Právo Řecka na reparace

Avatar
Původní autoři

Werner Rügemer
8. 11. 2015       zdroj
Několik řeckých vlád léta upomínalo zbytečně Německo o reparace. Za jejich hrozné ztráty, způsobené přepadením hitlerovským Německem. Nikdo nepopírá, že hitlerovské Německo přepadlo v dubnu 1941 zločinným způsobem Řecko a do října 1944 ho nemilosrdně drancovalo. Wehrmacht, SS a vojenská správa tam zuřily krutěji, než v jiných, stejně protiprávně obsazených státech, například ve Francii, Lucembursku, Belgii nebo Nizozemí.


Veškerá úroda byla odvezena do Německa, statisíce Řeků zemřely hladem , byla uloupena tovární zařízení a suroviny – například chromová ruda pro zbrojaře Krupp v Essenu. Řecké hospodářství bylo úplně zničeno. Řecko muselo, stejně jako ostatní obsazené státy, dokonce nést náklady německé okupace, například za ubytování a stravu personálu, který vedl válku – vrchol cynismu, i když byl právně kryt haagským ustanovením o vedení pozemní války.

Židé museli zaplatit svou deportaci

Navíc byl však řecký stát přinucen Německem zaplatit stravu německých jednotek pod vedením tankového generála Rommela v Severní Africe. A to bylo a zůstává podle válečného mezinárodního práva ilegální. Tyto „ obchody“ se provedly nucenou půjčkou řecké národní banky Německé říšské bance. Židé (nebo židovská obec) museli Říšské bance zaplatit na osobu 39 říšských marek za jejich transport z Thessaloniki do Osvětimi a Treblinky – to patřilo k rutinním okupačním nákladům!

Němečtí okupanti narazili na odpor – a reagovali se slepou zuřivostí. Nasazené skupiny bezpečnostní policie, bezpečnostní služby a tajné vojenské policie popravovaly partyzány, zastřelily rukojmí, vypálily vesnice, prováděly masakry na civilním obyvatelstvu. Bývalý řecký odbojář, autor a politik Manolis Glezos, napsal v roce 1995 pod titulkem „ Bezpráví se musí odčinit“ v týdeníku Die Zeit: „ Při tehdejším celkovém počtu obyvatelstva sedmi miliónů ztratilo Řecko: 70 000 osob v důsledku přímých válečných konfliktů, 12 000 civilistů v důsledku nepřímých válečných konfliktů, 38 960 popravených, 100 000 rukojmí, zavražděných v koncentračních táborech/velká část z nich řečtí Židé/, 600 000 zemřelých hladem.“ Při svém ústupu zničil německý wehrmacht, co mu přišlo pod kanóny: silnice, mosty, železniční koleje, nádraží, domy, továrny, lodě, přístavy.

Po válce, 25. února 1946, vstoupila v platnost „ Pařížská reparační smlouva“ mezi západními vítěznými mocnostmi a nejdůležitějšími zeměmi, které byly obsazeny nacistickým Německem. Pro 18 států byly stanoveny nároky vůči nástupnickému státu německé Říše. Pro Řecko to mělo být 7,1 miliard amerických dolarů , které se měly zaplatit v penězích, zbožím, loďmi apod. To mělo sloužit pouze k první obnově – pozdější úplný výpočet škod a reparací zůstal otevřen. Mezispojenecká reparační agentura IARA měla tyto první nároky vyřídit do roku 1951.Tehdejší řecké nároky mají dnes včetně úroků z úroků několikanásobně vyšší hodnotu, podle odhadů až 90 miliard EUR.

Ovšem zejména USA se tehdy vydaly jiným směrem. Vybudovaly SRN , založenou v roce 1949 jako svého spojeneckého partnera, kterému byly při „Londýnské dluhové konferenci“ v roce 1953 krok za krokem prominuty předválečné, válečné a poválečné dluhy, zbytek byl při nízkých úrocích odložen na desetiletí. Reparace byly odsunuty až do uzavření budoucí mírové smlouvy. V neposlední řadě bylo tímto způsobem umožněno znovuvybudování SRN a západoněmecký „ hospodářský zázrak“ padesátých let.

Řecko dostalo z fondu IARA několik drobtů: 25 miliónů dolarů do r. 1959, v roce 1961 dalších 115 miliónů německých marek jako „ globální odškodnění“ za nacistické oběti, nakonec v roce 2001 ještě 20 miliónů EUR pro řecké občany, kteří během války museli v Německu vykonávat nucenou práci. Všechny další nároky řeckých vlád byly opakovaně příkře odmítnuty.

Arogance Adenauera

Spolková vláda pod vedením Konrada Adenauera přitom postupovala s nerozvážnou arogancí. 115 miliónů německých marek bylo – samozřejmě nezveřejněno – zaplaceno jen proto, že zároveň byl v Řecku propuštěn z vězení jistý Max Merten.Merten byl v roce 1957 během své cesty v Řecku zatčen a odsouzen k 25- letému vězení : Jako válečný správní rada organizoval deportaci řeckých Židů do Osvětimi a Treblinky a vydíral židovskou obec v Thessaloniki. Adenauerova vláda zaplatila organizátoru vražd odškodné za věznění, trestněprávní vyšetřovací řízení nechala německá justice zmizet.

Ostatní státy, Itálie a Bulharsko, které se jako spojenci hitlerovského Německa podílely na okupaci Řecka, své platby uskutečnily. Spolková republika Německo ne. Její vlády odkládaly platby na jindy, poněvadž považovaly platby za beztak neoprávněné. Jejich argumentace: Čekáme na mírovou smlouvu, která vyjasní i reparace. Zároveň se spolkové vlády společně s USA, Velkou Británií a Francií postaraly o to, aby k žádné mírové smlouvě nedošlo.

V roce 1990 byla uzavřena smlouva 2+4 mezi tehdejšími ještě dvěma vládami v Německu a čtyřmi vítěznými velmocemi 2. světové války. Technický pojem „ 2+4“ má ten účel, že smlouva není pojata jako mírová, a proto také nemusí být upraveny reparace. Pojem „ mírová smlouva“ byl a je tabu. Smlouvou „ 2+4“, která zpečetila i německé opětovné sjednocení, byla otázka reparací mlčky definitivně prohlášena za vyřízenou.

Tak také argumentovala tehdejší německá spolková vláda za kancléře Helmuta Kohla a ministra zahraničí Hanse- Dietricha Genschera, a dnešní vláda Angely Merkelové se k tomu připojuje. Ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier prohlásil 12. března 2015 v pořadu Kontrasty: „ Máme stálý a pevný názor, že všechny otázky reparací, včetně nucených půjček, jsou právně uzavřeny.“

Není to jen morálně, ale i politicky pochybné. Spolková vláda prohlásila v roce 2010 na dotaz Levice ve spolkovém sněmu v tiskopise: „ 65 let po konci války a po desetiletích mírové, důvěryhodné a plodné spolupráce SRN s mezinárodním společenstvím států včetně člena NATO a EU Řeckem ztratila otázka reparací svůj význam.“ Byl vojenský puč v Řecku v roce 1967 organizovaný NATO proti pravděpodobnému vítězství volebního spojenectví výrazem „ důvěryhodné spolupráce?“ A svědčí výdaje na zbrojení uložené Řecku NATEM , které jsou nad proporce, o mírových úmyslech? A nemilosrdná politika škrtů, kterou EU uložila malé zemi od r. 2010 , a tím způsobila její zadlužení a hospodářský úpadek a zchudnutí velké části obyvatelstva? EU, která po 2. světové válce chtěla v Evropě sjednat mír, sjednává dnes proti Řecku nepokoje a opovržení.

Spolková vláda odsouvá objasnění

Řecko se reparací nikdy nevzdalo. Řecké vlády je opakovaně diplomaticky připomínaly. Ze smlouvy „ 2+4“ bylo Řecko vyloučeno, takže s tím nesouhlasilo. Podle „ Haagského ustanovení o vedení pozemní války“, které po staletí upravuje válečné mezinárodní právo, nesmějí okupanti vyvlastnit žádný soukromý majetek, ale také zničení soukromého majetku představuje vyvlastnění. Pro taková vyvlastnění jsou právně nabídnuta odškodnění. Náklady, které platilo Řecko z nucené půjčky tankové jednotce Rommela v Severní Africe, se podle mezinárodního práva stejně musí zaplatit. A vůbec: Státní půjčky se musí splatit vždy, v každém případě to v současnosti Řecko tak nezvratně požaduje.

Staré mezinárodní právo je obtížný terén. Je možno konstatovat: Otázka reparací není vyjasněna. Vlády SRN vsadily vše na to, aby i formálním trikem „ smlouvy 2+4“ její objasnění odsunuly a diskreditovaly. Ale také řecké vlády dosud nikdy nezahájily mezinárodně právní formální řízení, například před Mezinárodním soudním dvorem OSN v Haagu. To by současná vláda měla nyní urychleně udělat. U Mezinárodního soudního dvora mohou podat žalobu jen státy, na to zde je. Reparační výbor vytvořený řeckým parlamentem za předchozí vlády prostudoval během několika let práce statisíce dokumentů. Musely se částečně vyzvednout ze zatuchlých sklepů a zhnilých pytlů, mezi nimi mnoho neznámých.

Evropu založit nově demokraticky

Předložení dokumentů soudu by mělo být umožněno s mezinárodní podporou. Teprve pak se požadavky stanou závazné, a teprve potom se problém reparací dostane do povědomí širší veřejnosti. Takový postup, doprovázený evropským objasněním, by s diskuzí o současných dluzích neměl nic společného, které na řecký stát od vstupu do eurozóny uvalily domácí vlády a zahraniční aktéři v New Yorku, Paříži, Berlíně , Frankfurtu a Bruselu.

Řecká otázka reparací je především politická otázka. A je to aktuální otázka, a sice evropská, nejen německá. Dotýká se nutných mechanismů korekce eura a Evropské unie. Také proto to znamená: Evropu založit nově, demokraticky, mírově a sociálně.

Pozn. Dr. Werner Rügemer je autor, publicista. Přednáší na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Zabývá se poměry na pracovním trhu, mezinárodními vztahy, současnými politickými a hospodářskými otázkami.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila Mgr. Zdeňka Holešová