Co neradi slyší odsunutí Němci

Avatar
Původní autoři

Jiří Frajdl 
22.-8.2016   České národní listy

Historická fakta jednoznačně prokazují, že převážná většina Němců žijících v českomoravském pohraničí jednoznačně podporovala nacismus, Adolfa Hitlera, jeho válečné tažení a pangermánské sny o nadvládě v Evropě a později i na celém světě. 

Pokud se na české straně přistupuje k odsunutým Němcům po kritickém rozboru a zcela oprávněně se definuje skupina Němců s protifašistickým a protinacistickým postojem, hned je slyšet mediální nesouhlas a hysterické nadávání na demokratické hodnocení. A s pěnou u úst protestují nad označením, že byli masovou pátou kolonou, podílející se na likvidaci Československa. Podporovali rasismus, válečné dobrodružství a sami v sobě pěstovali přesvědčení, že Germán má vládnout světu, že může všude vraždit, ničit lidskou civilizaci a cizí kulturu, ale jemu se nesmí nic stát. A pokud by se mu něco stalo, byla by to křivda, za kterou by se musel každý omluvit a dokonce agresora odškodnit.

Němci po staletí považují ztrátu privilegovaného postavení a odmítnutí jejich dominantního postavení za útisk, pronásledování a dokonce za nesvobodné a nedemokratické poměry. Opravdu je těžko s nimi vycházet. Dnes zcela jasně odmítají diferenciaci na část antifašistickou, neutrální a část převažující a potvrzující nacistické zločiny. Volají po právu na domov, když předtím toto právo brali jiným evropským národům a několik milionů Židů zavraždili, aby uvedené právo mohli realizovat.

Příhraniční Němci těžce a tvrdě doplatili na podporu světového zločince A. Hitlera, ten, a nikdo jiný, je přivedl do tragické a obtížné situace. Němci měli v dějinách až příliš často militaristickou výchovu a proto všechnu odpovědnost svalují na A. Hitlera, o své podpoře pochopitelně mlčí. Válka je poškodila na životech, na majetku a proto sami sebe považují za protihitlerovsky smýšlející osobnosti. Utrpení, kterým prošli, považují za proces, který je staví na roveň antifašistům, demokratům, ublíženým dějinami. Proklamace, že nacistické zločiny a německá válečná angažovanost nesmí vyvolat na druhé straně obrannou aktivitu, je uvádí do euforie jediných spravedlivých neviňátek, které za nic nemohou a celý svět je má ctít, podporovat a chránit. Nedávno jsem slyšel návrh, že tak jako existují svazy vystěhovaných Němců by se měli i sdružovat Němci postižení bombardováním a žádat také adekvátní náhradu. Nebylo a nebude z toho nic, hned by Německo a Němci dostali protiúčet za bombardování polských, norských, dánských, nizozemských, belgických, francouzských, anglických, jugoslávských, řeckých, ruských, ukrajinských, běloruských měst a obcí, kde všude také umíral nevinný dětský život. A první otázka světové veřejnosti by zněla: kdo začal. Nedávno v jednom českém televizním pořadu kolaborující redaktor vyslovil podivení nad tím, že v roce 1945 při odsunu příhraničních Němců bylo odsunuto mnoho zcela nevinných dětí. Byly jen odsunuti s rodiči, to snad měly žít bez rodičů a sami v osvobozeném Československu? Kolik dětských životů vyhaslo v plynu likvidačních táborů, kolik dětí bylo zabito při bombardování? Dětská nevinnost má tedy vymazat německé nacistické zločiny? A co likvidace dětí z Lidic, Ležáků a mnoha stovek ruských, běloruských a ukrajinských vesnic? A co zločin v Oradouru?

A zase to staré germánské sebevědomí. Němci mohou vraždit, jen Němcům se nesmí nic stát, to by byl přece zločin proti lidskosti. Dnes všichni odsunutí Němci jsou antinacisté a běda, když jim někdo připomene jejich zločineckou angažovanost pro debilního A. Hitlera, který zcela evidentně nebyl duševně zdráv. S čím v této věci odsunutí Němci argumentují?

Tak především výsledky voleb z roku 1920, ale také z roku 1925 do poslanecké sněmovny Československé republiky a někteří se odvolávají i na volby v roce 1935. Z výsledků voleb lze vyvodit několik závěrů:

1) Voleb v roce 1920 se zúčastnilo větší procento německých voličů, než tak činilo za habsburské monarchie. Účasti ve volbách a skutečností, že zvolení poslanci přijali poslanecké mandáty a složili slib ve prospěch československé ústavy jen potvrzuje, že zdaleka není pravdivé tvrzení, že Němci zásadně republiku nechtěli. Projevilo se to v prorepublikánských postojích již v komunálních volbách a parlamentní volby to jen potvrdily. Československo bylo přijatelné svým politicko-mocenským systémem zejména pro podnikatelské a finanční kruhy. Mnozí němečtí továrníci zřizují v té době jazyková školení v českém jazyce pro své úředníky. Do příhraničních měst je samotnými Němci zvána československá armáda, aby zajistila, že válkou a hladem zradikalizovaní lidé v prvních poválečných dnech nebudou rabovat sklady potravin a násilím obsazovat obchody, ale i velkostatky. Do finančních otázek zasvěcená část příhraničních Němců si spočítala, že poražené Německo i Rakousko budou platit reparace a tedy v těchto státech bude vyšší daňové zatížení. Československo se jevilo jako stát v tomto směru výhodnější a perspektivnější. Platit předválečné a válečné dluhy se ani Němcům v pohraničí nechtělo. Bohaté vrstvy měly strach a obavu ze sociálních nepokojů, vždyť stačil pohled na stávky a demonstrace v Německu a Rakousku, kde sami rakouští občané svrhli habsburskou monarchii. Republika se jim jevila jako optimističtější a perspektivně výhodnější systém. Padl císař v Německu, stejně jako ve Vídni.

Československo bylo pro plutokratickou německou vrstvu v pohraničí přitažlivé také tím, že jí bylo zárukou boje proti vlně socialismu, šířící se světem, zejména však v Německu a vůbec ve střední Evropě. Vždyť čs. zahraniční vojsko v síle armádního sboru o dvou divizích s příslušnými posilovými oddíly bojovalo až do roku 1920 na Sibiři proti vznikajícímu sovětskému státu. To byla záruka nad záruky. V chudých vrstvách sílilo vědomí, že byly využity jen jako kanónenfutr, jako oběti válečného běsnění mocných a vlivných.

2) Pučisticky orientovaní radikálové, prosazující již v této době odtržení pohraničí od republiky, likvidovali možnost autonomního či federativních uspořádání republiky, pohřbili sen o nějakém středoevropském Švýcarsku, právě touhou rozbití republiky. Ani Švýcarsko by nevzniklo, kdyby byť jeden jediný kanton hlásal odtržení a spojení s Německem, jiný zase spojení s Francií a ještě další třeba s Itálií.

3) Jediná negativistická strana příhraničních Němců, stavějící se proti čs. republice, německá národně-socialistická strana, získala ve volbách sice 15 mandátů, které představovaly pouze 5,3 % všech odevzdaných hlasů. Reálnější představu však získáme z toho, že ji volilo jen 328 735 Němců. V tom byl zárodek budoucího nebezpečí a byl to i prazáklad budoucího vlivu henleinovské sudetoněmecké strany.

4) Suverenitu čs. republiky potvrdilo a pro žití v tomto státě se vyslovila většina příhraničních Němců, neboť Svaz německých zemědělců získal 241 747 hlasů a tedy i 11 mandátů, německá křesťanskosociální lidová strana získala dalších 156 751 hlasů a 7 mandátů, německá sociálně demokratická strana dokonce 689 589 hlasů a 31 mandát a zbývající německé spojené strany ještě 129 013 hlasů a 6 mandátů. Po stránce právní i mezinárodně právní tím byla jen dotvrzena existence Československé republiky. Tíživou otázkou však byla skutečnost, že v řadách pozitivních, tzv. aktivně spolupracujících stran s čs. vládou, bylo odhadem na 920 osob zapojených do nejrůznějších pěveckých, divadelních, sportovních, osvětových, rasově orientovaných a zájmově prospěšných organizací, kde však převažoval pangermánský, velkoněmecký a německý výrazně nacionalistický program, případně jeho ideové částky. Z tohoto hnízda vyšel také K.H. Frank a K. Henlein, což není jen symbolický jev.

5) Přísahy německých poslanců ve sněmovně i v senátu znova jen legitimovali čs. stát a potvrdilo se to i v následných volbách v roce 1925. Případný zásadní nesouhlas s čs. státem se mohl vyjádřit nepřítomností ve volbách, to se však nestalo. Nicméně volby v roce 1925 přivedly na politickou scénu druhou negativistickou stranu jen formálně souhlasící s čs. ústavou. Byla to německá nacionální strana, získala 240 918 hlasů, tím také 10 mandátů a dostala 3,4 % všech odevzdaných hlasů. Vznikla již v poválečné době z několika menších pangermánských orientovaných spolků a straniček. Představitelem strany byl August Naegle a Longgman von Auen, protičeský politik.

Německá nacionálně socialistická strana proti volbám z roku 1920 poněkud poklesla, ale negativní postoj k republice spíše radikalizovala, získala 168 354 hlasů a 7 mandátů, v procentech 2,4. V uvedených dvou nacionalistických až šovinistických stranách se formoval základní proud, který se v plné síle uplatní v henleinovské sudetoněmecké straně. V parlamentu obě negativistické strany spolupracovaly silou 17 mandátů, což ještě nemohlo republiku ohrozit. Nebezpečím, potvrzeným a dokladovaným v posledních letech meziválečné republiky byla skutečnost, že právě z těchto dvou negativistických stran pocházela převažující většina funkcionářů německých spolků a tím se tu formovala budoucí masová základna henleinofašismu. Z aktivistických stran posílila německá křesťansko-sociální strana, dostala 314 438 hlasů, 13 mandátů, což činilo 4,4 % všech odevzdaných hlasů. Také zásluhou českých agrárníků, kteří prosadili řadu zákonů ve prospěch zemědělců, vzrostl také vliv agrárníků německých, zastupovaných Svazem zemědělců. Strana získala 571 765 hlasů, 24 mandátů a 8 %. Němečtí sociální demokraté poněkud zeslábli, měli jen 411 365 voličů, tedy 17 mandátů a 5,8 % odevzdaných hlasů. Nicméně to byla silná aktivistická strana.

V roce 1925 se poprvé po svém ustavení v roce 1921 představila Komunistická strana Československa. Kolik hlasů získala od příhraničních Němců nelze zjistit, vystupovala ve volbách jako jedna internacionální strana a dostala 934 223 hlasů, 41 mandátů, což bylo 13,2 %. Silnější byla jen strana republikánská (agrární) s 970 940 voliči a s 45 mandáty (13,7 %). KSČ svým zásadním a nekompromisně radikálním postojem ke kapitalistickému systému se nemohla a ani nechtěla podílet na aktivitách mocenské struktury meziválečné republiky. Kritiku kapitalistických nešvarů a nedostatků jí vynesla vysokou autoritu v roce 1945, po ukončení války, kdy se nacismus považoval za zločineckou formu kapitalismu. Právě v těchto letech se rodil kritický odstup ke kapitalismu v řadách reformních sociálních demokratů, když se opakovaně přesvědčovali, že i pro dobrou věc je nutno nejprve v parlamentě získat většinu hlasů, jinak se věc neprosadí, dokonce i o demokraticky míněné návrhy bylo nutno zápasit s českou, německou, slovenskou, polskou, maďarskou a rusínskou pravicí, zastoupenou svými poslanci v parlamentě. Nejvlivnější odpor kladli čeští agrárníci, národní demokraté a německé negativistické strany. A ještě na jednu skutečnost je vhodné upozornit, agrárníci měli v rukou ministerstvo vnitra a národní obrany, stejně jako zemědělství a jejich byl i ministerský předseda. Ve volebních projevech této strany se žádal zákaz KSČ, rozpuštění a případně i potrestání aktivistů. Mocenskými prostředky policie, četnictva a armády to byl dosažitelný cíl, ale agrárníci, přesněji Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu ani v koalici s jinými stranami k takovému rozhodnutí až do mnichovského diktátu v roce 1938 nikdy nesáhla a zákaz KSČ nerealizovala. Důvod byl logicky prostý, bývalí členové KSČ by nikdy agrárníky nevolili, ale voličské právo by jim zůstalo. Kam by směřovaly jejich hlasy? I když měli výhrady k sociálně demokratickému reformismu, nic jiného by jim nezbylo, dali by hlasy sociálním demokratům, českým i německým. A jen teoretický součet hlasů KSČ a sociálních demokratů by dosahoval výše okolo 1 384 000 hlasů a čeští agrárníci by již žádné volební střetnutí nemohli vyhrát. Politickou pravici jen mohl těšit rozkol na levici a byla vděčna i J.V. Stalinovi, který ze zásadních důvodů zakazoval komunistům angažovanou spolupráci s reformisty.

6) Obavu, byť jen v teoretické úrovni, potvrdil výsledek voleb do parlamentu v roce 1929. Sociálně demokratická strana sama získala 1 034 774 hlasů a v tom ještě nebyla přízeň německých sociálních demokratů, ti získali dalších 506 750 hlasů. Stačí dodat, že pro KSČ hlasovalo 753 444 voličů. V hlavách českých i německých pravicově orientovaných politiků se rodilo přesvědčení, že pouhá liberální pravice již nestačí demokratickými prostředky čelit levicovému reformně-revolučnímu proudu české a německé, případně i slovenské levice. Myšlenkově se vyklízel prostor pro fašismus a jeho extremní formu nacismus, aby autoritativními prostředky potlačily levicové tendence i strany.

Také zásluhou T.G. Masaryka v deváté čs. vládě, ustavené 12.10.1926, na úřad ministra spravedlnosti zasedl prof. dr. R. Mayer-Harting za německou křesťansko-sociální stranu a ministrem veřejných prací se stal německý agrárník prof. dr. Fr. Spina. Nikde jinde na světě, mimo Rakousko, pochopitelně, neměli Němci dva své ministry ve vládě cizího státu a záhy přibyli další. V jedenácté vládě vedené Fr. Udržalem přibyl ještě německý sociální demokrat dr. Ludvík Czech, jako ministr sociální péče.. Tím vláda také vyvracela pomluvu, že na německé občany se nedostává sociální starost a péče, ale jen na Čechy. Němečtí ministři posilovali charakter nefašistické vlády. Oporu měli v německých křesťanských sociálech, v německých sociálních demokratech a u německých agrárníků (Svazu zemědělců).

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.