21. 8. 2016 Outsidermadia
Historik Jevgenij Antonjuk o tom, jak byl v Praze v roce 1968 zmařen pokus o vybudování sovětského státu podle původních představ.
V tento den armády zemí, členů Varšavské smlouvy – SSSR, NDR, Polska, Bulharska a Maďarska – vtrhly do Československa, aby se zabránilo, jak tomu tehdy říkali, restauraci kapitalismu. V této konkrétní bitvě Sovětský svaz zvítězil, ale v dlouhodobé perspektivě to skončilo drtivou porážkou.
V závislosti od politické příslušnosti a sympatiím považují jedni Srpen 1968 oprávněným a nezbytným krokem, hrou na ostří nože. Jiní v něm naproti tomu vidí jasný projev sovětského systému nesnášejícího jakýkoli projev svobodné vůle. Stranění však brání pochopení podstatného – Sovětský svaz v roce 1968 zničil pokus o vybudování sovětského státu podle původních představ.
Surová realita zničila fantazii.
Pražské jaro byl první pokus o to, aby byly do života uvedeny sliby a hesla, kterými se dostal k moci Lenin. Dělnické samosprávy v podnicích, všestranná podpora družstev, pluralismus názorů v rámci strany, federalizace země – to je přesně to, co ve své době sliboval, ale neuskutečnil zakladatel sovětského státu. Nejneuvěřitelnější na tom je, že právě to bylo označeno za restauraci kapitalismu.
Sovětský svaz sám způsobil mezinárodnímu komunistickému hnutí více škody, než všechny tajné služby dohromady. Jestliže sovětská vláda měla ve 20. letech minulého století na Západě mnoho příznivců a po vítězství ve válce proti Německu jich ještě přibylo, tak v 60. letech láska k SSSR vymizela.
Nudní sovětští partokrati, principiálně neschopní nejmenších změn, připomínali levicové mládeži zkamenělé dinosaury. Československý lídr Dubček, který sliboval, že uvede do života socialismus „s lidskou tváří“, se mohl stát znovuvzkříšením sovětského systému. Generace roku 1968, která byla v podstatě levicová, by to mohla podpořit.
Obavy, že by se něco pokazilo, vedly k tankům v Praze, které způsobily smrtelný úder mediálnímu obrazu Sovětského svazu. Poprvé téměř všechny komunistické strany ze západních zemí, které do té doby podporovali SSSR ve všech otázkách, vystoupily s ostrým odsouzením událostí v Československu.
Západní komunistické strany se rozštěpily v české otázce a roztříštily se na mnoho hnutí, která potom ovládla „nová levice“, jež byla k SSSR ještě nepřátelštější než ke kapitalistům.
Rozkol nastal i mezi zeměmi Varšavské smlouvy. Rumunsko na tanky v Praze reagovalo negativně a Albánie dokonce oznámila svůj odchod z tohoto spolku.
Pokud tedy máme hovořit o tom, kdy Sovětský svaz prohrál studenou válku, která byla v první řadě válkou ideolodickou, a teprve pak soubojem ekonomik a armád, stalo se to v tento den – 21. srpna 1968.
Právě tento den se stal bodem, od kterého není návratu. Okamžikem, který roztříštil komunistické hnutí, Varšavskou smlouvu i samu sovětskou společnost, protože jedna z prvních disidentských akcí se uskutečnila právě na protest proti vpádu vojsk do Československa.
Překlad: Stan
Námět: fajt
