Změna moci v Brazílii: oligarchický převrat neboli úklady USA?

Avatar
Původní autoři

16. 5. 2016       zdroj
12. května byla dočasně (na 180 dní) odvolána z funkce v na základě procedury impeachmentu prezidentka Brazílie Dilmah Rousseff. Úřadující hlavou státu se stal viceprezident Michel Temer. Jestliže po šesti měsících Senát potvrdí své rozhodnutí, přijde Dilma Rousseff o prezidentský úřad definitivně.


Jak vzniklo téma impeachmentu

Příznivci Rousseff i ona sama již událost nazvali převratem. A pokud dočasně odstraněná prezidentka Brazílie prohlásila, že je připravena vyhrát předčasné volby, pak skupina pro její podporu, která vyšla na ulic brazilských měst, hrozí radikálnějšími akcemi, až po destabilizaci situace v zemi, z nichž prvním očekávaným důsledkem bude zmaření olympijských her ​​(ty mají v Rio de Janeiro proběhnout od 5. do 21. srpna tohoto roku).

Pro začátek je třeba poznamenat, že podporovatelé i oponenti Rousseff jednali v kvaziústavním prostoru.

Základem pro zahájení procedury impeachmentu bylo jmenování vedoucím správy prezidenta Luiz Inácio Lula da Silva, předchůdce Rousseff na jejím postu, který jako ona zastupoval Dělnickou stranu. Rousseff byla obviněna, že tímto zamezila vyšetřování obvinění z korupce proti da Silva.

Procedura impeachmentu je možná v tom případě, když prezident porušuje zákon. Rousseff však podpisem jmenování da Silva žádné zákony neporušila.Vyšetřování a obvinění nejsou dokázaným trestným činem.

Podle zákona měla právo provést toto jmenování. Zajisté, z hlediska morálky to nevypadá korektně, ale o nic víc než situace s americkým plukovníkem námořní pěchoty Olivierem Laurencem Northem, který v roce 1987 převzal odpovědnost za ilegální dodávky zbraní v rámci operace Iran Contra a zachránil tím před úderem prezidenta Reagana. North byl soudem zproštěn obžaloby s  podporou americké administrativy. Ukázalo se, že hrubé porušení zákona nastalo, ale viník nebyl.

Příznivci Rousseff po prohře při hlasování o impeachmentu v dolní komoře parlamentu, o měsíc později, v předvečer hlasování v Senátu, “zrušili” jeho výsledek z procesních důvodů (na dodržování procedury měli dohlížet právě oni).

A o státním převratu začali mluvit až tehdy, když prohráli politický boj kolem impeachmentu, ne při zahájení procedury.

Můžeme konstatovat, že, i když formálně zůstávají v mezích zákona, obě strany brazilského konfliktu se snaží si ho přizpůsobit svým bezprostředním politickým zájmům a fakticky vystupují za rámec ústavního pole. To je alarmující signál.

Požadavek nezávislosti je trestný
Z historie posledních dvou set let víme, jak snadno začínají v Latinské Americe občanské války a jak těžce končí. Dnes můžeme hovořit o ostrém občanském konfliktu, který rozdělil brazilskou společnost a který narůstá. Strany se radikalizují, vzájemné obviňování se je stále tvrdší, boj, který zatím ještě probíhá v kvaziprávním poli, již začíná vyplouvat na ulici, kde stoupenci a odpůrci Rousseff uskutečňují dost agresivně laděná masová shromáždění.

Zda se Brazílii podaří překonat pásmo nestability, aniž by sklouzla do celonárodního konfliktu, nebo neskončila v diktatuře, to je velká otázka.

Jedním z hlavních zákulisních hráčů brazilského konfliktu jsou USA. Washingtonu se hned od začátku nelíbila lidově orientovaná politika da Silva a Rousseff. Avšak v první fázi se s tím USA smířily. Ostatně takzvaná levicová a lidová hnutí v Latinské Americe (s výjimkou Castrovy Kuby), bez ohledu na to, jak socialistickou (jako varianta “bolivarskou”) rétoriku používají, obecně nezpochybňují sociální a politické zřízení.

Jde o přibližně stejné rozdíly od předchozích režimů, jako jsou rozdíly mezi Ruskem za Putina a Ruskem za Jelcina. V případě, že předchozí moc podporovala compradorskou oligarchii, nová začíná podporovat národní buržoazii, a také s pomocí příslušných vládních programů zajišťuje částečné přerozdělení příjmů oligarchie ve prospěch sociálně slabých vrstev obyvatelstva.

Připomeňme si, že USA ani proti Rusku nevystoupily hned, ale až v okamžiku, kdy bylo jasné, že nová politika Kremlu vede nejen k politické stabilizaci v zemi a posílení autority vlády, ale také k prudkému posílení Ruska na mezinárodní scéně, kde začíná konkurovat USA.

Přesně totéž se stalo s Brazílií (a děje se i s jinými národně orientovaných režimy v Latinské Americe). Odmítnutí brazilského vedení podílet se na panamerických ekonomických a politických projektech USA, jeho orientace na nezávislou geopolitickou roli v rámci zemí BRICS, vyvolalo tvrdou reakci Washingtonu, který téměř otevřeně usiloval o změnu moci v Brazílii od konce druhého období prezidenta da Silva (přibližně od r. 2008-2009).

V takových případech je v Latinské Americe používán veškerý arzenál diplomacie USA a zpravodajských služeb – od otevřených pokusů o státní převrat (podobně jako ten, který byl organizován proti Hugo Chavezovi 18. dubna 2002) až po tu či onu podobu barevných převratů, k nimž můžeme přiřadit i aktuální dění v Brazílii.

Velká geopolitická hra
Nemůžeme USA vyčítat to, že se snaží udržet kontrolu nad Latinskou Amerikou, kterou tradičně považují za svůj “zadní dvorek” a která je pro ně velmi důležitá z hlediska současných koncepcí národní bezpečnosti. Německo ostatně usiluje o dominanci v EU, Polsko ve východní Evropě, Rusko se snaží navazovat a udržovat spojenecké vztahy se všemi zeměmi postsovětského prostoru a velmi bolestně vnímá vznik každého dalšího rusofobního režimu v této oblasti. Kazachstán se snaží udržovat stabilitu v jižní části Střední Asie, což je maximálně důležité z hlediska zajištění jeho národní bezpečnosti, Čína je aktivně zapojena do vztahů se zeměmi ASEAN a snaží se vytlačit z této zóny USA atd., pokračovat bychom mohli do nekonečna.

Můžeme však konstatovat, že USA používané metody, které daly Washingtonu očekávaný efekt v Srbsku a Gruzii, fungují čím dál méně efektivně, činí potíže nejen zemím, proti kterým je veden úder, nejen jejich spojencům, jako Washingtonu samotnému.

Pokud Dilma Rousseff bude definitivně zproštěna funkce, tak velký integrační projekt jako BRICS, který se rozvíjí s aktivním zapojením Ruska, utrpí značné škody. Nebude však ani zastaven, ani zpomalen (jako například odpojení Ukrajiny nevedlo k zastavení nebo zpomalení projektů celní a euroasijské hospodářské unie; spíše se zrychlila jejich realizace, byť v omezeném formátu).

Zároveň se však jakákoliv vláda, která přijde po Rousseff, střetne s vnitřní nestabilitou. Přičemž prvotní politický konflikt bude získávat stále silnější ekonomický obsah a strhávat stále širší, v podstatě apolitické, masy podle míry omezování reform, které byly provedeny během 14 let vlády prezidentů, kteří zastupovali Dělnickou stranu.

Během této doby bylo totiž 20 milionů Brazilců zbaveno chudoby, situace ostatních se také výrazně zlepšila, byly otevřeny stovky škol a učilišť, 18 národních univerzit, stát několikanásobně zvýšil dotace zdravotnictví atd. To znamená, že efekt přerozdělení příjmů oligarchátu ve prospěch obyvatelstva byl podstatný.

Kdo za všechno zaplatí
Vzhledem k tomu, že tažení proti Rousseff na národní úrovni podporoval a organizoval brazilský oligarchát, je jasné, že když vyhraje, bude požadovat náhradu nákladů od svých chráněnců. Tak tomu bylo a vždy bude.

Naposledy jsme to pozorovali na Ukrajině, kde se sazby na komunální služby zvýšily třikrát a pokračují v růstu, zatímco příjmy obyvatelstva dramaticky klesly právě v posledních dvou letech, které uplynuly od “barevného převratu”.

K uspokojení potřeb oligarchie a udržení sociální stability bude nová brazilská vláda potřebovat masivní pomoc USA. Ale Washington již dlouho není v takové pozici, aby mohl komukoli pomáhat. Naopak, USA mají zájem na zachování své ekonomiky na úkor zničení ekonomik závislých zemí (až po partnery EU, nemluvě už o nějakých Brazilcích).

V reakci na prudké zhoršení stavu mas nastal po obvyklém převratu v Latinské Americe vždy ozbrojený odpor (a to bez ohledu na to, zda se Dělnická strana smíří se svým odstraněním od moci, nebo povolá své stoupence do boje). Dříve USA pomáhaly místním diktaturám rozdrtit odpor zvýhodněnými dodávkami zbraní, poradci, žoldáky. Nyní jsou ozbrojené síly USA přetíženy o nic méně než jejich finance.

Nejsou schopny kontrolovat vojenskou situaci v jimi rozvrácené Libyi, Sýrii, Afghánistánu, Iráku, na Ukrajině. Zároveň se snaží zintenzivňovat vojenské úsilí proti Rusku v Evropě a proti Číně v asijsko-tichomořském regionu. Tradičně kromě toho končí americký vliv tam, kde končí jejich základny. Proto jsou základny po celém světě a lodě plují ve všech mořích. Ale to už nepomáhá.

Takže započatá destabilizace v Brazílii nemůže být postavena USA pod jejich vlastní kontrolu. Jak tomu bylo i ve všech výše uvedených případech, je to varianta, kdy operace, rozpoutaná proto, aby byl získán přístup k dodatečným zdrojům, bude ve svém výsledku vyžadovat zabezpečení zdroji, které budou výrazně vyšší než hypotetický zisk.

Ve skutečnosti se v průběhu posledních tří desetiletí USA zabývaly právě jen tím, že rozpoutávaly hybridní bleskové války, které se měnily v nekonečné dlouhotrvající kampaně a ve výsledku vedly k vyčerpání zdrojů USA a ztrátě statusu jediné supervelmoci a světového vůdce. Brazilská krize svědčí o tom, že USA nic nepochopily a ničemu se nenaučily. Nadále nadšeně běží po cestě ke strži.

Brazilci však mají šest měsíců na to, aby sami našli národní konsenzus (na základě kompromisu) a nedohnali situaci k nejhoršímu.

V 60.- 80. letech minulého století mohly USA udržovat několik desetiletí své “neřády” u moci (i když už Vietnam prokázal marnost těchto snah). Nyní se období relativní stability kompradorských proamerických režimů vyčísluje v nejlepším případě několika lety, ale často pouze měsíci. Potom je však všem opravdu velmi zle, ale cesta zpátky je již uzavřena.


Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová