Nu’man Abd al-Wahid
18.1.2016 FARS news agency
Je problémem, že studium britského imperialismu má velmi málo studentů. Vskutku, můžeme pročíst jakékoli vysokoškolské nebo postgraduální prospekty britské univerzity a zřídka kdy najdeme modul v politickém titulu britského impéria, nemluvě o doktorandském nebo magisterském titulu. Samozřejmě jestliže imperialistický masakr řízený Evropou ve čtyřech letech mezi lety 1914 – 1918 lechtá vaše mozkové buňky, potom nebude tak těžké najít vhodnou instituci, jenž by učila tento předmět, ale pokud byste se rádi ponořili do toho, jak a proč britské impérium vedlo válku proti lidstvu po téměř čtyři sta let, budete v této snaze prakticky sami. Je třeba přiznat, že z hlediska britského establishmentu je toto úctyhodným a význačným výsledkem.
Koncem roku 2014 podle amerického časopisu „Foreign Affairs“ saúdský ropný ministr Ali al-Naimi údajně řekl, že „Jeho veličenstvo král Abdulláh byl vždycky příkladem pro dobré vztahy mezi Saúdskou Arábií a jinými státy a židovský stát není žádnou výjimkou.“ Nedávno Abdulláhův následník, král Salman vyjádřil obavy podobné obavám Izraele, co se týče rostoucí shody mezi Spojenými státy a Iránem týkající se posledního nukleárního programu. To vedlo některé k tomu, aby oznámili, že Izrael a KSA představují „spojenou frontu“ ve své opozici vůči nukleárnímu paktu. Toto nebylo poprvé, co sionisté a Saúdové shledali, že se nacházejí ve stejném rohu ohledně jednání se společným nepřítelem. V severním Jemenu v roce 1960 Saúdové financovali kampaň žoldnéřské armády vedené imperialisty proti revolucionářským republikánům, kteří se chopili vlády po svržení diktátora Imáma. Gamal Abdul–Nasserův Egypt vojensky podporoval republikány, zatímco Britové zasvětili Saúdy do financí a ozbrojují zbývající zbytky Imámových podporovatelů. Za další, Britové organizovali Izraelce, aby shazovali zbraně pro britské zálohy v Severním Jemenu, 14 krát. Britové v podstatě vojensky, ale skrytě sjednotili sionisty a Saúdy v severním Jemenu v roce 1960 proti jejich společnému nepříteli.
Musíme se však vrátit do let 1920, abychom mohli plně ocenit původ této neformální a nepřímé aliance mezi Saúdskou Arábií a sionistickou entitou. Porážka Osmanské říše britským imperialismem v 1. světové válce zanechala na Arabském poloostrově tři výrazné autority: Sharif z Hijazu: Hussain bin Ali z Hijazu (na západě), Ibn Rashid z Ha´il (na severu) a Emir Ibn Saud z Najdu (na východě) a jeho nábožně fanatické následovníky, wahábisty. Ibn Saud vstoupil do války počátkem roku v lednu 1915 na straně Britů, ale byl záhy poražen a jeho britský poručník, William Shakespear, byl zabit spojencem Osmanské říše Ibn Rashidem. Tato pořážka velmi omezila Ibn Saudovu užitečnost pro Impérium a ponechala jej vojensky ochromeného po jeden rok. Sharif přispěl nejvíce k porážce Osmanské říše změnou loajality a vedením takzvané ´Arabské vzpoury´ v červnu roku 1916, která odstranila tureckou přítomnost z Arábie. Byl přesvědčen, aby totálně změnil svoji pozici, neboť Britové jej silně vedli k přesvědčení, prostřednictvím korespondence s Henrym McMahonem, britským vysokým komisařem v Egyptě, že spojená arabská země od Gazy po Perský záliv bude založena po porážce Turků. Dopisy vyměněné mezi Sharifem Hussainem a Henrym McMahonem jsou známy jako koresponcence McMahon – Hussain.
Pochopitelně Sharif, jakmile válka skončila, chtěl, aby Britové dodrželi svoje sliby z doby války, nebo to, co za jejich válečné sliby považoval, jak je vyjádřeno ve výše zmíněné korespondenci. Britové na druhé straně chtěli, aby Sharif akceptoval novou realitu Impéria, což byla divize arabského světa mezi nimi a Francouzi (Sykes – Picotova dohoda) a zavedení Balfourovy deklarace, která zaručovala ´národ pro židovské lidi´ v Palestině kolonizací evropskými Židy. Tato nová realita byla obsažena v anglo – Hijazově smlouvě napsané Brity, k jejímuž podepsání měl Sharif hluboký odpor. Nakonec, vzpoura z roku 1916 proti Turkům dostala přezdívku ´Arabská vzpoura´, ne ´Hijazova vzpoura´.
Vlastně Sharif dal na vědomí, že nikdy neprodá Palestinu imperiální Balfourově deklaraci; nikdy se nesmíří se zavedením sionismu v Palestině, ani neakceptuje nové náhodné hranice vytyčené napříč Arábií britskými a francouzskými imperialisty. Z jejich strany o něm Britové začali mluvit jako o ´obstrukcionistovi´, ´potíži´ a majícím ´paličatý´ přístup.
Britové dali Sharifovi najevo, že jsou připraveni učinit drastická opatření, aby získali jeho schválení nové reality bez ohledu na službu, kterou jim poskytl během války. Po konferenci v Káhiře v březnu roku 1921, kde se nový koloniální tajemník Winston Churchill setkal se všemi britskými dělníky na Středním východě, T. E. Lawrence (t. j. z Arábie) byl vyslán, aby se setkal se Sharifem s účelem jeho uplacení a všikanování do přijetí britského sionistického koloniálního projektu v Palestině. Na počátku Lawrence a Impérium nabídli 80,000 rupií. Sharif to obratem zamítl. Lawrence mu potom nabídl roční plat 100,000 anglických liber. Sharif odmítl činit kompromis a prodat Palestinu britským sionistům.
Když v přesvědčení Sharifa nepomohly finanční úplatky, Lawrence mu pohrozil převzetím moci Ibn Saudem. Lawrence prohlašoval, že „politicky i vojensky Hijazovo přežití jako životaschopné nezávislé hashemitské království je plně závislé na politické vůli Británie, která má prostředky k tomu, aby chránila a udržovala svou vládu v regionu. Mezi vyjednáváním se Sharifem si Lawrence udělal čas, aby navštívil ostatní lídry na Arabském poloostrově a informoval je, že pokud nepotáhnou za britský provaz a vyhnou se vstupu do aliance se Sharifem, Impérium pustí ze řetězu Ibn Saúda a jeho wahábisty, kteří skáčou, jak Británie píská.
Ve stejné době, po Konferenci, Churchill cestoval do Jeruzaléma a setkal se se Sharifovým synem Abdulláhem, který byl učiněn vládcem, „Emirem“, nového teritoria nazvaného „Transjordánsko.“ Churchill informoval Abdulláha, že by měl přesvědčit „svého otce, aby přijal palestinský mandát a podepsal k tomu smlouvu,“ pokud to neučiní, „Britové poštvou Ibn Sauda proti Hijazovi.“ Mezitím Britové plánovali poštvat Ibn Sauda na vládce Ha´ilu, Ibn Rashida.
Ibn Rashid odmítl všechny nabídky od britského impéria, které mu byly učiněny prostřednictvím Ibn Sauda, aby se stal další z jejich loutek. Spíše Ibn Rashid rozšířil svoje území na sever od nové pověřené palestinské hranice, jakož i k hranicím Iráku v létě roku 1920. Britové se začali obávat, že se by se mohlo připravovat spojenectví mezi Ibn Rashidem, který ovládal severní část poloostrova a Sharifem, který ovládal západní část. Spíše Impérium chtělo, aby pozemní trasy mezi palestinskými přístavy u Středozemního moře a Perského zálivu byly pod nadvládou přátelské skupiny. Na konferenci v Káhiře Churchill souhlasil s imperiáním úředníkem, Sirem Percy Coxem, že „Ibn Saudovi by měla být dána příležitost okupovat Ha´il. Koncem roku 1920 Britové zasypali Ibn Sauda „měsíčním grantem 10,000 liber ve zlatě, navrch jeho měsíční subvenci. Obdržel též hojné vojenské zásoby, činící celkem přes 10,000 pušek, navíc ke kritickému obležení a čtyřem kanónům“ s britsko – indickými instruktory. Nakonec, v září 1921 Britové vypustili Ibn Sauda na Ha´il, který se oficiálně vzdal v listopadu 1921. Bylo to po tomto vítězství, co Britové udělili Ibn Saudovi nový titul. Již neměl nadále být „Emirem Najdu a náčelníkem jeho kmenů“, ale „Sultánem Najdu a jeho držav“. Ha´il se rozpustil v državu císařství Sultána Najdu.
Pokud si Impérium myslelo, že Sharif s Ibn Saudem, nyní na svojí hranici a ozbrojeni po zuby Brity, se nakonec stanou více přístupní rozdělení Arábie a britského sionistického koloniálního projektu v Palestině, nemysleli si to dlouho. Nové kolo rozhovorů mezi Abdulláhovým synem, jednajícím za svého otce v Transjordánsku a Impériem mělo za výsledek koncept smlouvy akceptující sionismus. Když to bylo Sharifovi sděleno s doprovodným dopisem od jeho syna, žádajícího, aby „akceptoval realitu“, ani se neobtěžoval číst dohodu a místo toho napsal koncept smlouvy sám, odmítajíc nová rozdělení Arábie, jakož i Balfourovu deklaraci a poslal ji do Londýna, aby byla schválena!
Od roku 1919 Britové postupně snížovali Hussainovy subvence do té míry, až je počátkem roku 1920 zrušili zcela, zatímco zároveň pokračovali v podporování Ibn Sauda v průběhu počátečních let 1920. Po dalších třech kolech vyjednávání v Ammánu a Londýně Impériu svitlo, že Hussain nikdy nepřenechá Palestinu sionistickému projektu Velké Británie, ani neakceptuje nová rozdělení arabských zemí. V březnu roku 1923 Britové informovali Ibn Sauda, že zruší jeho subvence, ale ne bez udělení mu předběžného ´grantu´ 50,000 liber, což dosáhovalo částky roční subvence.
V březnu roku 1924, rok poté, co Britové udělili ´grant´ Ibn Saudovi, Impérium oznámilo, že ukončilo všechny diskuze se Sharifem Hussainem, aby dosáhli dohody. Během několika týdnů síly Ibn Sauda a jeho wahábistických následovníků začaly udělovat to, co britský ministr zahraničí Lord Curzon nazval „poslední kopanec“ Sharifu Hussainovi a napadly Hijazské území. V září 1924 Ibn Saud obsadil letovisko Sharifa Hussaina, Ta´if. Impérium potom napsalo Sharifovým synům, kterým byla udělena království v Iráku a Transjordánsku, aby neposkytovali žádnou pomoc svému obleženému otci, nebo v diplomatické terminologii byli informováni „nedávat žádnou podporu zákroku v Hedjazu“. V Ta´ifu Ibn Saudovi wahábisté páchali svoje obvyklé masakry, vraždili ženy a děti, jakož i chodili do mešit a zabíjeli tradiční islámské učence. Nejposvátnější místo v islámu, Meccu, dobyli uprostřed října 1924. Sharif Hussain byl nucen odstoupit a odešel do exilu k hijazskému přístavu Akaba. Byl nahrazen jako monarcha svým synem Alim, který učinil město Džida svojí vládní základnou. Když se Ibn Saud přemístil, aby vytvořil obležení zbytku Hijazu, Britové našli čas, aby začali včleňovat severní hijázský přístav Akaba do Transjordánska. Obávajíc se, že Sharif Hussain by mohl použít Akabu jako základnu pro shromáždění Arabů proti sluhovi Impéria Ibn Saudovi, Impérium dalo jasně najevo, že musí opustit Akabu, nebo Ibn Saud napadne přístav. Za sebe Sharif Hussain odpověděl, že „nikdy neuznal mandáty arabských zemí a stále protestuje proti britské vládě, která učinila Palestinu národním domovem pro Židy.“
Sharif Hussain byl vypuzen z Akaby, přístavu, který osvobodil od Osmanské říše během ´Arabské vzpoury´, 18. června 1925 na lodi HMS Cornflower.
Ibn Saud započal obléhání Džidy v lednu roku 1925 a město se nakonec vzdalo v prosinci 1925, ukončujíc tak 1000 letou vládu potomků proroka Mohameda. Britové oficiálně uznali Ibn Sauda jako nového krále Hijazu v únoru roku 1926 s jinými evropskými mocnostmi, které je v tom následovaly. Nový spojený wahábistický stát byl nově označen Impériem v roce 1932 jako „Království Saúdské Arábie“ (KSA). Jistý George Rendel, úředník pracující za stolem Středního východu na ministerstvu zahraničí v Londýně, si nárokoval kredit pro nové jméno.
Na úrovni propagandy Britové sloužili wahábistickému převzetí Hijazu na třech frontách. Za prvé, zpodobňovali Ibn Saudovu invazi do Hijazu jako motivovanou náboženským fanatismem spíše než geopolitickými zájmy britského imperialismu. Tento klam je překládán dosud, naposledy v uznávaném dokumentu BBC „Hořké jezero“ Adama Curtise, kde prohlašuje, že „prudká intolerantní vize wahábismu“ přinutila „beduíny“, aby založili Saúdskou Arábii. Za druhé, Britové zpodobňovali Ibn Saudovy wahábistické fanatiky jako neškodnou a nepochopenou sílu, která pouze chce přivést islám zpět ke svojí nejryzejší formě. Do dnešního dne jsou tito islamističtí džihádisté zpodobňováni tím nejneškodnějším způsobem, když jsou jejich ozbrojená povstání podporována Británií a Západem, jako v roce 1980 v Afghánistánu nebo v dnešní Sýrii, kde jsou západními médii nazýváni „umírněnými rebely“. Za třetí, britští historikové zpodobňují Ibn Sauda jako nezávislou sílu a ne jako britský nástroj používaný k tomu, aby zahnal každého, kdo je považován za nadbytečný imperiálním požadavkům. Například, nedávná studie profesora Eugene Rogana o historii Arabů prohlašuje, že „Ibn Saud neměl zájem na boji“ proti Osmanské říši. To zdaleka není přesné, neboť Ibn Saud se přidal k válce v roce 1915. Dále neupřímně tvrdí, že Ibn Saud měl pouze zájem na prosazování „svých vlastních cílů“, což se vždy náhodou shodovalo se zájmy britského impéria.
Závěrem, jedním z nejvíce přehlížených aspektů Balfourovy deklarace je závazek britského impéria k „použití svých nejlepších snah pro usnadnění“ vytvoření „domovského národa pro židovské lidi“. Samozřejmě, mnohé státy, co jsou dnes na světě, byly vytvořeny Impériem, ale co činí hranice Saúdské Arábie odlišné je, že její severní a severovýchodní hranice jsou produktem snah Impéria umožnit vytvoření Izraele. Přinejmenjším rozpuštění dvou arabských šejchství Ha´ilu a Hijazu Ibn Saudovými wahábisty je založeno na odmítnutí jejich vůdců umožnit sionistický projekt britského impéria v Palestině.
Je tudíž velmi jasné, že motivace britského impéria vnutit sionismus v Palestině je zabudovaná v geografické DNA současné Saúdské Arábie. Další ironie je v tom, že dvě nejsvětější místa v islámu jsou dnes pod nadvládou saúdského klanu a wahábistických učení, neboť Impérium pokládalo základy pro sionismus v Palestině ve 20. letech 20. století. Současně není překvapením, že jak Izrael, tak Saúdská Arábie dychtí po vojenské intervenci na straně „umírněných rebelů“, tj. džihádistů, v současné válce v Sýrii, zemi, jenž skrytě i otevřeně odmítá sionistickou kolonizaci Palestiny.
Protože Spojené státy, ´následník´ britského impéria v obraně západních zájmů na Středním východě, jsou vnímány jako stále váhavější ve vojenském zapojení na Středním východě, je nevyhnutelné, že oba národy zakořeněné v imperiální Balfourově deklaraci, Izrael a Saúdská Arábie, vyvinou více otevřené spojenectví na obranu svých společných zájmů.
Zdroj: http://en.farsnews.com/newstext.aspx?nn=13941019000294
