Marek Řezanka
8.6.2015 Literární noviny
Již dávno nemůžeme hovořit o nějakém stahování mračen před bouří. Obloha mezinárodně politického dění je totiž pořádně temná – a bouří tak dlouho, že si ani nedokážeme pořádně vybavit první úder hromu.
Aspoň jedno děcko…
Na Ukrajině jsme svědky situace, kdy tamní vláda (pro část země naprosto nepřijatelná a nelegitimní) dělá vše proto, aby nemohly platit minské mírové dohody. Západ tuto vládu vyzbrojuje – a přitom se tváří jako svatá Dala, že on nic, on muzikant, který by mír velmi rád – ale co nadělá, když to „zlé Rusko stupňuje agresi“. Máme holt uvěřit písničce o hitlerovských snahách Putina ovládnout Pobaltí, pak středoevropské země – a nakonec zbytek Evropy. A tak zcela nestydatě hovoříme o válce proti Rusku jako o něčem samozřejmém – a připravujeme veřejnost na použití jaderných zbraní. Což se nenajde aspoň jedno malé dítě, které vykřikne, že něco takového je odporné, nesmyslné – a odporuje to všemu, čím se Západ často nabubřele honosí jako svými hodnotami?
Návraty do systému
Místo toho, abychom spolu žili v míru a v sociálním blahobytu, vracíme se k sociální nerovnosti století 19., k náboženským válkám hodným středověku a k rasismu odpovídajícímu „zlaté éře“ kolonialismu. Vše jako výsledek křeči stávajícího systému. Abychom však tento fakt nevnímali, jsme přesvědčováni, že naším nepřítelem není systém, ale že jím jsou „nevěřící barbarští psi“ (tedy všichni muslimové), kteří si nás porobí. Že zatím ale ve vzduchu visí bič astronomických arbitráží, které mají nadnárodnímu kapitálu zajistit vyšší a vyšší zisky na úkor všeho lidského, nás jednoduše pálit nemá. To raději ať vstanou nové Ku Klux Klany, noví Banderovci a nový „Islámský stát“.
Evidentně nás nemá trápit, že stín otrokářského Jihu dostává v USA nové kontury. Že sociální práva se na Západě přesouvají z kolonky „vybojována“ do rubriky „nutno znovu vybojovat.“ Že fašistická a nacistická ideologie dostává opět zelenou – jen aby se náhodou někde něco nezačervenalo – jinými slovy, aby bečička s nadnárodním kapitálem nebyla ani na chvilku ohrožena.
Raději se smíříme s rozvrácenými státy – a budeme se tvářit, že řešíme jejich problémy, když se šlechetně ujmeme pár uprchlíků. Co ale s tou většinou, která zůstává – a která je pobíjena a sužována hladem a nemocemi? Tam se již naše „humanita“ nedostane?
Neuvědomujeme si, že „Islámský stát“ není synonymem k islámu. Že jde o produkt zahraniční politiky USA, která neváhala pod vlajkou lží zaútočit na suverénní stát – a v rozvalinách kypřených i zalévaných nenávistí dala vzklíčit dračí úrodě.
„Je to útok na civilizaci, další ze zvěrstev, kterých se IS a jim podobní dopouštějí. Palmýra je jedním z nejvzácnějších pokladů regionu i světa. Dokazuje to, že čelíme globální hrozbě, namířené nejen proti Arabům a muslimům, ale proti celému civilizovanému světu,“ vzkázala své poselství vcelku jasně jordánská královna Ranja.
„Islámský stát“ versus islám
Nezaměňujeme islám s „islámským státem“, kde řada jeho představitelů nemá s Koránem ani islámem nic do činění – a mnozí jeho bojovníci v životě nic z Koránu nečetli. Nabízí se zde určité podobenství s kazateli „marxismu-leninismu“, kteří často v životě Marxův Kapitál neviděli ani z rychlíku. O to ale vystupovali kovaněji a nesmiřitelněji – a je vysoce pravděpodobné, že by odsoudili samotného Marxe, kdyby jim přišel pod ruku.
Paradoxní tak je, že pravověrní muslimové jsou vražděni „bezvěrci“, kteří se ale označují za „pravé muslimy“, ty jediné správné.
Neštěstím je, když místo odborníků na islám a na historii promlouvají lidé jako M. Konvička. „K uprchlíkům: já osobně ani se mnou spojovaná IVČRN nejsme proti pomoci uprchlíkům ze spřízněných kulturních okruhů, současně však odmítám islámskou imigraci. Důvodem je to, že islám, jako kultura a ideologie, vyhlásil všem ostatním kulturám neskrývanou válku. Lidé s tímto základem jsou potenciálním bezpečnostním rizikem. Naopak uprchlíci před islámem jsou s námi na stejné lodi, jsou to spojenci.“ Holt muslimové, kteří prchají před smrtícím „Islámským státem“ a jeho přáteli, mají u pana Konvičky smůlu. Nekonvertují-li, pošle je klidně zpět, třeba na jistou smrt. Docent Konvička nepostřehl, že proti takzvanému Islámskému státu stojí řada islámských zemí. Neposlouchal královnu Ranju. Pro něho je každý muslim zločinec. Právě na takovémto základě vznikají nesmiřitelné střety, které ovšem nemají původ ani civilizační, ani náboženský. V dnešním světě je zde jediná síla, která žene proti sobě lidi, kteří by si jinak z logiky věci (ze svého postavení ve výrobních vztazích) měli stát po boku. Nejedná se o střet civilizací, ale o střet v rámci této fáze kapitalistického systému. O střet zájmů stále užších, ale o to bohatších a mocnějších skupin – a zájmů většiny obyvatel. Úzká skupina se bojí – proto jí proti srsti nejsou desítky a sta miliony mrtvých. Proto přilévá olej do ohně současných konfliktů. Proto hraje na všechny struny naší úzkosti.
Sociální stát v ohrožení, aneb princeznu jsme již sežrali…
Nad falešnou hrozbou „evropskému sociálnímu státu“, který jsme zatím zdárně rozložili různými fiskálními pakty a podobnými vymoženostmi – a jemuž hodláme definitivně zatlačit oči s pomocí smluv TTIP, se například na Alt Pressu zamýšlí Martin Hekrdla: „Je to jinak! Neexistuje žádná přívalová vlna, žádné „stěhování národů“ do Evropy, které by samo o sobě stálo za nynější celoevropskou ztřeštěnost. Za dva poslední roky nejde ani o čtvrt milionu lidí, což představuje 0,05 procenta obyvatelstva Evropy. Je to sice napohled značný počet, ale za stávajících okolností naprosto standardně zvládnutelný. A kdyby se prosadily kvóty, navržené Evropskou komisí, byla by to Ordinace v růžové zahradě. Nejvíce uprchlíků – 1,7 milionů lidí – pobralo přece Turecko i se všemi problémy, jaké mělo i bez nich (a Erdogan drží u moci, jako by ho k ní přišili, zatímco Bohuslav Sobotka by za podobných okolností asi už visel na kandelábru). Libanon hostí více než jeden milion uprchlíků, což je čtvrtina veškeré jeho populace. Chudé Jordánsko snáší 600 tisíc imigrantů. A jediná evropská země, Francouzská republika, přijala v jediném roce (1979) naráz 100 tisíc Kambodžanů a Vietnamců, aniž by k tomu tehdy vyšlehl byť jenom náznak celonárodní diskuse. „V té době představovala solidarita menší problém,“ podotkl k tomu suše list Libération 22. května…“
Jistě, neznalé a nevědomé snadno ti, kteří znají, oklamou. Využijí jejich úzkostí a strachů, aby je nasměrovali, kam sami chtějí. To znamená kamkoli, jenom ne na sebe. Kolesa zbrojení na straně jedné – a zbídačování a mrzačení (jak těla, tak lidské důstojnosti) na straně druhé, dostanou teprve tu pořádnou rychlost.
Když se dva perou…
Evropská občanská iniciativa STOP TTIP zatím nasbírala přes dva miliony podpisů. Náš hlas má ještě – i když den za dnem stále více devalvovanou – cenu. Využijme toho. Přehlušme bubny verbující nás na sibiřská jatka. Zacpěme otvory trubkám, které v nás chtějí pěstovat strach z lidí, jakými jsme my sami, aby nás pak jiní snáze ovládli. Nezpívejme písničku o „líných Řecích, kteří odmítají platit dluhy“, neboť to nejsou dluhy řeckých občanů. Dlužen je nám systém, který si s námi všemi zahrává, aby z nás vysál maximum – a nepotřebné hodil do koše. To si připomeňme vždy, až zase budeme táhnout proti „zaručenému nepříteli“. Přísloví o smějícím se (až za břicho se popadajícím), když se dva perou, je totiž věčné.
