George Friedman: Řecko a z čeho má vítr Německo

Avatar
Původní autoři

George Friedman
3. 7. 2015  Střípky ze světa
„Mainstream“ čte z pysku těm, kdo si na Řecku namastili kapsy. Za trest, že má té loupeže po krk, mu prorokuje peklo na Zemi. Tak děravý bubák je k smíchu i Georgi Friedmanovi. Je to šéf STRATFOR („nevládní CIA“, jak se jí říká v branži).Řecko – píše v poslední z týdenních analýz – je totiž „přehradní hrází Německa“. „Co leží za ní, mu známo není. Riskovat její protržení si nemůže dovolit.“
Všelijak sice hořekuje. Tak, jak to je, mu však vyhovuje. Řecké trápení ukončí jen „default“. Berlínu ovšem nevoní právě ten. Vedl by, „tak jako na Kypru, ke kontrole pohybu kapitálu“. „Zřejmě i k obchodním bariérám, chránícímu řeckou ekonomiku“. K „radikální změně její orientace“. Úplně „novým strategickým směrem“.

„Neskončí-li to ekonomickou a sociální pohromou, řecká varianta snadno inspiruje i další evropské země.“ Berlín z toho má vítr. Proto ten virvál kolem „bolestných následků“, jež Řecko pocítí, vzepře-li se dosavadnímu scénáři.

Na Kypru dosáhl svého. Tady se „´proevropská´ vláda nátlaku EU podvolila“. Vnější závazky uhradila i z bankovních depozit, přesahujících 100.000 EUR. „Německo sice tvrdilo, že v kyperských bankách jsou hlavně ruské peníze.“ „Spousta ruských financí tam bezpochyby byla též.“ „Většinu peněz v systému však tvořily kyperské vklady.“ Jak „firem z hotelového byznysu či energetiky (majících pro kyperskou ekonomiku neuralgický význam)“, tak ale i „spousty lidí na penzi, kteří si také leckdy naspořili přes 100.000 eur“. „Razie způsobila chaos. Kyperským společnostem scházelo na mzdy i na nájmy.“ Ekonomiku „dostalo z mrtvého bodu až zmírnění regulačních opatření – třebaže úplně nebyla odvolána dodnes“.

Kypr měl „vážně varovat“ i ostatní zadlužené země. Zadání splnil jen „krajně pofidérně“. I okolní Evropě totiž ukázal, že „katastrofální následky hrozí jen tehdy, kapituluje-li před EU samo politické vedení země“. „Trest“, seslaný i na kvanta Kypřanů, závisel na kolaboraci vlastních honorací. A jakkoli i „bolel, dalo se to nakonec přežít“. „Exemplární příklad“ byl na světě, „ne však ten podle německého gusta“.

Právě to pomohlo postrčit kyvadlo i v Řecku. Poslední volby poslaly síly, jež EU upsaly duši, k ledu. K moci přivedly „vládu, která je vůči Unii skeptická“. A s ní i zvrat do otázky, kdo nese „morální odpovědnost“ za dluhovou past. Pro Berlín je to výlučně dlužník. Teď je však na stole i „nezodpovědné chování věřitele“. „Lakota, mocnější než due diligence“ (tedy zevrubná prověrka všech financovaných projektů).

„Řecká story je o nezodpovědném vypůjčování i nezodpovědném půjčování.“ „Insolvenční právo“ – „evropské i americké“ – totiž „obezřetný přístup ukládá jak dlužníkovi, tak věřiteli“. Takže „za to, co je potkalo, si mohou i sami Němci, zanedbávající náležitou kontrolu“.

Kauzu komplikuje i jiná okolnost: „neexistence konkursního práva, aplikovatelného na státy“ – i „suverénní moci, která by je vykonávala“. A proto i norem definujících, „kdy už stát není s to splácet své dluhy“, tak „hranice, za níž má ze zákona právo své závazky restrukturalizovat“.

Zatímco „kyperská vláda neváhala hájit zájmy věřitelů“, ta dnešní řecká lidem svatosvatě slíbila, že to neudělá. A nechce asistovat, jak sama tvrdí, ani u krkolomných provizorií, znovu a znovu odkládajících nejenom „konečný účet“, ale i jakoukoli skutečnou „rekonvalescenci“.

„Odchod Řecka z eurozóny dává smysl. V Řecku sice načas způsobí spoušť, uvolní mu však ruce k rovnoprávnému jednání s Evropou. Bude ji splácet v drachmách, jejichž kurs určí řecká centrální banka, a samo si stanoví také splátkový kalendář. Finanční trhy mu zavřou dveře. Řecko však získá vládu nad devizovou kontrolou i obchodní regulací.“ A také svůj „vývoz a dovoz přesměruje z Evropy například na Rusko a Střední východ. To sice bůhvíjak slibná perspektiva není, ta, k níž země míří teď, ovšem jakbysmet.“

Friedman bere s velkou s rezervou i humbuk, že „řecký exit způsobí kolaps eura“. I v něm spatřuje kamufláž „hlavní německé obavy“ – z „řeckého precedentu pro okolní Evropu“. Například „pro Španělsko, kde sice míra nezaměstnanosti trochu klesla, stále však činí 23 procenta“.

„Řecko si defaultem a odchodem z eurozóny nadělí palčivé bolesti. Bude-li ovšem vnímáno jako předjezdec, a ne výjimečný případ, spočítá si dost možná i jeho okolí, že restrukturalizace dluhů za ty bolesti stojí a Řecko jí přijde i k vlastní měně, s níž může ve finále nakládat suverénně.“

Evropská unie vznikla z pohnutek vyšších než ring, kde si to věřitel rozdává s  dlužníkem. S ambicí „morální arény, hodlající zúčtovat s agónií válek, lemující evropské dějiny“. „Idea, že podmínkou evropského míru je prosperita, nebude zřejmě daleko od pravdy.“ Tím, „co se nekoná, je ovšem právě kýžená prosperita“.

„Jsou tu jak velcí vítězové typu Německa, tak spousta poražených, ať už více či méně. Je-li tím, s čím evropská civilizace v míru stojí a padá, prosperita, pak má Evropa ovšem problém.“

Friedman si s tím, kde se bere, servítky nebere: „Klíčové evropské instituce fungují ne jako porota, ale inkasní agentura“. A „Řekům už došlo, jak bezohledná umí být“. Zvlášť „asistuje-li jí, tak jako na Kypru, i vlastní vláda“. „To samé už dochází i okolní Evropě.“ „Euroskeptické strany bují napříč Unií“ hlavně z této černozemě.
„Německo, ohrožené růstem antipatií k EU ze všech nejvíc, prahne po co možná zřetelné demonstraci, že dlužník, který se postaví na zadní, za to tvrdě zaplatí. Pokud se rezistence omezí na Řecko, dosáhne svého Německo. Pokud se ovšem, jak předpokládám, přenese i do jiných zemí, bude to právě Německo, komu revolta zadlužených států proti Unii zadělá na kardinální problém.“

V „sázce se ocitne celá pyramida jeho mocenského vztahu k okolní Evropě“.