Problém mandátu

Martin Kunštek
23. 7. 2015
Řecký premiér Alexis Tsipras je obviňován ze zrady za to, že pár dnů po referendu v němž Řekové odmítli další balík úsporných opatření, v Bruselu schválil podobný či možná ještě horší balík opatření. Jeho problém však tví v tom, že má velmi problematický mandát. Řekové odmítli další škrty, ale přitom si chtějí ponechat Euro, které je jednou z příčin krize. Za současného politického uspořádání obojí není možné. Řekové jsou v situaci lodi těsně před vodopádem. Drobné korekce kurzu problém neodvrátí. Jedinou šancí je obrat o 180 stupňů.


Podotýkám, že ani ten se nemusí podařit a loď se může zhroutit do propasti. Ovšem nachýlení kormidla o 1 stupeň doleva katastrofu zcela určitě neodvrátí.

Strana Syriza přišla s rozumným a řádně zdůvodněným návrhem. „Škrty nic neřeší, po letech škrtů je zadlužení Řecka vyšší než na začátku krize. Pomozte nám stejně jako jsme my pomohli po 2. světové válce Německu. Tedy odpisem části dluhu, restrukturalizací zbytku a dotacemi do zvýšení ekonomické výkonnosti.“ Z politického i národohospodářského hlediska rozumný návrh. Část problémů by se touto cestou skutečně mohla podařit vyřešit.

Politika je však bohužel nejen o rozumných návrzích a dialogu, ale i o výhružkách a použití síly. Západnímu Německu se po 2. světové válce dostalo pomoci ze tří hlavních důvodů.

1) Tehdejší státníci si ještě dobře pomatovali co se stalo po 1. světové válce, kdy poražené Německo uvrhli do dluhů a hospodářského chaosu. Což vyústilo v nástup Adolfa Hitlera, koncentrační tábory a 2. světovou válku. Tedy více než 60 milionů mrtvých Evropanů. Německo i rozbombardované a rozdělené stále disponovalo odstrašujícím potenciálem.

2) Druhý faktor strachu, který ostatní země přiměl k pomoci SRN v roce 1953, byl SSSR. Představa, že Německo se svým průmyslovým potenciálem přejde do sovětského bloku v důsledku revoluce vzešlé z bídy, budila děs. Mohla změnit strategickou rovnováhu v Evropě ve prospěch socialistického bloku.

3) Na pomoci Německu v poválečné obnově pak samozřejmě vydělali i firmy z rádcovských zemí. Hlavně z USA odkud se velká část produkce při rekonstrukci Německa uplatnila.

Tsiprasovi a Syrize je vyčítáno, že neměli plán „B“. Plán co budou dělat, když ostatní evropské státy odmítnou pomoci. Problém vidím spíše v tom, že k jeho realizaci neměli mandát od voličů. Podle řady průzkumů se velká většina Řeků odmítá vzdát Eura, nebo vystoupit z EU. Případně z její částí (z některých politik). Syriza tedy nemá evropským partnerům čím hrozit. Protihráči to vědí a proto se Tsiprase nebojí. A tudíž nad ním mají převahu.

Řecký problém má samozřejmě více možných řešení. Škrty podle Brusele a rozprodej ostrovů a státních podniků nejsou jedinou možností. Řekové s ním nesouhlasí. Otázkou ovšem je, jestli jsou ochotni se zatnout a jít do otevřeného konfliktu. Pokusím se zde popsat jeden z možných (technicky realizovatelných) plánů „B“:

Pokud by k tomu měl Tsipras mandát od voličů z referenda o otázce: „Jste ochotni odstoupit z Eura pokud by to měla být cena za odmítnutí škrtů a rozprodej Řecka?“, tak by měl onen příslovečný „tlustý klacek“. Jednání v Bruseli by pak mohla probíhat zcela jinak. Výhružky by totiž mohly padat obousměrně. „Neseškrtáte polovinu Řeckého dluhu? OK, ihned po návratu do Athén nechám schválit zákon o uvalení 300% cla na německé automobily a francouzské potraviny atd.“. Řekové na rozdíl od Čechů mají rozsáhlou Schengenskou hranici a mají tedy celníky, kteří vybírají clo. Prostě by je převeleli z jedné hranice na druhou.

Stejně jako Rusové v případě evropských sankcí by i Řekové technicky dokázali výpadky zboží nahradit zčásti vlastní produkcí a zčásti dovozem odjinud než z EU.

Že je to v rozporu se Smlouvou o EU? No ale to je přece zastavení přísunu peněz do Řecký bankomatů také. „Že nám už do těch bankomatů žádná Eura nepošlete? Tak si je strčte do prdele! Okamžitě zadáme někde ve světě tisk nové Drachmy…“. Stejně jako v případě Doněcké a Luganské lidové republiky, které si zavedly vlastní měnu během několika měsíců, by se výrobce bankovek rychle našel. Schválit zákon o obnovení Řecké národní banky a znovuzavedení Drachmy lze technicky stihnout v řádu dnů. Podobně jako zákony o bruselských balíčcích. Do dodání prvních nových bankovek lze po dočasnou dobu použít náhradní platidlo. Podobně jako to udělala při osvobozování Francie v roce 1944 exilová vláda Charlese de Gaulla.

Tento postup je něco jako diplomatická válka se zbytkem EU. Právník by namítl, že všechny tyto kroky by znamenaly porušení Smlouvy o EU, a že by za ně Řekové mohli být odsouzeni Evropským soudním dvorem (ESD). Jenže od každé smlouvy lze zcela nebo částečně odstoupit. Je to stejný proces jako její ratifikace. Jen s opačným důsledkem.

Na veřejnosti se o tom poměrně málo mluví, ale nemálo mezinárodních smluv bylo zcela nebo částečně vypovězeno. Kvůli rozsudku ESD, podle něhož je zákaz práce žen v dolech diskriminací podle pohlaví, všechny členské státy EU odstoupily od Úmluvy Mezinárodní organizace práce od zákazu práce žen v dolech. To je paradox – kam se nám to dostal evropský sociální model. Ženy mohou být posílány z pracáku do dolů. Pokud odmítnou příjdou o podporu. Neméně paradoxní je, že v českém Parlamentu odstoupení od Úmluvy zpravodajoval bývalý hornický odborový předák Cyril Zapletal. Dříve jeden z nejradikálnějších a nejúspěšnějších odborářů. Stejně jako Tsipras neměl na výběr. Tedy na výběr měl hlasovat pro odstoupení od Úmluvy nebo se vzdát funkce.

Částečné odstoupení od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) provedlo Rusko v reakci na americké vypovězení smlouvy o omezení systému protiraketové obrany (ABM). Na návrh prezidenta Duma a Rada federace schválila usnesení podle něhož již Rusko není nadále právně vázáno ustanoveními CFE o omezení rozmísťování těžké vojenské techniky a hlášení vojenských cvičení. Po doručení diplomatické nóty seznamující ostatní smluvní strany s jejím obsahem příslušná část CFE přestala pro Rusko platit, i když se ve zbytku nadále cítí být smluvní stranou. A je takto uznáváno.

Stejnou techniku by mohl zvolit Řecký parlament. Mohl by schválit odstoupení od některých částí Smlouvy o EU. Např. pasáží o ECB, o společné celní politice a o Evropském soudním dvoře. Tím by se Řecko právně vymanilo z jurisdikce ESD. Z právního hlediska by tento postup umožňoval i následné schválení vnitrostátního zákona o znovuobnovení Řecké národní banky a národního platidla Nové Drachmy. A též o zavedení „odvetných“ cel.

Čím by mohli Řekům hrozit ostatní členské státy Evropská komise? Vyloučením z EU? Jenže stávající Smlouva o EU v sobě nemá zakotven mechanismus na vylučování členských států. Takže napřed by museli takovou úpravu ostatní státy jednomyslně schválit. Polední změny ve Smlouvě trvaly více než 2 roky.

Too co popisuji výše lze nazvat „vnitrounijní studenou válkou“. Mají v ní Řekové co ztratit? Vždyť to co si nechali vnutit v Bruseli lze nazvat „studenou okupací“.

Zde je na místě vysvětlit, že částečné vypovězení Smlouvy o EU nebo i vyloučení z Unie není konec světa. Neznamená automaticky, že evropští turisté přestanou do země jezdit. EU není jen bezvízový styk. Ostatně i nečlejská země EU nemusí nutně zavést víza pro občany z EU. Ve vízové politice se sice obvykle uplatňuje reciproční praxe, ale není to povinné. ČR nepožaduje po občanech USA při vstupu do ČR víza i když USA po Českých občanech ano.

Námitka, že by řecká Drachma prudce devalovala je legitimní. Tato změna by však neměla jen negativní účinky v podobě znehodnocení úspor. Výrazně by zlevnila i ceny pobytů a zájezdů do Řecka. Což by do země přilákalo velké množství turistů. Více Řeků by tedy dostalo práci a obživu.

Skeptik znalý kalných vod mezinárodní politiky na tomto místě upozorní na to, že vnitrounijní studená válka by mohla vyústit v řeckou obdobu československého srpna 1968. Tedy ve vojenskou okupaci „spřátelenými“ vojsky NATO. Jenže trouflo by si NATO na Řecko s jeho velmi početnou armádou, pokud by Řeckové přestoupili z NATO do Šanghajské organizace pro spolupráci? Šli by Němci do války s Ruskem a Čínou? Myslím si, že ne.

Dohody se však nejčastěji podaří dosáhnout tehdy, když obě strany mají co získat nebo hodně ztratit. Když hrozí ztráta pouze jednomu již nejde o dialog, ale o diktát. Ten kdo nemůže nasadit sílu, ani jí hrozit, nemůže vyhrát.

Základní problém Alexise Tsiprase a Syrizy není v tom, že k požadavku Brusele není alternativa, ale v tom, že k tomu nemají od voličů mandát. Pokud si nejen Řekové budou myslet, že koláč lze zároveň sníst i mít, tak krize nemá řešení.