Evropská unie, Karel Veliký a opomíjené evropské souvislosti

Avatar
Původní autoři


Ivo Šebestík
12.6.2015 Altpress

Evropská unie uděluje každý rok prestižní cenu Karla Velikého

Jedna z hlavních budov Evropské komise nese jméno Karla Velikého. V Bruselu je známá coby Charlemagne Building nebo Karel de Grote. Evropská unie rovněž každoročně, obvykle v květnu, uděluje prestižní cenu Karla Velikého. Co tato „karlovská symbolika“ ve skutečnosti znamená, co ukazuje, nač upozorňuje, případně co připomíná, to vše zůstává stranou pozornosti obyvatel Unie.

Evropská unie uděluje každý rok prestižní cenu Karla Velikého

Netečnost k souvislostem, ignorování významů symbolů i slov, je zajímavým rysem současné doby. Tento eklekticismus, při kterém si lidé z kulturního dědictví vybírají to, co se momentálně hodí nějakému účelu, začíná být univerzální. Kulturní a historické hodnoty ale nejsou tak jednoduché, aby skýtaly jen tu „užitečnost“, kterou si jejich dočasní uživatelé ex post přejí. Často mají mnohem širší vypovídací hodnotu, a někdy i takovou, jaká se může s pozdějším vybraným účelem i docela dobře rozcházet. Případně může rozkrývat víc, než se od ní žádalo.

Charlemagne, Schiller, Beethoven – symboly EU

Použít jako symbol kteroukoliv velkou státnickou osobnost evropských dějin není bez nebezpečí, že její odkaz může být interpretován skutečně odborným způsobem. A odbornost se, jak je evidentní, s praktickou politikou dost dobře neslučuje.

Evropská unie se ve své symbolice hlásí také k jiným osobnostem, než jen k obnoviteli „západořímského císařství“, franskému králi a císaři, skutečnému „vždy rozmnožiteli říše“. Svou hymnou, Ódou na radost, se hlásí k Friedrichu Schillerovi a Ludwigu van Beethovenovi. Zde nemůže být námitek. Symbolika se kryje plně s humánním poselstvím, ke kterému se Unie hlásí. Schillerova báseň navíc není epikurejská, hedonistická bohaprostá záležitost vyzývající k bujarému veselí, k bakchanáliím lidstva. Naopak, je v ní přítomen i Bůh, tedy další ze základních pilířů, o které se současná západoevropská civilizace opírá jako o ty své zdivo katedrály. Skutečnost, že Friedrich Schiller údajně čerpal díl své inspirace z šuplíku svého psacího stolu, ve kterém sušil slupky od jablek, jejichž vůni s oblibou inhaloval, nemůže tomuto geniálnímu básníkovi, ale i mysliteli, ubrat na vážnosti.

Taktéž Beethoven stojí jako symbol zcela mimo jakoukoliv pochybnost. I když jeho obvyklé neskrývané pohrdání autoritami a šlechtickými tituly by mu ani dnes nevyneslo příliš sympatií v moderních rautových salónech, jež jsou stejně snobské, jako byly ty za jeho časů.

Symbolika založená na Karlu Velikém nabízí ale mnohem bohatší materiál k úvahám o celé koncepci a mnoha rolích, které Evropská unie na kontinentě i mimo něj má. Současný vývoj ve vztazích mezi evropským Západem a evropským Východem nás dokonce vede k nutnosti vrátit se o více než tisíc let do minulosti a prozkoumat kořeny toho, co v evropském (dnes ale i celosvětovém) kontextu přečkalo staletí, a čemu bez znalosti příčin a souvislostí není možno porozumět. Po této stránce je karlovská symbolika důležitým vodítkem pro pochopení právě současnosti.

Málokdo si dnes klade otázku, odkud se bere ono napětí mezi západní a východní částí kontinentu, které se aktuálně promítá ve sporu EU (USA) versus Rusko, jenž se zdánlivě zrodil až ve sporu o Ukrajinu. Kde se vzaly rozdíly, které obě části kontinentu od sebe dělí tak, že dokonce i dnes představují problém? Je například aktuální postoj EU k Rusku vědomým, přirozeným a z demokracie vzešlým postojem členských států EU, shodný ze Západu i z Východu? Nebo je postojem euroatlantického prostoru, který se cítí být západním? Nebo tento prostor „západní“ vskutku je, a EU tudíž zůstává „západní“, byť integruje části Východu? Promítají se do postoje EU vůči Rusku, právě z Východu, staré reminiscence a nevyřízené účty? Či je postoj EU vůči Rusku formován zájmy, které dokonce stojí vně Unie a se zájmy jejích obyvatel mohou být v rozporu?

Je integrační proces EU konečně kýženým překonáním schizmatu Východ – Západ?

Proč je východ Evropy nábožensky převážně pravoslavný nebo řecko-katolický a Západ orientován „latinsky“? Proč se na Západě píše latinkou a na Východě dominují písma vzešlá z řecké abecedy a Konstantinovy cyrilice? A vedle toho otázka zásadní: Co je vlastně Evropa? Je integrační proces Evropské unie konečně oním potřebným překonáním schizmatu mezi Západem a Východem? Nebo je pouze vytlačením nepohodlného a cizími prvky kontaminovaného Východu z Evropy? Dokonce i z kultur a myšlení jeho obyvatel, nota bene dočasně podrobených totalitní moci opět východního původu?

Chce se po zemích, které původně nepatřily do rámce Karlovy západořímské koncepce, aby opustily Východ a staly se jednoduše západními ve všem všudy? Nebo integrace umožňuje novou formu scelení Evropy, takovou, která je už povznesena nad staré sváry a antagonismy a spojuje to dobré z obou prostorů? Tyto otázky nejsou vůbec marginální a pro dnešní dobu anachronické. Odpovědi na ně zároveň odpovídají na to, zda je EU homogenním útvarem vytvořeným vzájemně se ovlivňujícími, rovnocennými a rovnoprávnými regiony, nebo je její západní jádro (politicky, hospodářsky a strategicky propojené s USA) trvale dominantním faktorem, určujícím tóninu i tempo skladby, a který ostatní oblasti transformuje k obrazu svému a stále ještě v duchu onoho starého „pohlcování“ jednoho celku druhým? Zůstává tedy EU dokonce v tomto smyslu stále ještě bojovnicí Západu proti jeho odvěkému soupeři, rivalovi a nepříteli z Východu?

Pokud by tomu bylo takto, pak dualita Západ – Východ zůstává a oblasti (státy), které historicky k západnímu prostoru Franské říše a jejích nástupců nepatřily, nebo s ním byly spjaty volně či dokonce konfliktním způsobem, nemají vlastně příliš na výběr. V praxi to pro ně znamená požadavek opustit Východ, a to i retrospektivně, tedy vyčistit od Východu vlastní dějiny, tradice, vzpomínky, závazky i kulturu. Neboť jinak, s východním závažím u krku, tyto země v obnovujícím se vzorci – Demokracie západního typu – Římské (latinské, katolické) křesťanství – Americká zahraničně politická koncepce světa – mohou představovat problém.

Karel Veliký

Kam se tedy může rozšířit původně západní část kontinentu, aniž by ztratila své charakteristické „západní“ rysy? Jaké je teritorium Západu? Nakolik souvisí právě s územím, které do své říše zahrnul („integroval“) Karel Veliký ve snaze obnovit to, co z římského impéria zaniklo právě pod náporem germánských kmenů ze severu, které ale ještě v době existence západní části impéria většinou převzaly podstatné rysy římské správy, armády, kultury a částečně i jazyka?

A vedle toho ještě nejméně desítka dalších otázek. Současná média nechávají tato témata zcela stranou. Nejsou zmiňována ani v politických debatách, a dokonce ani odborné kruhy jim nevěnují pozornost, jakou zasluhují. Na „zvláštní“ pozici Řecka v Evropské unii, na veškeré problémy, které souvisejí s jeho postoji, hospodářským a politickým vývojem, se hledí jako na aktuální jev nemající žádné hlubší kořeny a souvislosti. Ona povrchnost soudů je v současném světě všudypřítomná, univerzální a zdá se fatální. Řecké specifikum se opticky scvrklo na záležitost peněz, půjček a dluhů. A peníze jej taky, jak se zdá, mají vyřešit.

Zmínil jsem ono „volání po spáse víry“. V době Karla Velikého (748 – 814) bylo území jeho říše ohraničeno přibližně takto: na západě Atlantickým oceánem, na severu přibližně Frískem a Hamburkem, na jihu dosahovalo přibližně k Barceloně a k Středozemnímu moři. Na území Itálie sousedilo přibližně někde ze severu u Verony a ze západu u Sieny s papežským státem, přičemž některé další části poloostrova bylo možno označit za závislá území. Na východě – což je důležité pro dějiny Čech a Moravy – se hranice Karlovy Franské říše dotýkaly Magdeburku, Řezna, Pasova a Vídně, přičemž území na části Čech a části Moravy bylo možno, za určitých okolností, považovat rovněž za závislá teritoria.

Zajímavá je rovněž mapa jihovýchodní Evropy (zejména území pozdější Jugoslávie), kde oblasti Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny mohou být rovněž považovány za oblasti závislé, přičemž pozdější Srbsko, Černá Hora, Makedonie, Řecko, Rumunsko, Bulharsko stály mimo sféru možností a praktického zájmu tehdejších Franků.

Pro území, která zůstávala mimo správní teritorium Karlovy říše a říší jeho nástupců, je charakteristické, že jim – z pohledu Západu – scházelo dobrodiní křesťanské víry. Snahy o jejich začlenění do říše (nebo alespoň o vytvoření jejich závislosti, vazalství) probíhaly paralelně s christianizací, násilnou nebo misijní. Na moravském a českém území, jak známo, původní západoevropské křesťanské mise ze Salcburku a z Irska neuspěly. Na Moravě uspěla až mise byzantská, která Západu velice zkomplikovala jeho zisky na Východě a z moravského knížete Rostislava učinila – řečeno moderní americkou politickou terminologií – článek byzantské osy zla.

„Prvotní politický hřích německých dějin“ 

Friedrich Heer

Dodnes i v moderní německé či rakouské historiografii převládá nelibost vůči tomuto Rostislavovu svévolnému rozhodnutí. O přežívání prastaré nedůvěry či dokonce nelibosti Západu vůči Východu svědčí mimo jiné i poznámka rakouského historika Friedricha Heera v jeho jinak vynikající studii o evropské kultuře. V ní Heer označuje za „prvotní politický hřích německých dějin“, když se německý král Konrád II. nechal počátkem 11. století „svést“ k paktu s ruským knížetem Jaroslavem Moudrým proti Polsku, které bylo v důsledku toho spojenectví poraženo.

Heer označil Polsko doslova za „ochranný val západní Evropy proti Rusku, Byzanci a Turkům“. Hle, Byzanc se rozplynula v Rusku, Turecko se stalo spojencem Západu, leč bedlivě si hledícím „svého“ bývalého teritoria na Blízkém východě ale i v EU, na Kypru. A EU opět buduje ochranný val proti Rusku. Kde? Mimo jiné na Ukrajině, o kterou projevuje znovu eminentní zájem Polsko, jemuž její významná část v minulosti patřila. Opakují se dějiny nebo dějiny prostě jen nikdy zcela neodplývají do minulosti?

Aby k paktům mezi Západem a Východem, jejichž důsledkem by mohlo být jiné, další rozvalení obranného valu, nedocházelo, o to se postaral jiný historický proces, který koncem prvního tisíciletí a v prvních dvou staletích druhého tisíciletí probíhal paralelně. Bylo to vyjasnění vztahů mezi císařem a papežem a upevnění křesťanství západní orientace na co možná největší části evropského území. Tento proces vyvrcholil několika skutky. Roku 1054 vyobcoval Humbert ze Silva Candida (v zastoupení papeže) v chrámu Hagia Sofia konstantinopolského patriarchu Kerullaria, a formálně tak ustavil schizma mezi Východem a Západem. Téhož roku odsoudil Byzanc a o pět let později prosadil církevní zákon o „svobodné“ kanonické volbě papeže a roku 1076 zbavil císaře jeho svatosti.

Byzanc přežila západní impérium o více než tisíc let

Postavení „mimo“ franskou sféru vlivu mělo příčinu v existenci Východořímské říše s centrem v Konstantinopoli, která pád své západní „kolegyně“ přečkala o více než tisíc let, aby posléze předala – symbolicky ale i de facto – „východořímské“ carství do Moskvy. Kontinuita ruských carů a byzantských císařů byla a zůstává mimo veškerou pochybnost. Rusko se skutečně stalo dědicem východní části rozdělené Evropy a zůstává symbolem onoho rozdělení a nespojitosti dodnes. Byť reálie tohoto rozdělení se ve větších či menších detailech pochopitelně výrazně proměnily.

Pokud se jedná o moderní Evropskou unii, jejíž původní jádro se víceméně krylo s územím, které „integroval“ Karel Veliký nebo se o to alespoň vědomě snažil, máme tedy před očima proces, jehož historické souvislosti aktuálně promlouvají v podobě celé řady komplikací, nejasností, problémů a konfliktů vycházejících právě z tisíc pět set let starého rozdílu mezi historickým utvářením „pozůstatků“ Západořímské říše a Východem pod vládou Byzantské říše, osmanského Turecka a carského Ruska. Byl to stále onen starý antagonismus, existující už od řecko-perských válek, který se posléze promítnul i v konfliktu z období studené války, spuštěním železné opony. Tyto historické souvislosti sice nelze považovat za rozhodující, byly zde ale přítomny a zůstávají dodnes.

Není vůbec nepodstatné dotknout se alespoň v krátkosti témat, která formovala vznik „západní Evropy“. Především se zde prolínaly snahy o obnovu římského impéria, hledání cesty zpátky do Říma (ještě za Karla IV., v jeho komunikaci s Petrarcou, se motiv návratu císaře do Říma vrací), který se dlouhodobě nacházel v žalostném stavu, politické tahanice mezi Cáchami (oblíbená falc Karla Velikého) a sídlem římských biskupů, a nad tím vším věroučné spory uvnitř západní křesťanské církve, do nichž zasahovali teologové a filozofové pocházející a působící v různých koutech severní Afriky, Asie, Evropy.

Nejen křesťané, ale také učenci židovští a arabští (Ibn Ezra, Maimonides, Avicena, Averroes, al-Ghazálí, Jehuda ben Šmu’el ha-Levi, Abraham ben David a další). V těch dobách se mezi všemi třemi monoteistickými vírami vedly polemiky, disputace i přátelská komunikace. Islám se vcelku dobře snášel s řeckou východní variantou křesťanství.

Hledání pevné struktury víry a řádu na západě Evropy

Shrnuto do velmi stručné zkratky, západní křesťanství hledalo pevnou strukturu víry a zároveň se jeho čelní představitelé snažili ujasnit si rozdělení světské moci se světskými panovníky. Měl vzniknout řád založený na jednotě obojí moci a na jasném stanovení hierarchie. Církevní vliv neuplatňovali jenom papežové, biskupové a kardinálové, ale, a to ve velké míře, také opati klášterů a teologové opírající se o Aristotela nebo Augustina, případně s nimi vedoucí polemiku. Nebo lidé, jako již zmíněný Humbert de Silva Candida, který sice toužil být papežem, ale nedostal se dál nežli ke službě papežům, což mu ovšem nebránilo být vskutku příkladnou šedou eminencí s obrovským osobním vlivem na evropské dějiny své doby.

Zabíjení albigenských

Evropa ustavující se na západě v nový systém, alespoň stejně stabilní, jakým bývalo antické římské impérium, čelila nepřebernému množství těžkostí a komplikací. Nejenom koncem prvního tisíciletí a v prvních staletích tisíciletí druhého, ale v podstatě, v některých svých oblastech, až hluboko do devatenáctého století zápasilo křesťanství s „lidovou kulturou“, projevující se nejenom herezemi a faktickými vzpourami (albigenští, husité),ale především tradičními pohanskými zvyky, které církev označovala za pověry. Velkou část světa pohanských představ a mýtů a pohanského polyteismu (modloslužebnictví) se církvi podařilo absorbovat, proměnit a v částečně zneškodněné podobě vtělit do svých vlastních koncepcí. Tak například pohanská poutní místa dostala křesťanské kostely (lidé byli zvyklí tam chodit, tedy chodili dál) nebo pradávná potřeba uctívat bůžky, přírodní síly, idoly, modly, amulety, obrazy, totemy a podobně se přenesla na církví tolerovanou víru v léčivé či ochranné schopnosti svatých a jejich ostatků.

Shon po svatých ostatcích se v různých fázích středověku měnil ve skutečnou mánii a, s prominutím, v byznys. Tak tomu bylo ovšem nejenom na Západě, ale i v Byzantské říši. Ostatně i soluňský učenec Konstantin, bratr Metodějův, projevoval zájem o „archeologii“ ostatků svatých. A pro změnu, o řadu století později, zase jiný učenec, dokonce mimořádná osobnost celoevropského rozměru, Jan Amos Komenský, byl schopen brát vážně mystická zjevení a údajná vnuknutí jiných lidí, zejména žen. Tak silné a mohutné jsou tisícileté vlivy prostředí a kultury, po generace děděných zvyků a představ, že dodnes jsou životy dokonce i vysoce racionálních osob protkány žilkami a vlásečnicemi světa dávných předků.

Do veškerého toho kvasu myšlení, víry a světské politiky se církev na Západě potýkala s vnitřními spirituálními reformami a revolucemi v charakteru církve. Mezi uznávanými církevními a filozofickými či mystikou se zabývajícími autoritami se objevovala jména jako Petrus Damiani, Řehoř VII., ve 12. století pak Bernard z Clairvaux, Gerhoh z Reichersbergu, Hildegarda von Binden, Alžběta ze Schönau, Jan ze Salisbury a další osobnosti, jejichž jména i myšlení bývají dnes už většinou zasuty pod příliš silným nánosem nezájmu. Přesto ale jejich působení zanechalo stopy a tyto stopy jsou místy patrné dodnes.

Když se Karlova říše za nástupců Ludvíka Pobožného rozpadla na tři části (viz Verdunská smlouva z roku 843), postupně se paradoxně její východní část, pozdější Německo, politicky ocitla na Východě. Zatímco Západ bojoval s těžkým komplexem méněcennosti vůči vyspělejší arabské kultuře a bránil se pronikání islámu přes Španělsko na sever (islám s sebou přinášel zpět do Evropy i kvalitní arabské překlady Aristotela a Platóna), Východ (pozdější víceméně Německo) vedl zápas ještě více na východě, se Slovany, kteří setrvávali v pohanské víře a k vlastní škodě nevládli příliš schopností integrovat se mezi sebou. Tak jednotlivá slovanská knížata občas, příležitostnými svazky s německým panovníkem (v rámci vztahu suverén – vazal), přispívala k podrobení jiných slovanských kmenů.

Zvláštní vytlačení Východofranské říše (Německa) na Východ pak, zdá se, do značné míry předurčilo německou orientaci tímto směrem, která provází celé jeho dějiny a zřetelně zůstává přítomná i v moderní době. Viz německý zájem o Balkán projevující se v období vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na bývalé Jugoslávii, v průběhu celého jugoslávského konfliktu, a rovněž i současná německá pozornost věnovaná Řecku je motivovaná německou „orientací“ (trochu eufemismus) na Balkáně.

„Vyčištění“ současné Evropy od Východu?

Není přirozeně možné na malé ploše jednoho článku věnovat pozornost detailnímu rozboru témat, která v tomto textu pouze nastiňuji ve velmi obecné rovině. Domnívám se ale, že při sledování integračního procesu Evropské unie, jehož fáze po roce 2004 už výrazně překračují původní západoevropský prostor, je dobré tyto širší souvislosti mít na očích. Díky nim je možné chápat integrační proces nejenom jako snahu o vytvoření pevného politicko-ekonomického uskupení respektujícího lidská práva, demokratické standardy, svobodu jednotlivce a další hodnoty v souladu s tím, co o sobě EU sama prohlašuje a co o ní sdělují též její mainstreamová média. Širší souvislosti a přihlédnutí k hlubším vrstvám evropské kultury a civilizace ale odkrývají také politické aspekty rozšiřování unie, které – a zde začíná problém – již nejsou exkluzivně rozhodnutím EU a jejích obyvatel, ale vznikly pod tlakem vývoje v celosvětovém prostoru, ve kterém je EU úzce spojena euroatlantickými vazbami, především se Spojenými státy.

Zahraničně politická orientace USA po roce 1990 zásadně ovlivňuje obnovení antagonismu mezi Západem a Východem v Evropě…

Zahraničně politická orientace USA po roce 1990 zásadně ovlivňuje obnovení antagonismu mezi Západem a Východem v Evropě. Pro toto oživení sporu, který by měl vést k definitivnímu odstranění Ruska z mapy hlavních geopolitických sil planety, je využíváno i rozšiřování Evropské unie, která by svou strukturou měla Rusko vytlačit z Evropy a Evropu tak s definitivní platností „vyčistit“ od Východu.

Některé země střední, východní a jihovýchodní Evropy po tomto „vyčistění“ samy volají. Respektive tak činí jejich politické reprezentace a média, což vždy nevypovídá o skutečné vůli obyvatelstva. (V České republice se po roce 1989 započalo ze základní přestavbou vlastních dějin, která posléze – pro jistotu – vyústila raději v jejich zapomínání.) Jinde zůstává určitá rezervovanost vůči tomuto tlaku a v některých evropských státech bude proces odpoutání od Východu obtížný (Srbsko). Příslušnost k Západu nebo Východu se totiž projevuje ve spoustě okolností. Promítá se v kultuře, dějinách, zkušenostech, zvycích, tradicích, mentalitě, v náboženství, písmu, literatuře, pohádkách, kuchyni. Je hluboce zabudována v dějinách zemí a v sousedských vztazích s jinými státy a národy.

Co se dá dělat, když tato příslušnost k zemi trvala tisíciletí?! Původní vazbu národa k širšímu kulturnímu regionu tedy nelze úplně a přes noc vymazat, překrýt tím, co Západ nabízí jako atraktivní a luxusní komodity. Především ale proces rozšiřování EU naráží na dědičku Byzance, na Rusko a jeho zájmy.

Evropská unie je spojením států nestejné velikosti, nestejné ekonomické síly, rozdílného geopolitického vlivu, zemí s rozdílným zastoupením svých lidí ve vlivných světových institucích a s velmi rozdílným podílem na vlastnictví rozhodujících světových nadnárodních firem a korporací. Vedle toho je spojením států majících své tradiční zóny zájmů a vlivů ve světě (ale i v Evropě). Tyto faktory společně vytvářejí velice složitě strukturované společenství, jehož potíže mnohdy vycházejí právě z těchto základních diferencí. Vnější evropská politika – například vztahy s Ruskem – je těmito vnitřními faktory členských zemí silně ovlivňována (v tomto konkrétním případě Polsko, Pobaltí).

Projekt Evropské unie včetně její schopnosti se rozšiřovat je nesporně unikátní a v současném světě nezastupitelný. Jeho poškození by mělo nedozírné následky pro Evropu i pro svět. Na druhé straně by se kulturní a vyspělý svět měl patrně pokusit vyhnout se dokončování projektů, které patří minulosti, a které by v minulosti také měly zůstat. Schizma mezi Západem a Východem může být překonáno a zahlazeno komunikací a spoluprací mezi oběma světy, a ne vymazáním jednoho z nich.

Na závěr
A závěrem už jen malá poznámka na okraj: Komu připadá vnitřní nestejnorodost Evropské unie jako záhada objasnitelná analýzou pouze aktuálních příčin, ten nebere v úvahu složitost prostoru, který se za poslední desetiletí téměř zdvojnásobil. Mnoha pozorovatelům, vnějším i těm zevnitř, připadá, že Evropská unie ztrácí vnitřní dynamiku a že se v ní etablovalo „akční jádro“ složené z Německa a Francie, které ve skutečnosti rozhoduje na základě především svých potřeb, po konzultaci s Itálií a Velkou Británií a se souhlasem USA.

Země skupiny G7 jsou de facto řediteli zeměkoule

Ostatně právě tyto země jsou stálými členy silné sedmičky, tedy G7, která se tak de facto stává řídícím faktorem euroatlantického prostoru a jakýmsi nejmenovaným ředitelem či rádoby ředitelem Zeměkoule.

Zástupci jiných členských států EU v G7 nezasedají. Spoléhají se na to, že členské země Francie, Německo, Itálie a Velká Británie v G7 zastupují také jejich zájmy? Tyto státy ale v G7 zastupují samy sebe. Jsou tam za sebe, nikoliv za EU. Jsou tam pro sladění not se Spojenými státy a pro své podíly na řešení geopolitických problémů.

Při takto zacíleném pohledu se tak oficiální struktura Evropské unie jakoby stává vedlejší a na její místo nastupuje struktura nedefinovaná, zato však zjevně fungující. Jednotlivé členské státy se tím vracejí ke svým původním pozicím, z nichž některé jsou ambiciózní, jiné skromné, další v podstatě neexistující. Staré uspořádání Evropy zůstává ve své roli. Dějiny působí dál. Proces rozšiřování EU narazil na nedořešený geopolitický problém. Jeho (ne)dořešení je symptomem dávného schizmatu mezi Západem a Východem. Mírové a pro obě strany výhodné překonání tohoto schizmatu by mělo být společnou vůlí všech členských zemí EU. Nejenom těch, které jsou v G7 a jako houslisté u předních stojanů v orchestru se podílejí na „přestavbě“ světa spolu se Spojenými státy, jaká ve skutečnosti nemusí být v zájmu každého jednotlivého člena Evropské unie, která už dávno překročila hranice Západu jako celku. Jinými slovy: Evropská unie už dávno není západní říší Karla Velikého. Hranice schizmatu, mezi Východem a Západem, nevede vně jejího území, ale skrze ně.