Německo těží z krize eurozóny: od roku 2008 vydělalo 193 miliard eur

Avatar
Původní autoři

Martin Hekrdla 
17.7.2015  AltPress

Co vedlo Německo k tak nesmiřitelnému chování vůči Řecku, k chování, které jakoby nedávalo smysl a jen prohlubovalo pětiletou dlužní krizi s mnoha hrozbami a otazníky pro celou Evropu? Proč nebyl Berlín připraven k jakýmkoli ústupkům? Cherchez la femme, Angelu Merkelovou? 

Frankfurt nad Mohanem. Demonstrace před sídlem Evropské centrální banky 16. července 2015

Tak se od 13. července ptají mnozí experti zvyklí na ekonomickou racionalitu. Například Guillaume Duval z keynesovského webu AlterEcoPlus ve čtvrtek usoudil, že peníze jsou přece až na prvním místě. A tak jediné racionální vysvětlení „podivného chování“ Angely Merkelové spočívá v tom, že krize eurozóny je pro Německo – dobrý obchod…

Ta otázka se vlastně pořád opakuje od roku 2010: pokaždé vláda Angely Merkelové zpočátku odmítala inovace, které byly evidentně nezbytné k zachráně eura. S výjimkou Řecka, jehož kauza zdaleka není u konce, Merkelová vždy až na posldení chvíli dala de facto zelenou záchranným operacím Evropské centrální banky (ECB), která starý kontinent zaplavila likviditou. Současně ovšem Německo prosazovalo – a prosadilo – stále přísnější podmínky pro „záchranu“ jednotlivých zemí v oblasti fiskálních politik. Výsledkem je krize, která vytrvale pokračuje, protože politiky strohosti vyvolávají recesivní tlaky a z hlediska růstu, zaměstnanosti a „sociální smíru“ jsou kontraproduktivní.

Řecko jako děcko

Hynek Fajmon

Existuje mnoho možných vysvětlení pro toto zdánlivě iracionální chování. Dokonce i „střet civilizací“ se už nalepuje na krizi eurozóny a hovoří se o rozporech „kulturní povahy“, které dnes docela dobře – aby se neřeklo – nahrazují starý dobrý rasismus. Máme prý co činit s konfliktem přísné protestantské etiky s jižanskou, kulturně zakódovanou lehkovážností. Bývalý europoslanec za ODS Hynek Fajmon tvrdí, že v Řecku jde o „kulturní problém“ a že „základní civilizační věci“ tam neexistují (sic!). Řekové jsou vlastně jakési přerostlé, nesocializované a nezkultivované děti (vzpomeňme na povzdech šéfky MMF Christine Legardeové při jednáních o řeckém dluhu, že by se mělo hovořit „mezi dospělými“). Fajmon to shrnul takhle: „Je neúnosné nechat si na krku takové nevychované dítě [Řecko], které má dávno pracovat, ale pořád čeká, že ho budete v mamahotelu [Evropské unii] opečovávat a platit.“ (Echo č. 29/2015).

Guillaume Duval trvá však na tom, že nejde o žádné nesmiřitelné kultury, natož o „mamahotel“, který se má na starost infantilního dospěláka. Je si jist, že „nelze opomíjet roli reálného objektivního faktoru“: krize eurozóny je prostě v praxi značně výhodná pro Německo všeobecně a pro německý stát zvláště (mezi Němci – velmi různými Němci – a německým státem, potažmo erární pokladnou, je přece jen rozdíl).

Bezpečné útočiště

Proč je to pro Německo výhodné? Je to jednoduché: čím více se euro otřásá, visí na vlásku a hrozí mu to či ono (sledujte zpravodajství), tím bezpečnějším útočištěm se stávají německé dluhopisy pro parazitní investory (ti za svůj parazitismus nemohou, neboť investovat do reálné ekonomiky se v pozdním kapitalismu jeví skoro morální hazard). Což v kombinaci s uvolněnou měnovou politikou ECB umožňuje Německu těžit z mimořádně nízkých úrokových sazeb.

Jak? To je ještě jednodušší. Zatímco Německo v roce 2008 stála dluhová služba slušných 69 miliard eur, letos mu stačí jen 48 miliard, i když se jeho dluh za posledních sedm let zvýšil o 490 miliard. Kdyby Němci měli letos splácet ze svého veřejného dluhu stejné úroky, jaké kralovaly v roce 2008, museli by zaplatit – podle údajů, které poskytla Evropská komise, nic zlého netušíc – 93 miliard eur. Tedy dvakrát tolik.

Wolfgang Schäuble

Sečteno a podtrženo: němečtí daňoví poplatníci si v letech 2008 až 2015 přilepšili o 193 miliard eur! Přes německou podporu poskytnutou Řecku, Irsku, Kypru a Portugalsku (která uhradila opravdu hlavně jen úroky s mnohem vyšší sazbou, než jakou je zatížen německý dluh) celá ta krize eura a její prodlužování jsou pro Spolkovou republiku manou nebeskou. Kromě toho si Německo takto zároveň úspěšně řeší problém svého demografického zhroucení a stárnutí populace. Rozvrat periferních evropských ekonomik politikami austerity Berlínu zajišťuje – lze-li to tak říci – import mladých, zapracovaných a kvalifikovaných Řeků, Italů, Portugalců a Španělů do Německa, na jinak pohlavně dost neplodné teritorium Velké Mutti. A do třetice všeho dobrého: krize a uvolněná měnová politika ECB zajišťuje nižší hodnotu eura vůči dolaru, což dovoluje německému průmyslu, aby si kompenzoval devastaci evropské poptávky v „líné“ části eurozóny vývozem mimo Evropu. Chytré, ne?

Teorie spiknutí

Nejsem si jistý míněním Guillauma Duvala, že Wolfgang Schäuble si na svém ministerstvu určitě nevytvořil tajný tým s krycím názvem Griechenland, který by hodil na papír výše uvedené výpočty a záměrně se snažil prodloužit krizi. Proč ne? Trestní zákoníky všech zemí rovněž tak či onak počítají se „zločinným spolčením“ a nikdo legislativce neobviňuje z propadnutí spikleneckým teoriím. Ale je pravda, že v komplexních společnostech logika detektivních románů příliš nefunguje. Spíše je to tak, že v kapitalismu se urodí dobrý obchod z čehokoli a vlastně ze všeho. Lze-li si namastit kapsy i z krize („Krize je šance“, dává ekonomický tisk do titulků, když je nejhůř), neznamená to, že se byrokraté, ekonomové a politici upřímně nesnaží krizi vyřešit a že veřejnost neusiluje o pochopení, kolik uhodilo. Nikdo nemusí byť jen tušit, že pracuje a hledí na svět se svazující systémovou logikou. Lidé nevědí, že jsou více podobni panujícím poměrům než vlastním otcům…

Angela Merkelová

Krátkozrakou politiku však tohle neomlouvá: v případě, že krize eurozóny bude pokračovat od desíti k pěti a Evropa se rozdrobí na různé „civilizace“, bude to mít vážné negativní důsledky také pro Německo a jeho ekonomiku. Nejenže ztratí v ostatních evropských zemích odbytiště, ale také – a dokonce i ve svých montovnách – elementární důvěru. Zatím jsou v Německu i všude jinde šafáři politiky i kapitálu pohrouženi do krátkodobého myšlení jepic, do přežívání od voleb k volbám a od obratu k obratu. Dlouhý den ale už končí, čas se nachýlil.