Yekta Uzunoglu
29. 9. 2016
Bylo to někdy v roce 1991. Pomáhal jsem ČSSD při zakládání socialnědemokratických družstev po vzoru Masaryka. Vše jsem financoval a též jsem investoval nemalé finanční prostředky jako dar. To bylo v té době, kdy jsem regulérně ze svých prostředků organizoval v Paláci kultury v Praze mezinárodní semináře o transformaci ekonomiky, kterých se často účastnil Václav Klaus jako řečník.
Profesor Horák, předseda ČSSD, se na mně obrátil, zda bych jim nemohl pomoc při přijetí ČSSD do socialistické internacionály. Věděl o mém působení v 80. tých letech v Bonnu a o mém přátelství s Willy Brandtem, Francois Mitterandem a ostatními velikány socialistické internacionály. Tehdy existovali 2 – 3 sociálnědemokratické strany v ČSFR, jednou dokonce vedl můj známý z německého exilu, o kterém jsem věděl, že nemá zázemí v ČSFR. Jeho prosbu jsem přijal a přemýšlel jsem, jak to zaranžovat. Pro přijetí bylo třeba přemluvit aspoň ty významné členy socialistické internacionály, to by znamenalo projet několik zemí, což by bylo časově velmi náročné pro tehdejší poměry ve spojení Prahy se světem.
Jelikož během svého působení jak ve Francii, ale hlavně ve SRN jsem pohyboval ve politických kruzích a v rámci toho jsem byl hostem sjezdu SPD a nebo CSU či CDU, to jest jak sociálnědemokratických stran, ale konzervativních stran, věděl jsem, že nejlepší a časově nejefektivnější platformou pro takovou lobbingovou činnost je sjezd nějakého významného člena socialistické internacionály. Během těch sjezdů jsem pochopitelně poznal tehdy i Šimona Perese, který byl na začátku mile překvapen, že nějaký Kurd se pohybuje v těch “vysokých” kruzích evropské politiky v tak mladém věku.
Zjistil jsem kdy má Strana práce Izraele svůj sjezd a navázal jsem s nimi kontakty a přiměl jsem je, aby oficiálně poslali pozvánku ČSSD a aby ji pozvali na sjezd, aniž by byla členem. Nebylo snadné překonat partajní byrokracii, tak jsem se obrátil na kancelář Simona Perese a vše šlo jak po másle.
Když už bylo vše vyřízeno, vznikl směšný problém, kdo bude tu cestu bude financovat. Profesor Horák žalostně tvrdil, že na to nemají prostředky. Nebývalo nic jiného, než abych část té cesty financoval já, byl překvapen, že zvací strana nebere na sebe cestovní náklady pozvaných hostů a bylo vidět, že se skutečně nevyzná ve světě světové politiky. Připadal jsem si během celé té přípravy jako v základní škole. Sestavil jsem “reprezentační tým”, ale tehdy nebyl nikdo dostatečně jazykově vybaven.
Jeden z členů týmu se jmenoval Josef Mázl a tak nakonec jsme odletěli do Tel Avivu. Letenku zajistit pro tuto destinaci nebylo v tehdejších poměrech tak složité, jelikož krátce před tím jsem dobrovolně pomohl ČSA a El Al, aby mezi sebou uzavřeli dohodu o přímém leteckém spojení z Prahy do Tel Avivu. Tenkrát byl generální ředitel ČSA pan Jiří Fiker, s kterým jsem měl přátelský vztah a hájil skutečné zájmy ČSA. Říkám s členy “delegace”, ale připadal jsem si jako v základní škole, musel jsem jim dlouze a pracně vysvětlovat, že nemusíme mít vízum, že vše je vyřízeno a že vstupní vízum dostaneme až na letišti a dokonce na papír, nikoliv do pasu, aby v budoucnu mohli navštívit bez problémů se svými pasy i arabské země a to bylo dokola a nekonečné.
Konečně jsme doletěli do Tel Avivu a byli jsme očekáváni na letišti, stále jsem musel tu vyplašenou “delegaci” uklidňovat a vést ke klidu. Stejný den po ubytování v hotelu pro zahraniční hosty delegace z celého světa jsme navštívili ústřednu strany Práce, abych konečně i s ostatními známými si podal alespoň ruku.
Naši delegaci měl doprovázet bývalý velvyslanec Izraele v OSN drahý přítel Levi, což celou tu dobu přes svůj vysoký věk také učinil.
Během sjezdu jsem se snažil oslovit kdejakého známého ze socialistické internacionály, aby přijali ČSSD za člena.
Dovoluji si z celého pobytu Vám přátelům předat tři zážitky:
První zážitek: druhý den sjezdu byla pro zahraniční delegace zorganizována společná večeře v restauraci hotelu, kde jsme byli ubytováni, a s pomocí pana Levi jsem prosadil, aby panu Mázlovi byl umožněn krátký projev, který by měl přednést všem zahraničním hostům, co zastupovali politické strany, členy socialistické internacionály.
Já jsem napsal text pro Mázla v němčině, jelikož ve škole měl němčinu, vedl jsem ho k tomu, aby šel do svého pokoje a aby si text nahlas přečetl, a následně jsem šel za ním, abych ho zkontroloval, zda text již umí přečíst. Tak jsme cvičili jeho výslovnost, ale nešlo to, byl jazykově tvrdý jako dub.
Večeře kolem 20:00 hodin začala a Šimon Peres uvítal na pódiu s mikrofonem jednotlivé delegace a též členy jednotlivých delegací a to podle abecedy země, když přišlo na řadu Československo, drahý Peres řekl: Přátelé, dnes večer vítáme mezi sebou pravou československou delegaci složenou z Kurda, Žida a Poláka …. a aplaus a smích byl ohromný, uchvátil tím celý sál. Až do té chvíle pan Mázl nevěděl, že je žid! Když jsem mu to překládal, vehementně se bránil, že není žid. A já jsem se ho snažil uklidnit, že na tom není a nemůže být nic špatného, že je žid, ale byl staromódním dítětem komunistického Československa, kde byli židé vnímáni v světle de facto diskriminující ideologie namířené proti židům. To byl první silný zážitek, delegace Československa složená z Kurda, Žida a Poláka.
Druhý nezapomenutelný zážitek byl projev, který jsem napsal v němčině pro pana Mázla, když ho pan Peres požádal, aby přednesl projev hostům, tak pan Mázl vstal, vzal si nabízený mikrofon a přečetl ho se svým téměř pro uši neúnosným tvrdým českým přízvukem, projev, kterým měl oslovit ostatní hosty pro přijetí ČSSD do Socialistické internacionály.
Po skončení jeho projevu se pan Peres s mikrofonem obrátil na hosty a řekl: přátelé, to byl nejlepší žalostný český projev s jemným německým akcentem a proto musíme tu žádost přijmout. Potlesk plný radostného smíchu otřásl sálem.
Třetí zážitek byl, když jsem chtěl s panem Peresem mluvit během sjezdu alespoň hodinu osobně, což bylo náročné přání ohledem na intenzivního průběhu sjezdu. Nějak se to nakonec zorganizovalo, ocitli jsme se v jedné místnosti bez oken, přede dveřmi odhodlaní smrti odolní ochránci. Samozřejmě souhlasil abych ten rozhovor nahrál. Nejméně 3/4 hodiny mně sděloval to, co snad tehdy málokdo směl vědět. Byl jsem ohromen z jeho vize, která se nerealizovala a on se pak musel bolestně smířit s reálnou politikou a se svým místem v ní. Až pak jsme se dostali ke Kurdům a vytýkal mně, že svoji identitu dost zdůrazňuji a že jsem měl zůstat v SRN a vzít nabízené místo v SPD a pak později, až po prosazení jisté funkce ať v podobě poslance či odpovědného funkcionáře pro střední východ, mírně vytáhnout svoji identitu. Byla to otcovská rada, nezapomněl dodat, že ví, že jsem tvrdohlavý Kurd a stejně nebudu opatrný v evropském prostředí se potvrzováním své identity, na rozloučenou mi řekl, jak to vlastně bylo s porážkou Kurdů v roce 1975 v Iráku s tím, že bych to neměl zveřejnit, pokud bude žít. Byl to ta nejintenzivnější lekce nejen do života, ale do světa neviditelné cesty politiky trvající jeden a půl hodiny, taková, co jsem kdy od někoho už dlouho neslyšel.
Za “chladnou maskou” politika a diplomata to byl neuvěřitelně srdečný, upřímný, humánní člověk plný lásky a bolesti a neuvěřitelných vizí pro lidstvo.
Možná fyzicky již Šimon Peres není mezi námi, ale já ho stále mám ve svém životě tak jako patřil do mého života dlouhá léta a necítím, že by s jeho fyzickým odchodem nastala nějaká změna, proto také necítím takovou bolest, kterou bych možná měl cítit…
Šimone, stále jsi s námi a stále jsi pro mě na té dlouhé temné cestě světlem!
