Zbyněk Fiala
31.10.2015 Vaše věc
Tři roky prý trvalo, než se to dohodlo a zakladatel Wikileaks, psanec Julian Assange, přistoupil na telemost z azylu na londýnské amabasádě Ekvádoru a odpovídal na otázky účastníků jihlavského festivalu dokumentárního filmu. Nápadný svým blonďatým zjevem, ale nenápadný vystupováním, brzy navázal opravdový kontakt s přeplněným sálem, ve kterém převažovalo mladé publikum.
Jen na konci se trochu rozrušil. „Nejsem hacker,“ řekl dotčeně Julian Assange, když odpovídal na otázku, která měla debatu odlehčit. Bylo to třeba, nabitý sál domu kultury, největší, jaký měl 19. mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě k dispozici, byl už unaven. Telemost s Londýnem, kde je šéf Wikleaks uzavřen v azylu na ekvádorském velvyslanectví, trval skoro 90 minut. Jenže až touto závěrečnou otázkou, kterou položil dokumentarista Filip Remunda, jsme se dostali k podstatě věci. Zněla: „Dokázal byste ještě někoho háknout?“
„To jsem dělal jako kluk, že jsem si četl poštu generálů Pentagonu,“ řekl nám z Londýna blonďák v černém a zdůraznil, že to, co dělá teď, je normální mediální činnost: „Jsme mediální organizace, zveřejňujeme.“
A právě v tom je podstata sporu. Americká vláda zbavila Wikileaks veškerých práv mediální organizace, a tak se nemohou odvolávat na 1. dodatek americké ústavy. Tímto dodatkem ústava Spojených států zajišťuje téměř absolutní svobodu slova. Ostatně z filmu Lid versus Larry Flynt režiséra Miloše Formana víme, že tento dodatek pomohl uhájit právo na publikaci i toho nejodpornějšího porna. Jinou věcí jsou odpornosti tajných služeb, dobyvatelských válek a zákoutí moci.
„Tím, že nás americká vláda zbavila práv mediální organizace, dopouští se toho nejhoršího mučení. Je to totéž, jako kdyby na nás prováděla waterboarding,“ stěžuje si Assange. Potom vypočítává, z čeho je obviněn – špionáž, konspirace, hacking, zneužití státního vlastnictví a všeobecného spiknutí. Je žalován u mnoha soudů světa. A co horšího, to, co s takovým nasazením pro veřejnost opatřuje, málokdo tiskne. Dokonce i New York Times se prý podařilo zastrašit, že budou zavlečeny do jeho případu.
„Gratuluji ke kontroverzi,“ poznamenal věcně, když se dozvěděl, že také na organizátory jihlavského festivalu byl vyvíjen nátlak, aby na poslední chvíli tento rozhovor odřekli. Ve stejném smyslu se v tisku vyjádřil jihlavský lidovecký místostarosta. Za jeho příspěvkem pak byl výkaz toho, co festival dostává od radnice. Ale organizátoři se zkusili zaštítit vyvažováním a pozvali na pódium i členku Pussy Riot. Potom ještě jakýsi vlasatý najatec položil otázky, které zopakovaly oficiální pobouření nad Assangeovými zločiny.
Rozumnější otázky z publika se soustředily na to, jak to vlastně Wikileaks dělají. Máme hodně diverzifikované zdroje, vysvětlil šéf. Mnoho jich vystupuje otevřeně pod svými jmény, ale všichni to udělat nemohou. To, co zveřejňují, je však skutečné. Když se případ Wikileaks projednával před soudem a zástupci americky vlády vystupovali pod přísahou, museli potvrdit, že zveřejněná zjištění byla pravdivá. Žádná lež, jak předtím houževnatě tvrdila propaganda. Sám proto hodnotí své stíhání jako pokus „trestat posla špatných zpráv.“
Když uvádím Assangeova slova s uvozovkami jako v přímé řeči, trochu přeháním – snažil jsem se to zachytit poznámkami v notesu (nahrávat bylo zakázáno), ale ne vždycky jsem mu dobře rozuměl. Ve vřavě, která provázela plnění sálu, kde se nakonec lidé tísnili i v uličkách, jsem si totiž nedokázal vzít sluchátka. Řeč z reproduktorů mi trochu zastřel dozvuk, který na potvoru uzlil u mého sedadla. Myslel jsem, že si pomohu zpravodajstvím deníkářů, ale ti se drželi dost zkrátka. Věcná byla jen četka (České noviny) a překvapivě Blesk.
Je to zajímavé, chlap je jen na plátně, ale vidíme se. Když sál Assangovi zamával, reagoval úsměvem. Připomněl, jak byl před deseti lety v Praze. Na první otázky odpověděl obecnějšími úvahami. Svět je nespravedlivý. Spravedlnost je limitována tím, jak lidé světu porozumí. Všechny kritické teorie vycházejí naprázdno, protože jsou závislé na pravdivých informacích. A u těch je to jako s majetkem, jsou distribuovány velmi nerovnoměrně. Svůj úkol tedy spatřuje v tom, aby získával informace od těch, kdo je mají, a poskytoval je lidem, kteří je nemají.
Filip Remunda se pak pokusil debatu rozproudit a požádal Assange, zda neví o něčem, co by se dalo natočit. Blonďák z Londýna soudí, že cokoliv, co dobře funguje (každý příklad dobrého uspořádání společnosti) by mělo být komunikováno. Většinu myšlenek přitom lidé nosí v hlavách odedávna a jde jen o rekombinaci toho, co už znají. Jak jim však vysvětlit něco úplně nového? To mu zatím není jasné. „Možná, že film je ten nejlepší nástroj.“
Uvádí pak příklad, který dokládá, že si toho je vědoma i druhá strana. Mluví o kurdské televizi, která měla studio v Dánsku a vysílala ze satelitu nad Sýrií a Tureckem. Trn v oku. Když se prý jednalo o tom, že dánský premiér Rasmussen by mohl být generálním tajemníkem NATO, dostal podmínku, aby tuto televizi nějak umlčel. Nakonec se to podařilo. Nejde jen o Kurdy, říká muž z festivalového plátna. Je to doklad toho, že to funguje i v takové zemi, jako je Dánsko.
Assange mluví velice konkrétně o spoustě událostí. Hodně z toho jistě najdeme v jeho životopisné knize. Vzrušení vyvolalo jeho porovnání ISIS s libovolným vznikajícím státem. Říká, že vznik jakéhokoliv státu byl vždy hnusný. Spousta mrtvých, násilností, zvůle. Lidé se buď podvolili, nebo utekli.
Nevěří však názoru, že uprchlická vlna, která k nám teď zamířila, vznikla úmyslně, aby rozložila Evropskou unii. Spojeným státům se to možná hodí, ale podle muže, jemuž se dají informace jen závidět, to úmysl nebyl. Jinou věcí je, že USA vidí v EU největšího soupeře, neboť tam žije více obyvatel a je tam větší ekonomika než za velkou louží. Kdyby se podařila větší integrace, tento rozdíl by se mohl prosadit. Pokud jde o Rusko nebo Čínu, jejich role je okrajová.
Stačí porovnat pět ruských zahraničních základen a asi 500 nebo 1500 amerických (podle toho, co se počítá). Stejně tak je nepoměr ve zbrojních výdajích, na které Rusko dává desetkrát méně. Spojené státy disponují 40 procenty světových výdajů na zbrojení a 60 procenty světových tajných služeb, vypočítává Assange.
Debata byla dlouhá, příležitostně se k ní vrátím. Prožíval jsem ji jako jedno z nejzajímavějších setkání mého života, srovnatelné s tím, když jsem potkal Daniela Ortegu nebo Billa Gatese.
Toto hodnocení souvisí s mou představou, co se právě ve světě děje. Svět nesouměřitelných nerovností pomohl identifikovat jádro konfliktu (nepatrná hrstka vlastnící většinu světa) a potenciál (drtivá většina obyvatel světa může na změně jen vydělat). Tento potenciál je dostupný lidem v sítích, ovšem především lidem s kompetencemi. Lidem, kteří něco umí, jsou schopni něco originálního nabídnout. Sítě pak vytvářejí z osamělých zrnek písku beton.
Wikileaks jsou jedním z dokladů, jak se síly v tomto nerovném světě začínají vyrovnávat. Potvrzují názor Jamese Surowieckého o „moudrém davu“: všude, kde spolupracují lidé, kteří jen nepapouškují jeden po druhém, ale vnášejí informace z nezávislých zdrojů, jsou schopni nabídnout lepší službu než nejlepší experti. Distribuovaná otevřená spolupráce čerpá z větší nabídky tvořivosti a intelektuálního kapitálu, než si může dovolit sebevětší magnát nebo korporace.Kdysi jsme se v česku nadouvali nad mocí bezmocných a náš zrak zastřený nadějí pak nepostřehl, že jsme ovce hnané k ostříhání. Teprve teď dostává moc bezmocných reálnější podobu, když se ti nejtvořivější propojují bez ohledu na vzdálenost a kladou si ty největší cíle Třeba jak rozleptat nejúčinnější zbraň mocných – utajování informací o skutečných záměrech centrál.
