Jiří Baťa
10. 5. 2016
Jak je v ČR uplatňován tzv. právní stát, potažmo spravedlnost, svědčí několik uvedených příkladů. Tyto příklady ukazují, jak se k jednotlivým případům staví orgány spravedlnosti.
Příklad první:
Předseda Bloku proti islámu Martin Konvička byl zažalován kvůli výrokům, které byly kvalifikovány jako podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejich práv a svobod, za což mu hrozí až tříleté vězení.
Obžaloba se týká výroků, které předseda Bloku proti islámu prezentoval na internetu, kde je mj, uvedeno, že:
„Pokud vstoupíme do politiky (rozuměj Blok proti islámu), vyhrajeme volby, vás, muslimové, nameleme do masokostní moučky“. Tato slova byla, resp. jsou podnětem k podání žaloby na M. Konvičku, za což mu hrozí až tříleté vězení.
Příklad druhý:
Bývalý předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg a předseda zahraničního výboru sněmovny Parlamentu ČR na internetovém portálu Parlamentní listy, tedy mimo parlamentní půdu a také europoslanec Jaromír Štětina (rovněž TOP 09) krom jiného i před TV kamerami, rovněž mimo parlamentní půdu, tedy na veřejnosti, v souvislosti s událostmi na Ukrajině pronesli slova, kterými opakovaně vybízí a nabádají vládu, politiky a veřejnost postavit se Rusku tím, že NATO a jeho spojenci začnou vyhrožovat zbraněmi, přesunou svá vojska do oblastí, které jim zajišťují bezprostřední přístup k Ruské hranici a tak si připraví na případný vojenský, resp. útočný válečný konflikt, případně demonstrovat Putinovi vojenskou sílu armád NATO, na což prý Putin slyší a rozumí tomu. Uvedené výroky lze posuzovat podle § 406 tr. zákona jako Přípravu na útočnou válku, resp. podle § 407 Podněcování útočné války. Jenže je to úplně jinak.
Není pochyb o tom, že obsah a význam těchto na veřejnosti pronesených slov jsou dostatečně výmluvné o jejich smyslu, o smýšlení a cílech jejich autorů, neboť slova nebyla myšlena ani vyřčena jen tak mimoděk, ale s vědomím potřeby jejich faktické realizace, naplnění. Trestní oznámení na tyto politiky podané však bylo zamítnuto, neboť v jejich jednání prý nebyla spatřena (ani náznakem) podstata tr. činu podle § 406, ani dle § 407. a tr. oznámení bylo založeno jako neopodstatněné. Není pochyb, že v případě podání žaloby a odsouzení by byla trestní sazba značně vysoká, možná v řádu několika desítek let. Nic takového se však nestalo. Ne snad proto, že by jejich výroky nebyly trestné, ale prostě proto, že to řekl Schwarzenberg a Štětina.
Posoudíme-li jednání M. Konvičky, s jednáním K. Schwarzenberga a J. Štětiny nelze než konstatovat, že společenská nebezpečnost jejich jednání je diametrálně odlišná. Zatímco pan Konvičky svá slova zcela jistě myslel obrazně, Schwarzenberg a Štětina vyřčené slova mysleli nejen vážně, ale byli (resp. jsou) o potřebě jejich realizace (i dnes) přesvědčeni a ochotni jejich naplnění osobně nadále podporovat. Celkem bezvýznamná, spíš populistická slova pana Konvičky se však některým lidskoprávním zastáncům (pravdoláskařům a sluníčkářům) zdají být nekonzistentní s imigrační politikou státu a lidskými právy a proto pojali jeho slova nikoli jako populistická, ale jako nebezpečná, neboť mají za cíl „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejich práv a svobod“! Notabene lidí, kteří v ČR de facto nejsou!
Na druhé straně pánové Schwarzenberg a Štětina vyzývají ke zbrojení, ale také k vojenskému opatření a přesunu sil NATO do oblastí co nejblíže k ruským hranicím tak, aby byla vyvoláno napětí a situace, které by provokativně eskalovalo k vyvolání války proti Rusku. Z toho pramení fakt, že tito pánové skutečně podněcují vládu a politiky k vyvolávání požadavků na potřebu vyzbrojování Ukrajiny, posilování koexistence AČR se silami NATO do situace na východě Evropy, která by se vyhrotila až na vojenský zásah NATO vůči Rusku, nebo případně provokovat samotné Rusko ke střetu s vojsky NATO a USA, a tím rozpoutat III. světovou válku. Přesto naše uvědomělá a vyzrálá justice, přesněji samotná Policie ČR konstatovala, že výroky těchto pánů nemají dostatečnou razanci, neobsahují dostatek důvodů posuzovat jejich výroky nejen jako společensky nebezpečné, ale i stát ohrožující, tedy jednání, které by vedlo k jejich trestnímu stíhání.
Ostatně není to první případ, kdy se „nebezpečnost“ jednání pachatelů posuzuje obrazně řečeno tu pod drobnohledem, tu z ponorky, pohybující se v kalné vodě. Spravedlnost, říká se, je slepá. Není. Spravedlnost je v rukou lidí, kterým z titulu jejich postavení chybí kromě jiného dostatek empatie k těm druhým, nespravedlivě postaveným proti zákonům spravedlnosti. Jsou ovlivněni řadou skutečností, které nejsou schopni, a někdy i ve vlastním existenčním zájmu nemohou, odmítnout. Je to slabá povahová stránka lidstva neodmítat, co je lákavé, výhodné, povzbuzující či obohacující. U spravedlnosti to pak vyznívá jako nespravedlnost, nepravost, podplatitelnost resp. sprostá levárna apod. Jinými slovy, přístup lidí příslušných orgánů k pravdě a spravedlnosti je nejspíše tento: „Non quia difficilia sunt non audemus, sed quian non audemus difficilia sunt“, aneb : „Není to tak, že bychom se neodvážili protože je to těžké. Těžké je to proto, že nám chybí odvaha“!
