Arman Abovjan
8. 12. 2015 zdroj
Prezident Vladimír Putin pronesl 3. prosince své každoroční poselství Federálnímu shromáždění, kde byl jedním z nejočekávanějších bodů problém o dalších vztazích s Tureckem, přesněji, o těch zásadách a o tom vektoru, kterého se bude Rusko držet s tímto, kdysi blízkým, dnes “úhlavním sousedem”, Tureckem.
Schválně jsem se přeřekl, právě sousedem, přinejmenším politika Ruské federace vždy zdůrazňovala dobré sousedské a spojenecké zázemí ve vztazích s Tureckou republikou. A právě tyto vztahy, v jejichž utváření Rusko a osobně prezident Putin sehráli klíčovou roli, zdůrazňují to negativní, co zaplavilo stránky světových médií.
Když analyzujeme “tureckou” část Putinova poselství, je možné jednoznačně učinit několik závěrů, zejména: údiv ruské strany a první emocionální výbuch z nelogického (na první pohled) zničení ruského letadla a následného zabití pilota se změnil na politiku dlouhodobého, mnohotvárného, kontrolovaného tlaku “na všech frontách “, přičemž i na tureckého prezidenta Erdogana, i na jeho “svitu”. Přívlastky, které byly použity v poselství Putina, nenechávají nikoho na pochybách, že návrat k tomu formátu vztahů, které byly mezi Ruskou federací a Tureckem, nebude, a ve střednědobém horizontu se neočekává (přinejmenším dokud bude u moci Erdogan a spol.). Co znamenají na první pohled Putinovy “emocionální” eskapády o tom, že “rajčaty se to neskončí?” Skutečným rozsudkem pro vnímání Erdogana jako obchodovatelného soupeře, jímž je možné se zabývat, jsou však Putinova slova: “Jen Alláh ví, proč to udělali, a Alláh se rozhodl je potrestat tím, že je zbavil intelektu a rozumu.” Ve vysoké politice mají často klíčový význam slova, v nichž je zakotven mnohoznačný podtext. Při překladu do srozumitelného jazyka, zbaveného diplomatické roušky, Putin vlastně sdělil následující: se šílenci, pomahači teroristů, pašeráky nelze a priori vyjednávat. Turecko se bude muset dlouho zodpovídat za tento krok, který Erdogan se svou klikou (samostatně nebo na pokyn … to není důležité) provedl ve vztahu k Rusku. Kroky budou mít dlouhodobý a postupující charakter, kosmetickými opatřeními se Rusko tento problém řešit nechystá.
Vládnoucí špička Turecka v čele s Erdoganem je krok od toho, aby se stala pro ruské politiky stejně nevhodnou pro potřesení rukou, jako se svého času stal bývalý prezident Gruzie Michail Saakašvili po pokusech vyřešit vojenskými prostředky problematiku Jižní Osetie a zabíjení ruských mírových sil na hranici mezi Jižní Osetií a Gruzií v roce 2008. Všichni si pamatujeme staré záběry video kroniky těch dní s prezidentem Saakašvili, bezmocně žvýkajícím svou kravatu, a událostmi, které poté následovaly.
Jaký arzenál tlaku na Turecko Rusko má a čím může odpovědět Turecko.
Objektivně, ať se to komu líbí nebo ne, Rusko a Turecko jsou hráči zcela rozdílných váhových kategorií. A Rusko ztrácí konfrontací neúměrně méně než Turecko. Dokonce při zběžné analýze ekonomických, politických, diplomatických a vojenských možností Ruska a Turecka je zřejmé, že pokud Rusko použije alespoň polovinu ekonomických nástrojů, které má k dispozici, k vyvíjení tlaku na Turecko, pak hospodářská krize, rostoucí nezaměstnanost, stagnace celých odvětví tureckého hospodářství se stanou nevyhnutelnými. Ale nejde o to, že Turecko je v mnohém vázáno na “ruské zdroje”, nejbolestivějšími jsou spíše čísla. Podle tureckých údajů asi 25% turistického toku na pobřeží Černého moře v Turecku zajišťovali turisté z Ruska a pouze v průběhu roku 2014 v obdržela turecká státní pokladna asi 12 miliard dolarů “ruských peněz”. S poklesem počtu turistů z Německa, Rakouska, Nizozemska (hlavních zemí, které obstarávaly odvětví cestovního ruchu Turecka) v důsledku hospodářské krize v Evropě, byli právě ruští turisté “kyslíkovým přístrojem”, který vlastně zachraňoval tento segment tureckého hospodářství před vyhynutím. Poznamenejme, že toto je jen jeden ze stovek “nástrojů” ekonomického tlaku, které Rusko má.
Diplomatická opatření působení také nechávají nikoho na pochybách o vyloženě ztrátové pozici Turecka. Minimálně stojí za to se podívat na spektrum otázek světového rozsahu, na nichž se podílí Rusko, a porovnat tytéž pozice Turecka. Například to nejbanálnější – stálé členství v Radě bezpečnosti OSN umožňuje Rusku udržovat v neustálém napětí ministerstvo zahraničí Turecka předkládáním různých rezolucí a návrhů, zároveň však pro Rusko nebude obtížné neustále mařit jakékoli iniciativy, namířené proti němu Tureckou republikou. A jak bylo uvedeno výše, Rada bezpečnosti OSN je jen jedním z mnoha diplomatických “nástrojů”, které Rusko může efektivně použít v konfrontaci s Tureckem.
Vojenská opatření jsou posledním argumentem a ve svém důsledku nejnebezpečnějším. Turecko má velký a kvalitní vojenský potenciál, armádu, která je považována za vzorovou v NATO. Avšak bojové akce VKS Ruska v Sýrii, nesporná profesionalita ruské armády, účinná spolupráce se syrskou armádou, kvalitní a moderní zbraně, které jsou ve výzbroji RF v Sýrii, existence ruské vojenské základny v Arménii (mimochodem, vybavené nejmodernějšími druhy zbraní) a také otevřená podpora ruských iniciativ ve vojenské oblasti Řeckem a Kyprem, a konec konců také napjaté vztahy Turků s Íránem staví Turecko do obtížné pozice. Na jedné straně se v Turecku den ode dne rozhořívá už téměř čtyřicet let doutnající občanská válka mezi Turky a Kurdy. Nepokoje otřásají prakticky celým územím Turecka. Není dne, aby média neinformovala o dalších střetech turecké armády a kurdských povstalců. Na druhé straně generalita a střední velitelský personál jsou vyčerpáni mnohaletou čistkou vládnoucí strany Erdogana ve věci loajality k politice “neoosmanismu”, jádro turecké armády je otevřeně nespokojené s politikou Erdogana a nejednou projevovalo nedostatek loajality. Zřeknutím se kemalistických principů, národně-demokratického modelu směrem k “islamizaci v duchu neoosmanismu” je Turecko právě tou ideologickou rzí, která rozežírá tureckou armádu zevnitř. Takže i tady je převaha na ruské straně ve všech ohledech.
Když to shrneme, hned poznamenejme, že jen opravdový blázen může vážně pohlížet na plnohodnotnou válku mezi Ruskem a Tureckem, ale apologické chování Erdogana živí pochybnosti o “politickém zdravém rozumu” tureckého politického esteblishmentu a, v důsledku toho, diktují ruské straně: vždy “se mějte na pozoru.” Jak se říká, “kdyby náhodou něco…”
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
