Souběžně by měl být posílen vliv jednotlivých politických frakcí EP v legislativním procesu na úkor individuálních poslanců. V současné době v EP působí osm politických frakcí, z nichž nejsilnější jsou Evropská lidová strana, sdružující křesťanské demokraty, a Progresivní aliance socialistů a demokratů s poslanci za sociálně demokratické a socialistické strany. V této socialistické frakci je také předseda EP Martin Schulz z kandidátky německé SPD.

Politické frakce by měly mít silnější slovo hlavně v prvním čtení jednotlivých legislativních návrhů a měly by mít přehled o všech dohodách, které jsou během prvního měsíce nad těmito návrhy uzavřeny. To zní rozumně. Zato jednotliví poslanci nevycházejí z této studie v nejlepším světle. Text poukazuje na pokusy o „re-nacionalizaci zdrojů a hlasování ve prospěch národních delegací“. Tím se potlačuje unijní charakter tohoto sboru.

Problém však možná spočívá v něčem jiném. Připomeňme, že Evropský parlament se složitě dělí o moc s Evropskou komisí (výkonná moc EU, která návrhy připravuje), Evropskými radami (z ministrů různých rezortů, jejichž role je hlavně odborná, ale signalizují postoje vlád členských zemí) a s pravidelnými summity členských zemí (které mají poslední slovo).

Síť mocenských vztahů byla dále zahuštěna, když začala mnohem samostatněji vystupovat Evropská centrální banka, nahrazující neschopnost a neochotu EU i členských zemí k proticyklickým zásahům do hospodářství. A vynořují se úvahy, že samostatněji by měla vystupovat i skupina zemí se společnou měnou, včetně zavedení vlastního parlamentu a rozpočtu.

Evropský parlament zatím vychází z těchto soubojů jako nejslabší. Nevyšlo z něj nic, co by posunulo evropskou integraci kupředu, aspoň na straně těch, koho EP přímo zastupuje, tedy občanů. Udivuje představa, že to lze zachránit tím, když bude předseda víc vidět.

Z návrhů zmíněné studie je zřejmé, že předseda si neví rady s pestrými zájmy, které má EP reprezentovat. Je to patrné z toho, co označuje za „excesy“, které je třeba odstranit. Uvádí zde třeba individuální dotazy poslanců adresované unijním institucím, které však prý míří hlavně na domácí publikum, nebo to, že poslanci ze stejného důvodu bezprostředně po hlasování komentují, proč byli pro nebo proti.

Mohu-li do toho vstoupit s osobním hlediskem, pro mne jsou velice důležité názory jiného člena evropské socialistické frakce, profesora Jana Kellera, který byl zvolen jako nezávislý na kandidátce ČSSD. Jako školený vědec vyhledává logické rozpory v návrzích a prohlášeních, které musí v tomto prostředí vyslechnout, a tím to nepochybně spoustě lidí komplikuje. Pro mne je však zárukou, že aspoň někomu to tam opravdu myslí. Dokonce věřím, že proráží cestu a příště se najdou i další, kdo svou vědeckou kariéru obětují ve prospěch soubojů s omezeností, demagogií a manipulací. Ostatně naši republiku kdysi zakládal jeden takový.

Jiní voliči mohou preferovat jiné osobnosti, ale bez jejich prostřednictví se skutečně v aktivitách Evropského parlamentu nelze vyznat, i přes veškerý internetový servis, který je jinak skutečně špičkový.

K mocnému předsednickému postu mohou podobné komentáře doléhat jako rušivý šum, který snižuje svižnost potřebných souhlasů. Ale nemělo by zapadnout, že ještě předtím, než poslanci začali zvedat ruku v Bruselu nebo ve Štrasburku, musel nejprve doma někdo vyrazit k evropským volbám a hodit jim svůj hlas. A čím méně se teď bude jednání EP týkat těchto lidí doma, tím méně jich přijde k volbám příště.

V evropských volbách přitom nejde jen o výběr europoslanců, ale také o potvrzení legitimnosti samotného Evropského parlamentu. Ve studii mi proto chybí úvaha, že pokud volby nepřilákají aspoň třetinu voličů, pak neplatí a musejí se konat znovu. A že po dvou neúspěšných volbách může být Evropský parlament zrušen a spořádaně odeslán – s předsedou samozřejmě v čele – kamsi do hlubin zapomnění. Ne že bych si to přál. Ale neměl by vzniknout dojem, že tento parlament přiletěl odněkud z nebe.