hlavu; již v titulu práce The Russian Revolution and the Unfinished Twentieth Century (Mehring Books 2014) charakterizuje současnost jako „neukončené 20. století“. Tohle je třeba brát vážně. Přestože je kontroverzní autor mediálně dokonale „vymlčen“, vydobyl si již uznání jako brilantní potírač liberálních a stalinistických falzifikací osobnosti, díla a politiky L. D. Trockého (Leon Trotsky & the Post-Soviet School of Historical Falsification, 2007), jako analytik amerického politického systému (The Crisis of American Democracy, 2004) i jako zasvěcený vykladač nedávné globální ekonomické krize, kterou označil na „návrat dějin“ (The Economic Crisis & the Return of History, 2011).

Vychází z předpokladu, že v polovině druhé dekády 21. století se náš svět stále nalézá v „gravitačním poli“ století minulého. Pokud se totiž historici ještě dnes ohlížejí celých sto let zpátky tak vášnivě a nenávistně, je tomu tak podle něj proto, že lidstvo dosud – ve sféře politiky, ekonomiky, filozofie a dokonce i v umění – vybojovává bitvy, které zdaleka ještě nebyly rozhodnuty. Z této perspektivy se „přelomové“ události, jejichž 25. výročí na podzim vzpomeneme, jeví jako méně významné, zarovnané do dějinných vírů mnohem důležitějších a mnohem více zasluhujících hrát roli periodizačních bodů. Co když je důležitější teroristický útok na Twin Towers (2001), „arabské jaro“ (2011) anebo krize na Ukrajině (2014)? Aspiruje tedy „rok zázraků“ 1989 – pád Berlínské zdi a SSSR – na banalitu dějin? North není bonmotista jako Slavoj Žižek, který za přednáškovou pointu občas prodá i teoretickou soudržnost svého výkladu; naopak, českému publiku dobře utajený Američan opírá každé své slovo o verifikovatelné prameny, které drží pohromadě logický a přístupně podaný výklad. Vyplatí se s ním vést dialog, jakkoli si každá ortodoxie koleduje o ostražitost.

Konzervativní „kat dějin“

Není pochyb o tom, že výkladová klec, ve které žijeme, stále ještě bezděčně vychází z teze Francise Fukuyamy (*1952) o „konci dějin“, kterou tento konzervativní politolog, filozof a ekonom postuloval ve známém eseji The End of History (The National Interest, léto 1989) a pak rozvinul v obsáhlé knize The End of History and Last Man (1992, česky: Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers 2002). Fukuyama se zde dopustil oněch proslulých slov, že – jak podivně to dnes zní v eskalační atmosféře kolem Ukrajiny a Putinova Ruska! – neprožíváme jen „konec studené války“, konec určité etapy poválečné historie, ale konec dějin jako takový: jde o konečný bod ideologické evoluce lidstva a „univerzalizace západní liberální demokracie jako konečné formy lidské vlády“.

Francis Fukuyama

Četní kritikové takto vyhlášené „bezdějinnosti“ byli od začátku právem napomínáni, že Fukuyama přece nemluví o konci událostí, o tom, že se nic nebude dít a zpravodajské televizní kanály budou na zrušení. Historie „skončila“ pouze a jedině v tom smyslu, že neexistuje žádná věrohodná – intelektuální a politická – alternativa k liberální demokracii, založené na kapitalistické tržní ekonomice, která vyzařuje z vyspělých západních zemí a je pořádacím (občas destabilizujícím) faktorem celého světa. Zdá se být navíc platným posudkem Fukuyamovo konstatování, že sice „mnozí rozumní lidé“ předvídali „zářivou socialistickou budoucnost“, v níž byl soukromý majetek zrušen a spolu s ním ovšem také překonán kapitalismus, ba i politika; nicméně stále máme potíže – tak to Fukuyama formuloval – představit si svět, který by byl radikálně lepší než náš současný, nebo si malovat budoucnost, která by nebyla v zásadě demokratická a kapitalistická. Jestliže je i dnes – po celém čtvrtstoletí – „snažší si představit konec světa než konec kapitalismu“ (Slavoj Žižek), potom je soud amerického konzervativce s japonskými kořeny – a hegelovskými klapkami na očích – stále aktuální.

Martin Malia

Nebo není? Nejvíce – byť zcela bezděčně – se totiž „vyvrátil“ Francis Fukuyama sám, a to dokonce už v oněch svých klasických textech, které jsou od svého vzniku vyvraceny jinými a které dnes mnohým nestojí ani za zmínku. Když konzervativní „kat dějin“ snáší argumenty, jež dnes běžně čteme v programech sociálně demokratických stran – v kapitalismu lze zlepšit leccos, od ubytování bezdomovců přes rozšíření práv žen či menšin až po posílení konkurenceschopnosti a tvorbu nových pracovních míst -, nalézáme se ještě v klidných vodách konce dějin. Fukuyama však se spuštěním opony nad dramatem lidské historie nevylučuje takové budoucí poměry, které budou horší než současnost (a které nyní všude vidíme v plné kráse anebo aspoň in potentia): návrat rasové a náboženské nesnášenlivost anebo hrozbu nové velké války či kolapsu životního prostředí. Ve své klasické knize z roku 1992 uznává, že kapitalismus produkuje sociální fraktury, které jsou zdrojem nespokojenosti. A dokonce připouští, že nespokojenost s „nedokonalým vzájemným uznáním“ (tedy se sociálními nerovnostmi) bude „zdrojem budoucích pokusů o nalezení alternativ k liberální demokracii a ke kapitalismu ze strany levice“. Ale co potom – ptá se David North zcela logicky – ještě vůbec v samotném Fukuaymovi zbylo z jím vyhlášeného „konce dějin“? Nic. A přesto všichni předstírají, JAKO KDYBY v době posthistorické dooprady žili…

Pravý sovětolog, levý historik

Dobrým příkladem takového sebepopření byl americký historik a sovětolog Martin Malia (1924-2004). V jeho práci The Soviet Tragedy: A History of Socialism in Russia 1917-1991 (Free Press 1994) se dozvídáme, že pád „socialismu“ nespočíval v tom, že západní liberální demokracie nad ním „v soutěži“ zvítězila nebo že byl „vyzkoušen na špatném místě“, v Rusku. Selhání „integrálního socialismu“ je podle Malii dáno invaliditou socialistické myšlenky samotné, neboť „socialismus jako totální nekapitalismus je naprosto neuskutečnitelný“. Fatalní chybou Lenina a Trockého bylo, že se vytvořením nekapitalistického systému „pokusili o nemožné“, o jiný systém, který z principu nefunguje; hlavně v tom prý je třeba hledat jádro „sovětské tragédie“.

Martin Malia
Maliova teze o „nemožnosti socialismu“ se dobře snáší s Fukuyamovým postulátem o „neexistenci alternativy“ ke kapitalismu. Obojí patří k základním článkům státotvorného – centristického, protože extrémů úlevně zbaveného – kréda naší doby, jež vyznávají strany pravého i levého středu. Fukuyama si však zcela nezaslouží Maliovo obvinění z „triumfálních řečí, že historie po překonání jak fašisistických, tak komunistických iluzí konečně dorazila do bezpečného přístavu tržní demokracie“. Jestliže Malia vyjádřil pochybnost o životaschopnosti „postmarxistické vize konce dějin“, protože kapitalismus se „NIKDY neosvobodí od přízraku svého historického protikladu“, pak jen opisuje Fukuyamu. Ten čtenářům nezatajil, že kapitalismus je permanentním zdrojem hledání levicových alternativ. Malia neříká nic jiného: „Socialistická myšlenka jistě bude s námi stejně dlouho jako nerovnost, a to bude opravdu velmi dlouhá doba.“ Ne, na „konec dějin“ to nevypadá. A v očích konzervativních klasiků – Francise Fukuyamy a Martina Malii – to tak nevypadalo ani před těmi pětadvaceti lety, v „roce zázraků“ 1989.
Eric Hobsbawm

Jak kde, jak u koho. Zdánlivě paradoxně zrovna pro levici, která stále ještě chce svět nejen vykládat, ale i měnit, přinesl nejhorší zprávy k možné alternativě jediný skutečný marxista mezi teoretiky „konce dějin“. Eric Hobsbawm (1917-2012), autor uznávaných historických pláten o „dlouhém 19. století“ (1789-1914) – o věku revolucí, kapitálu a impérií – se stal coby empirický „kritik kapitalismu“ (Miroslav Hroch) útěchou současných levicových akademiků. Přestože ve své knize The Age of Extremes: the short twentieth century 1914-1991 (1994, česky: Věk extrémů: krátké dvacáté století 1914-1991, Argo 1998) – navzdory úctyhodné empirii, která se mimo jiné vyhnula fukuyamovské metafyzice a maliovskému házení komunistů a fašistů do jednoho pytle – si nakonec pouze vypůjčil a jen mírně upravil argumenty obou konzervativců. A pokud jde o perspektivu revoluční transformace světa, přidal k nim (na rozdíl od nich, přece jen vystrašených alternativami, těmi věčnými zplodinami kapitalismu) „levicovou“ ideu naprosté bezvýchodnosti a prázdnoty.

Hobsbawm, který byl padesát let členem stalinistické Komunistické strany Velké Británie, totiž rezolutně a ultradeterministicky odmítl vůbec zvážit možnost nestalinského vývoje Sovětského svazu a komunistického hnutí. Šlo vlastně o historikovu autobiografii, o jakousi sebekritiku vlastní spoluviny na „věku extrémů“, ale i o obhajobu: Stalin v jeho pojetí prostě zvítězil (MUSEL zvítězit). A stalinismus padl poté, co základní omyl, ba dědičný levicový hřích v podobě bolševické Říjnové revoluce, po 75 letech doložil svoji exkluzívnost, voluntaristickou ohavnost, nahodilost i zbytečnost zhroucením státu, který revoluce vytvořila. Byl to jev svého druhu, jedinečná a neopakovatelná událost, která dnes nemá – stejně jako masové socialistické hnutí – žádnou politickou relevanci. V budování společnosti na tomto základě nelze uspět, píše v závěru své knihy Hobsbawm. Neboť potom hrozí, že pak „cenou za selhání, resp. alternativou ke zcela jiné společnosti, bude temno“. Jako kdyby už nebylo.

Budiž světlo!

Jak vidno, levicové profesory mohou utěšit snad jenom věrozvěsti konce dějin a bývalí sovětologové, kteří jsou si vědomi systémových rozporů, anebo čeští pravicoví politici, kteří se obávají recidivy levicových idejí a obnovy „komunistického“ impéria, ba přímo SSSR pod Vladimirem Putinem (jakoby jedno, druhé i třetí někdy šlo – a vůbec mohlo jít – dohromady). Americký levičák David North je neutěší, protože o něm nikdy neslyšeli a v opačném případě by ani nechtěli slyšet, ucpávajíce si uši postmoderní cupaninou. Vždyť v pojetí populárních poststalinských Hobsbawmů vlastně ten US trockista nepochybně patří – svým tvrdošíjným užíváním logiky – k šiřitelům „temna“.

 
Lord Kitchener
Plakátový bolševik

Ano, North je logický a už jen tím osvětluje: tvrzení, že historie skončila, může mít podle něj smysl pouze tehdy, lze-li prokázat, že kapitalismus nějak vyřešil a překonal své centrální systémové rozpory, z nichž neustále vznikají konflikty a krize. Takřka denně můžeme prokázat pravý opak: nic zásadního v povaze rozporů, konfliktů a krizí se nezměnilo. Dokonce ani v povaze ideologií, které reálné fungování systému zastírají, zcela pomíjejí nebo je – se stále větší razancí – napadají. A dál: v klíčových spisech 20. století se setkáváme se slovní zásobou a zčásti i odbornou terminologií současné mezinárodní geopolitiky a ekonomiky. Svět, který byl popsán v Hobsonově Imperialismu (1902), v Hilferdingově Finančním kapitálu (1910) a v Leninově Imperialismu jako nejvyšším stadiu kapitalismu (1917) je stále ještě naším vlastním světem. Rozdíly mezi dneškem a předchozím stoletím – při dostatečné analytické abstrakci, při odhlížení od nepodstatných detailů – charakterizuje odstínová nepatrnost. Je to svět kapitalismu a oligarchických elit. Svět masivních aparatur ekonomické, mediální a militární moci, které obsluhují globální zájmy prostřednictvím manipulací zastupitelských demokracií anebo přímo skrze otevřené autoritářské praktiky, ideologie a režimy. Všechny uvedené práce byly napsány na počátku epochy válek a revolucí, které buď již dnes znovu prožíváme, nebo čekají za rohem – nebo je lze v „černých scénářích“ důvodně předpokládat.

Problémem dnešního světa – slyšíme ze všech stran – je život na dluh. Ale největší dluh zanechalo lidstvo na svém „nedotaženém“ osudu, na neuskutečněném kroku „z říše nutnosti do říše svobody“ v historii 20. století. Také proto – jakkoli čas se dávno nachýlil – ještě neskončilo.