 |
| Syrské dítě I |
Martin Hekrdla
20. 8. 2015 AltPress
Přinášíme úvahu Martina Hekrdly o postoji a názorech dalšího originálního levicového komentátora a myslitele Petra Schnura. Prosíme čtenáře, aby článek brali jako součást diskuse, které probíhá na levém spektru naší společnosti.
Petr Schnur odpoví po dovolené v 1. týdnu září.
Nedávnou výzvu Českého mírového fóra (ČMF) „k řešení problému ilegální imigrace“ posoudil na sociálních sítích jeden z jejích čtenářů velmi tvrdě: jde podle něj o text, který mohou podpořit jen lidé „s IQ na hranici rozteklého asfaltu“. Vděčím mu za název této glosy i za to, že nemusím hledat slova, která by vyjádřila můj vlastní úžas. „Obyčejní lidé nevědí, že všechno je možné,“ napsal kdysi T. S. Eliot. Jsem tedy určitě obyčejný člověk; že je tohle možné, jsem si nepomyslel.
Řešení podle ČMF vyhlíží jednoduše: povolat na hranice Česka „vojáky a policisty a zabránit tak nekontrolovatelnému a protiprávnímu přílivu nelegálních imigrantů do naší země.“ Už sám pojem „nelegální imigrant“ přímo volá po kontroverzní právní disputaci. Ale „protiprávní příliv“ už by ani advokátům hlava nepobrala, přestože jsou na leccos zvyklí. Představuji si protiprávní tsunami zdviženou nelegálním zemětřesením, kterak se řítí na suverénní – legálně placatý – ostrůvek někde v Pacifiku. Nevím, nevím…
Vrtá mi hlavou, zda vojáci a policisté budou na hranicích stát rameno na rameni, tvoříce nepropustnou hráz národní chrabrosti, ostře kontrastující s vlastizrádnými rejdy oportunistických politiků. A napadá mne, že dnes na uniformované jedince asi nikdo nebude řvát, jako na nás kdysi na vojně ječel jeden mladý slovenský poručík při nacvičování rojnice: „Čo sa na seba tak tlačíte? Či ste teplí?“ Anebo budou mít policisté a vojáci mezi sebou dostatečně mravné rozestupy a nelegální imigranti z protiprávního přílivu proběhnou v mezerách (v Calais předvedli už divy)? A budou muset být – jak zněla floskule latinskoamerických diktatur – zastřeleni na útěku? Asi ano, protože – praví výzva ČMF – se nehodláme „jménem pseudohumanity potýkat s následky této šílené destrukce“. Když ne pseudohumanita, sem s autentickou krví! Ne?
 |
| Sevřené řady Armády České republiky. Jdeme na věc? |
Následující dva body, které pospolu s výše citovaným bodem prvním (policie a armáda na hranicích) jsou souhrnem celého prohlášení, požadují vlastně nefalšovanou revoluci, velký převrat společenských vztahů a geopolitických silokřivek. Jen za takového přelomu si totiž lze představit, že se česká vláda dokope k „projevení jasného politického stanoviska k zastavení vojenských intervencí USA a jejich ,koalic ochotných´ na Blízkém východě a v Africe“. A také k „urychlenému řešení role České republiky na evropské i světové scéně a v mezinárodních organizacích“. I tohle mi – projevení, zastavení, řešení – připomíná starou dobrou vojnu a její jazyk: „Nařízení k provedení opatření k zamezení opruzení přirození.“ Inu, jsme zase jako ve válce. Bude vojna, bude, kdo tam na ní pude.
Hlavně však se zde „pseudohumanismus“ vymítá pseudorevolucí. I radikální revoluční politika nemůže nebýt uměním možného. Jinak je to avanturismus nebo podvod. Vyzývatelé vědí, že z praktických důvodů žádný vládní činitel nezačne už zítra přesvědčovat světové imperialisty, aby už laskavě s tím imperialismem přestali. Vědí velmi dobře, jaká je váha Prahy „na evropské a světové scéně“. Je to od nich jen kvazirevoluční verbální ohňostroj s mobilizačním cílem, jen dunění bubnů k hysterizaci znepokojeného davu, jenž si má vyprázdnit mozek ve vřavě spravedlnosti. A nabýt dojmu, že vše je ztraceno, a tím i dovoleno; například hrozit „vlastizrádcům“ šibenicemi na „demokratických“ manifestacích anebo zakládat „národní domobranu“, jak činí národní demokraté Adama B. Bartoše. Dokonce už sepsali „základní metodická doporučení“ pro dobrovolníky. Ti samozřejmě nemají porušovat zákony, radí jim. „Budete-li ale napadeni a není-li možnost se z místa napadení vzdálit, braňte se tvrdě, bezohledně a co nejúčinněji!“
Levý Schnur a pravá Levá
Čert vem tento konkrétní, ze slov nastříkaný asfalt, jehož je všude plno a jenž hraje všemi barvami, včetně – a převážně – barvou hnědou. Není ovšem banální, že pod výzvu se podepsal (a samotným místopředsedou ČMF přímo je) i známý levicový analytik a publicista Petr Schnur. Skutečný disident, působící kdysi ve skupině historika Jana Tesaře a dnes žijící v Německu, kam odešel v roce 1980 do exilu a kde vystudoval tři humanitní obory. Nás, nenapravitelné levičáky, oslovoval po roce 1989 jako nezávislý novinář v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2, Literárních novinách i jinde. Zdálo se nám, že každé jeho slovo má oporu v pramenech. Kdyby nebylo Terezy Spencerové v potu tváře oprášených „literárkách“, neměl by dnes na publicistické scéně konkurenci.
 |
| Petr Schnur |
A najednou se stane tohle: Petr Schnur v ČMF jako místopředseda usedne loket na lokti s předsedkyní téhož ČMF, aktivistkou Bartošovy fašizoidní partaje Vladimírou Levou Vítovou. Aniž by mu zrovna tato „koalice ochotných“ proti imigrantům vadila. Vadí mu vůbec program Národní demokracie? Levá Vítová jej pro Parlamentní listy shrnula 18. července takto:
„NE Bruselu, ANO Evropě, sebevědomě za české národní zájmy, nevměšování se do vnitřních záležitostí cizích států, strategické spojenectví s Ruskem a narovnání vztahů s německým národem, okamžité vystoupení z NATO a vyhlášení neutrality ČR, místo sledovacích systémů více policistů do ulic, obnovení základní vojenské služby, výkonný stát pro občany, zákony musejí platit pro všechny: konec pozitivní diskriminace, ochrana tradiční rodiny, tvořené mužem, ženou a dětmi, likvidace zločinné juvenilní justice, odmítnutí lživých „práv“ homosexuálů, NE politické cenzuře – média nám nesmějí vládnout, ale sloužit, tuzemská média do českých rukou, rovný přístup do státních médií, státní školství zdarma – tradiční postupy místo digitalizace, autorita místo rovnostářství, místo sexu a násilí krása a vznešenost, rozvoj národní kultury jako podmínka národní existence, návrat kultury na venkov, konec devastace krajiny i měst, návrat odborů ke skutečnému hájení práv zaměstnanců atd.“
Tenhle mix vágních, líbivých, šílených a vzájemně se vylučujících národoveckých, konzervativvních a sociální not, který je typickým znakem naprosto všech historických i současných fašismů, Petru Schnurovi nepřekáží v „řešení otázky imigrantů“ a v rozletu boje za lepší svět? Nechápu, jak může zaštítit takové nesmysly, jakým je například tvrzení, že současná imigrace „nese známky cílené a řízené organizovanosti“ – a že zároveň „přináší nekalkulovatelná politická a bezpečnostní rizika“. Tak je to cílené a řízené, a tedy kalkulovatelné, nebo není? Jsme tu zkrátka zase jen u tamborů, kteří rovnají pochodový krok a víří paličkami. A zatímco buší do kožených bubnů, hrozí jedním dechem řízeným spiknutím i nezbadatelnými dopady téhož. Je jedno, že logika trpí. Vždyť oni chtějí vyvolat iracionální masový strach. V žádném případě se nesnaží, – jak prohlašují– „pojmenovat a odstranit příčiny krize“. Ani náhodou! Chtějí krize jen využít, etablovat se, ustavit „autoritu místo rovnostářství“. A nikoli vrátit, nýbrž odvrátit odbory od činnosti, která by vedla „ke skutečnému hájení práv zaměstnanců“. Všechny fašismy nakonec upustily od konfrontace se svými sponzory, zaměstnavateli, vlastníky kapitálu, velkými korporacemi a „finanční plutokracií“. Všechny bez výjimky. A proto je tenhle náš přísný svět stále nosí, aniž by se otevřel a hnědé asfaltéry jednoho po druhém zhltl.
Nejenom nebezpečí 
Petr Schnur, který studoval v Hannoveru, tohle neví? Buď jak buď, není historicky prvním ani posledním levicovým ultrakritickým intelektuálem, publicistou nebo akademikem, kteří za posledních skoro sto let na šikmé ploše krizových situací uklouzli v nahnědlé břečce a potřísnili se. Proč? Inu proto, že „starolevice“ je nenadchla, natož zavedení intelektuálové, a tak se mnozí přivinuli k autentické „vůli k moci“, začali hecovat davy, šturmovat s nimi nebe a establishmentovým pseudohumanistům (často ten pojem sedí) zalévat do asfaltu fajnové liberální lakýrky. Někteří se stali fašistickými ideology, jiní fašistickými kacíři. Další byli zneužiti, jejich dílo zkarikováno a dospěli časem k boji proti fašismu. Bývaly to těžké doby na Západě. A zase jsou.
Začíná to zase přepálenými spikleneckými teoriemi, pravda, trochu chytřejšími, než byly Protokoly sionských mudrců. Bystrý francouzský publicista Thierry Meyssan či moudrý kanadský profesor ekonomie Michel Chossudovsky brzy proměnili svou zajímavou literaturu faktu v ufologický seriál Akta X s jeho hlavním heslem „Pravda je tam venku“ (rozuměj: na „našich webech“ Voltaire.net a Globalresearch.ca). Společnost, třídní boje, ideologické iluze, reálná spiknutí a stanovené cíle elit s nezamýšlenými následky jejich realizací (což je pravidlo, ne-li železný zákon), to vše se jim ze zorného úhlu vytratilo. Podle Petra Schnura bylo povstání v Libyi v únoru 2011 „předem připravený státní převrat v součinnosti domácích a zahraničních sil“; to mu bylo „jasné“ už v březnu tétož roku. Bylo mu také brzy „jasné“, že „arabská jara a ukrajinské mejdany dosáhly žádaného cíle“ a že konkrétně arabské jaro byl „pokus neokolonializmu posunout dějiny zpět a restaurovat staré poměry“. Toť vše, ničím více nebylo.
 |
| Článek Petra Schnura v deníku Právo 14. července 2012 |
Snad mi ani nevadí, jak okázale Petr Schnur přehlédl prvotní zděšení Západu nad arabským jarem. Jak přehlédl fakt, že intervence v Libyi byla – po zdařilých revolučních převratech v Tunisku a Egyptě – západním pokusem dohonit rozjetý revoluční vlak, získat honem vděčnost povstalců (z nichž mnozí západní intervenci vehementně odmítali), a tím i jakýs takýs vliv na další události. Ten ovšem Západ nezískal. A jeho šafáři se asi teď podivují, jak je možné, že dnešní libyjský chaos a imigrační vlnu z tamních břehů přes Středomořský bazén označují leví intelektuálové za uskutečnění „žádaného cíle“. Západní stratégové si o sobě určitě nemyslí, že jsou takoví géniové. A nemysleli si to ani v případě Egypta, kde jejich konání bylo jen sérií ad hoc reakcí na explozi zdola. Reagovali na ni vyšeptalým liberalismem Muhammada El Baradeje, konceptem „armády s lidskou tváří“, odkývnutím pádu Mubaraka a uvolněním cesty Muslimskému bratrstvu (o němž se vědělo, že je stejně užitečným filantropem jako stávkokazem a vymítačem všeho levicového). A pak byli nuceni předejít další explozi hněvu s vládou islámských konzervativců a z vojáků učinit předvoj „druhé revoluce“. Ano, byl to puč, v němž naoko lidová „armáda s vyceněnými zuby“ stanula u moci sama a v delší perspektivě proti všem. Je vždy vlastně porážkou establishmentu, je-li nucen zcela splynout s represí, smrtící střelbou, mučírnami, vězněním desetitisíců a trestem smrti pro stovky lidí. Právě po arabském jaru je to nadlouho nemožné.
Nevadí mi tolik, že Petr Schnur nepřijímá myšlenku, že Islámský stát je snad přece jen možná nezamýšleným následkem saudskoarabských wahhábitských sponzorů i americké geostrategické politiky. Saudové jsou ryzí sektáři a americká politika se snažila udržet kontrolu nad Irákem podněcováním konfliktu mezi šíity a sunnity. Irák pacifikovat v jiném stylu Bílý dům neuměl. Důsledky tohoto způsobu „pacifikace“ ovšem již dlouho formují dění v celém regionu, také a snad především v Sýrii. Vadí mi však přístup, jenž všechny arabské revolty připisuje islamistům. Přístup, který šmahem popírá demokratické aspirace, autentický vzdor i příkladnou odvahu arabského lidu. Vadí mi levicová legitimizace antimuslimského rasismu a rodících se fašistických subjektů v České republice. Není to jenom demobilizující asfalt z typického zlého snu, v němž se člověk nemůže pohnout z místa. A není to jenom nebezpečné. Je to hanba.
 |
| Syrské dítě II |
