Komu prospěla vražda…

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík

4. 3. 2015   Altpress
Cui bono nebo cui prodest jsou dvě staré fráze pocházející z římského období, a znamenají „v čí prospěch“, respektive „komu to prospívá“. Alespoň jedna z nich, je libovolné, která by byla vybrána, by měla zářit z neonů i moderního světa (když už se moudré zásady netesají do kamene), ba právě současného našeho světa, neboť aktuálnost jejího varování prospěla v dějinách každému, kdo se jí řídil.

„V čí prospěch“ je otázka, kterou by si měl položit každý člověk kdykoliv čte, slyší, vidí či kolem sebe pozoruje jakoukoliv „mobilizaci“ veřejného mínění či přímo hysterii utvořenou na základě informace o některé události doma i ve světě. Kdo má prospěch z toho, co se stalo, je podstatnější zjištění, než sprcha informací dopadající na jeho hlavu ze všech stran, které se tváří, že hledají pravdu a přejí si objektivně posoudit dotčenou událost. Ve světě, ve kterém existuje nepřeberné množství důkazů o tom, že účel světí prostředky a že se kvůli zisku a neustále rostoucí bezohlednosti nejbohatší vrstvy planety jen za poslední čtvrtstoletí prolila krev statisíců lidí, je velmi nebezpečné důvěřovat mediálním obrazům. Velmi často, téměř vždy, se jedná o hrubou manipulaci s veřejným míněním.

V pátek 27. února v noci neznámý vrah zastřelil v Moskvě čtyřmi ranami mířenými zezadu Borise Němcova, osobnost ruské politiky těšící se velké podpoře Západu pro svůj antiputinovský postoj. Propaganda jedné znepřátelené strany postupuje tak, že si v zemi protivníka vybírá ikony ztělesňující skutečně nebo alespoň domněle odpor proti vládnoucímu režimu nepřítele. Osobnosti povýšené na ikony odporu sehrávají velice důležitou roli, neboť svým osudem dokládají „oprávněnost“ nepřátelství, které vůči zemi protivníka (dnes se učíme mluvit více o režimu protivníka než o zemi, je to více demokratické) chováme. Pokud ve vlastní zemi někdo trpí nebo vede těžký politický zápas, znamená to, že režim vládnoucí v dotyčné zemi utiskuje dokonce i své vlastní obyvatele, takže náš odpor vůči vládcům oné „nepřátelské“ země je dvojnásob oprávněný. Nechceme nic pro sebe, ale chceme vlastně chránit její vlastní obyvatele.

Toto je prastaré klišé útočníků, se kterým se kulo nepřátelství po celé lidské dějiny, a dnes tomu není jinak. Podívejme se nyní pod úhlem starého latinského rčení na to, komu vražda Němcova v Moskvě prospěla. Západní média zpracovávají informaci o této události tak, aby hlavními podezřelými byl ruský prezident Vladimír Putin a jeho autoritativní režim v Rusku. Přímá obvinění Putina a jeho lidí z vraždy Němcova sice prozatím nezaznívají, nicméně hlavní proud médií v USA i v Evropě pracuje s informacemi systémem „profesionality“, jaká se v nich pěstuje, tedy účelově.

Cui prodest? prospívá vražda Němcova Vladimíru Putinovi, pro kterého západní propaganda vyrábí obraz novodobého Hitlera? přinejmenším nelítostného autokrata a netvora vládnoucího nedemokratickému režimu v Moskvě? A vedle této otázky stojí další, neméně důležitá: Představoval Němcov skutečně reálné nebezpečí pro současného ruského prezidenta? V době, kdy se na Putinovu stranu staví stále více Rusů tušících nebo chápajících, že autokratický „tvrdý“ způsob vlády tohoto nového ruského cara je pro zájmy Ruska a Rusů přes všechny výhrady užitečnější, než „měkká“ quasidemokracie tunelování, vykrádání, rozprodávání národního bohatství a oslabování ruské pozice ve světě z období „miláčka Washingtonu“, k pozici americké loutky v Kremlu bleskově spějícího Borise Jelcina? A propos, za tohoto prezidenta Ruské federace byl Boris Němcov jeho vicepremiérem. Jelcinovo kormidlování Ruska do propasti poslušné a služebné bezvýznamnosti, nabízející prostřednictvím „bojara“ Chodorkovského ruský zemní plyn americkým ropným gigantům, mu nevadilo.

Ikony zvolené Západem k roli rozbíječů ruské pozice na Ukrajině, v Bělorusku, Gruzii, obecně na Předním a Středním Východě, a nakonec v samotném centru ruské moci, se ale ve skutečnosti netěší opravdové úctě. Dostává se jim pouze „úcty“ účelové. Jsou to ve skutečnosti jen lidé určení ke splnění určitého úkolu. Mají-li kvůli tomuto účelu žít nebo zemřít, to záleží na okolnostech, na potřebě manipulátorů. Potřeby manipulátorů jsou nadřazeny všemu, o lidských životech nemluvě. Lidské životy mají také jen tu hodnotu, která se jim propůjčí v nějakém „vyšším zájmu“.

Pokud by si Putin skutečně přál vraždu svého politického protivníka a kritika, pak by tím jen potvrdil svůj obraz „netvora“, jaký mu přisuzují média opisující propagandu svých pánů z byznysu a vrcholové politiky. Jestli se vraždou Němcova snažil někdo Putinovi pomoci, pak mu posloužil medvědí službou. V době, kdy jdou Rusové za Putinem – a ne za Němcovem – nebylo třeba tohoto protivníka Kremlu nijak umlčet, a už vůbec ne tak brutálním způsobem.

Naproti tomu vražda Putinova protivníka v době, kdy západní propaganda představuje Rusko jako agresora na Ukrajině a souboj mezi Ruskem a USA, vedený prostředníky a jdoucí na vrub nevinným obětem (stejně jako v období studené války), je skutečným „darem z Nebes“ pro Putinovy nepřátele v USA i v některých evropských zemích, zejména těch, které jsou oddanými klienty americké zahraniční politiky. Nic lepšího si nemohli přát, než aby netvor „pozřel svého soka“ a ukázal tak světu svou hanebnou tvář. Aby už nikdo v USA a v Evropě nepochyboval o tom, že toho netvora je třeba zničit, nebo alespoň pořádně spoutat a v Moskvě dosadit namísto vlka hodného beránka, třeba opojeného vodkou, aby neměl výčitky svědomí, že nepostupuje v zájmu své vlastní země, ale v zájmu těch, kteří v ní vidí surovinové zdroje, ohromnou rozlohu a 150 miliónů potenciálních spotřebitelů svého zboží.

Putinova pozice v ruské politice je pochopitelně solí v očích také Západem dosazeným vůdcům Ukrajiny v Kyjevě, kteří kvůli „hitlerovskému netvoru“ v Kremlu nemohou provádět svou na místní fašismus z období 2. světové války naroubovanou politiku, která je momentálně v zájmu USA a jejích klientů. „Nepřítel mého nepřítel je můj přítel“ – tak zní další staré pořekadlo, velmi nemravné, ale občas v praxi uskutečňované, podle kterého se ukrajinský fašismus banderovského ražení dá upotřebit v nesmiřitelném zápase s ruským vlivem ve východní Evropě. K tomuto boji se hodí všechny prostředky. Každý prostředek je předem posvěcen a lidské životy se „ve vyšším zájmu“ nepočítají.

Tento text se nesnaží přiřknout vinu na zavraždění prozápadní ikony v Moskvě nepřátelům Ruska a Putinova režimu. Na to neexistují důkazy, snad jen s výjimkou historické zkušenosti o používání extrémně špinavých metod v zahraniční politice dominantních zemí planety. Chce jen připomenout nutnost zkoumat velice opatrně možné motivy všech stran širšího konfliktu, jehož současným středem je Ukrajina. Pachatelem obvykle bývá ten, kdo ze zločinu těží, ne ten, kterého zločin ještě více poškodí. Pochopitelně, počkejme na výsledky 

vyšetřování tohoto případu, i když je možné očekávat, že vyšetřen nebude. Jako zločin nevyšetřený splní svůj účel lépe, než kdyby pachatel odhalen byl. Ať už je pachatelem kdokoliv.
vyšetřování tohoto případu, i když je možné očekávat, že vyšetřen nebude. Jako zločin nevyšetřený splní svůj účel lépe, než kdyby pachatel odhalen byl. Ať už je pachatelem kdokoliv.