Další Jandovo absurdní číslo

Radim Valenčík
30. 5. 2016
Napsáno při příležitosti výročí 600 let upálení Jeronýma Pražského 30. května 1416
V “Prvních zprávách” v rubrice “A co vy na to říkáte pane Zbořile?” popsal 29. května Zdeněk Zbořil velmi vtipně novou iniciativu Jakuba Jandy spočívající v hledání toho, kdo financuje proruské informační zdroje působící u nás. Jeho článek přiložím později. Nyní upozorním na největší absurditu, která se problematiky tzv. proruských informačních zdrojů působící u nás týká.


Jakub Janda a jemu podobní vidí příčinu v účinnosti “proruského” propagandistického působení v tom, že příslušné informační zdroje či média jsou financovány ruskou stranou či přímo Putinem. Tomu odpovídá i pojetí Jandovy akce – odhalit finanční zdroje a utnout tipec těmto zdrojům. Vůbec mu přitom nedochází, že do této akce projektuje svůj vlastní svět, do kterého se zapouzdřuje, to, jak on sám se chová pod vlivem finančních stimulů, jak si sám pro sebe upravuje své vidění reality – a také jak se tím vzdaluje od cítění a myšlení normálních lidí, jak ztrácí svou použitelnost i jako “slouha slouhů” současné (rozpadající se) globální moci.

Nádherná ukázka toho, jak se hroutí cely systém současné globální moci a do jaké duchovní bídy se propadají “slouhové slouhů” této moci. Vždyť přece si každý dovede představit, že pokud by to, jak je účinná ta či ona propaganda, záviselo jen na penězích, tak by si nějaká proruská média u nás ani neškrtla.
Ve financování “proamerických” médií versus “proruských” to vidím hrubým odhadem tak 10:1 ve prospěch “proamerických”. A když započítám roli těch médií, která jsou placena z našich daní a která nelze nazvat jinak než “proamerická”, pak to tak nějak 10000:1.

Financováním “nepřátelských”, “proruských”, “proputinovských” informačních zdrojů (médií) působících u nás tedy to, že lidé nepovažují za hlavní zdroj nebezpečí Putina, asi vysvětlit nelze. Pokud někdo založí projekt, který se to takto vysvětlit pokouší, pak nemůže být zcela normální.

“Slouhové slouhů” současné globální moci ovšem skutečně přestávají být v podmínkách rozpadu této moci normální – ztrácejí nadhled i soudnost, zapouzdřují se do své skupinové konformity (stádní stupidity).

Vůbec jim nedochází následující:
– Pravda existuje a tu si za peníze koupit nelze. Za peníze si lze koupit jen pronásledování a umlčování pravdy, ale to není nikdy dlouhodoběji účinné. (Ostatně právě dnes si připomínáme výročí 600 let upálení Jeronýma Pražského, kterého při této příležitosti stojí zato připomenout.)

– To, co považují za “proruskou” propagandu, je ve skutečnosti obhajobou střízlivého a kritického rozumu.

– Nejúčinnější v působení na veřejné mínění jsou názory těch, které nikdo neplatí. Ani z jedné, ani z druhé strany. Lidé totiž mají dostatečný cit, aby rozpoznali, co je a co není poctivé.

– Aniž by si to uvědomili, dokumentují lidí typu Jandy to, že se nechali koupit a stali jen hlásnou troubou názorů druhých. Pokud by totiž byli schopni mít vlastní názor, nezesměšňovali by se podobnou aktivitou.
Jak jsem již uvedl, rozpad globální moci, které jsme svědky, se bude projevovat stále zřetelněji stále většími absurditami. Pro veřejnost stále zřetelnějšími. Je otázkou, zda to, že se rozpad globální moci vyjevuje v podobě gejzíru absurdit (někdy i hodně nebezpečných), dojde i některým ze “slouhů slouhů” současné globální moci. Jakub Janda je z tohoto hlediska lakmusový papírek a jako takový je užitečný.

Na závěr jako příloha článek Z. Zbořila, který obsahuje podrobnější informace i iniciativě J. Jandy:
Z kaleidoskopu událostí minulého týdne bychom ještě měli připomenout pokus tanku Evropské hodnoty, který podpořen MV, MO a MZV ČR, zřejmě nikoli jen morálně, obesílá “alternativní média”, v rámci programu Kremlin Watch. Ten se, vzhledem k angličtině, zřejmě nechal inspirovat způsoby McCartherova Výboru pro neamerickou činnost z padesátých let 20. stol. a položil předpokládaným respondentům otázky, jejichž odpovědi “bude analyzovat.., ve svých studiích…” a také “zjišťovat důvěryhodnost” dotazovaného média.
O “stážistické zkušenosti” v nějakém americkém badatelské nebo vyzvídacím učilišti svědčí mj. i to, že označují dotazované “alternativce” za projekt, snad proto, aby neměli velkou práci s referováním o výsledcích svého výzkumu případnému zahraničnímu patronovi.
Tak je třeba odpovědět na otázku “jaká je redakční struktura Vašeho projektu?”, s podotázkami, “které osoby jsou součástí redakce věnující se přípravě, psaní a editaci článků? Vydáváte na Vašem webu články externích přispěvatelů? Pokud ano, o jaké externí přispěvatele se jedná? Jakým způsobem vybíráte, komu dáte prostor?” Už tento první soubor vyvolává dojem, že je formulovali “vyzvědači začátečníci”, anebo naivní podvodníci, kteří tyto odpovědi hodlají využít k osobnímu prospěchu.
Tím jednoduchost myšlení tázajících se ale nekončí. Ještě chtějí vědět “jaká je jeho (projektu) vlastnická struktura” a “z jakých zdrojů přicházejí k Vašemu projektu finanční zdroje”. Podepsán Jakub Janda, který se už neodvážil položit majitelům, editorům a přispěvatelům další neméně důležité otázky, jako např. s kým byli včera večer na večeři, s kterým partnerem nebo partnerkou strávili v loži manželském či mimomanželském několik posledních dnů a nocí, jakou používali ochranu při případném pohlavním styku a, abychom nezapomněli, zda nejsou na sankčním seznamu vlády Spojených států.
Pokud autor či autoři těchto otázek předpokládají, že ti kteří nejsou vázáni přísahou nebo soudem vynutitelným předpisem (žijeme, jak se často tvrdí, v právním státu) budou osobě známé jen z několika koktavých vystoupení v ČT sdělovat “popravdě” vyžadované informace, nelze zvolat společně s Janem Husem “O Sancta simplicitas!
Když ale přestaneme žertovat musíme stejné otázky položit zadavatelům dotazníku a ptát se, kdo jsou, kolik mají spolupracovníků, kdo je platí a kdo zajistí, že jimi získané informace nebudou zneužity nejen politicky, ale i “v obchodním styku”. Pokud tyto veřejností položené otázky nezodpoví, můžeme si domnívat, že jde o snahu dopustit se přípravy trestného činu, anebo alespoň podílet se na obnovení cenzury a její privatizaci. Ta je ovšem podle Listiny základních práv a svobod, o kterých slyšíme a mluvíme při kdejaké příležitosti, a jejího čl.17, odst.3. “nepřípustná”. Nezapomeňme ani na čl.10 téže Listiny (odst.3/), že “Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě”. Tato práva mohou být sice za zvláštních okolností omezena, ale pouze zákonem, o kterém ale Kremlin Watch Janda nemluví.
Kdyby se tento soukromý spolek chtěl nechat inspirovat, jak obejít judikaturu Evropského soudu ve věci svobody tisku, mohli bychom mu doporučit porevoluční cenzuru Rakouské c.a.k.monarchie, k jejímuž obnovení a rozšíření přispěl o kníže Clemens Metternich, požívající i mezi dnešními reprezentanty EU vážnosti.. Podle jeho názoru byla Evropa v roce 1815 unavena válkami a revolucí, “…a proto je nutný klid a pořádek, přičemž tento stav zajistí policie, církev a cenzura”. Anebo by se pan Janda mohl nechat inspirovat dvoudílným tlustospisem “V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury…” (vyd. Academia 2015). Nemusel by on a jeho spolupracovníci upadnout do podezření, že chystají nějaký podvod, a to dokonce pod patronací vlády ČR nebo Evropské komise.