Stanislava Kučerová
Jen zdánlivě korektní je vytrhávání historických dějů ze souvislostí, kterými jsou podmíněny. Nedávno to udělal pan ministr kultury, podobně jako to dělají i jiní přepisovači našich dějin po druhé světové válce.
Dovídáme se, že odsun německé menšiny byl bezpráví. Jenomže idea odsunu je idea z doby války. Válka je právem?
Zamlčuje se, že v německém prostředí byla válka dlouhodobě glorifikována. Národ byl veden k přesvědčení, že dík válce si získá nesmrtelné hrdinství, porazí sousední národy a získá životní prostor až do vzdálených končin. Takové války přičiněním německé agrese a expanze vypukly ve 20. století dvě. Přinesly lidstvu nezměrné ztráty.
Ve válce nebojují jedinci, ale národy. Němci, Francouzi, Angličané, Američani, Rusové, nepřátelé i spojenci jsou kolektivy, jedinec tu nehraje žádnou roli. Vzpomeňte na E.M.Remarqua. V den, kdy padl hrdina známého románu, vyhlásilo vrchní velení: „Na západní frontě klid.“ Existuje kolektivní boj, kolektivní vítězství, kolektivní porážka, tedy i kolektivní vina. Tou vinou se myslí (v této souvislosti) příslušnost k nepřátelskému kolektivu, nikoli nějaká vina ve smyslu trestně právním. Ostatně za války vládne jiné právo než v době míru.
První podnět k vystěhování německé menšiny vzešel od anglických státníků. N. Chamberlain a poté W.Churchill v odsunu viděli zabezpečení míru pro budoucnost. Angličané měli své zkušenosti, protože po první válce světové vystěhovali Řeky z Maloasijské pevniny a Turky z ostrovů v Egejském moři. Kdo se mohl ptát po jaké vině? V zájmu nastolení míru a předcházení novým rozbrojům byly obě národnosti přestěhovány.
Válkou historicky podmíněný kontext se u přepisovačů zamlčuje, vychází se z mírových poměrů a vyvozuje se zcela neuvěřitelně, že ten nebo onen člověk byl odsunut ze svého domova jen proto, že byl Němec.Přirozeně bez zmínky o tom, že tehdy šlo o to, aby se historie rozbíjení státu za pomoci menšiny nemohla opakovat.
Nemělo by nám uniknout, že čeští Němci odvrhli čsl. státní příslušnost a přijali státní příslušnost
Velkoněmecké říše. Opustili svůj dosavadní stát v nejvyšším nebezpečí, v době vojenské invaze a okupace. Jejich ozbrojené nepřátelské akce proti Čechům dokonce okupaci předcházely. Po zřízení protektorátu čeští Němci pak těžili z toho, že patří k okupantům, mají jejich privilegia a někteří za svůj ničitelský a rozbíječský vztah k Československé republice a jejím občanům dostali od samého Hitlera mediali – vyznamenání. Bylo jich 1,162.617. Co o tom soudí pan ministr?
Prezident E.Beneš v exilu uvažoval o odsunu pouze omezeného počtu vyhlášených rozbíječů republiky, předních hennleinovských aktivistů. Domácí odboj však zaujal satnovisko tvrdší. Němci v pohraničí se dopouštěli v 30.letech hrubého násilí a zločinů na Češích. Těch pak bylo po „Mnichovu“ 250.000 bezohledně vyhnáno. V nově zřízeném „protektorátě“ útlak pokračoval. Během války přišlo o život 360.000 Čechů vinou agrese hitlerovského Německa. A tak se stanoviska k odsudu u všech zúčastněných sjednotila. Nejvyšší představitelé vítězných mocností, Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu, „Velká trojka,“ podepsali 2.8.1945 v Postupimi dohodu o uspořádání poměrů v poválečném míru. Mimo jiné obsahovala smlouva i rozhodnutí o vysídlení německého obyvatelstva z Polska,Československa a Maďarska. Nebylo to rozhodnutí prezidenta E.Beneše. Ten k němu mohl předložit jen prováděcí nařízení.
Z odsunu – a to vyvrací neopodstatněnou kritiku tzv.koncepce „kolektivní viny“ – byli vyňati antifašisté. Byli to emigranti z bývalé Hitlerovy Říše, prvorepublikoví komunisté, demokrati, humanisté. Místní samosprávné orgány rozhodovaly, komu bude vydáno potvrzení o čsl. státní příslušnosti. Takových potvrzení bylo vydáno nemálo.Leckdy i na základě korupčních úplatků. Okresní správní komise, antifašistická komise, přezkoumávaly žádosti o uznání statusu antifašisty. Vystavovaly osvědčení o státní spolehlivosti, vracely čsl. státní občanství, přihlížely k smíšenému manželství a antifašistickému přesvědčení.
A je ještě jeden moment, který přepisovači dějin vykládají falešně. Když 8.5.1945 byla podepsána kapitulace, válka de lege skončila, ale mír de facto ještě nenastal. Na jedné straně ozbrojené fašistické bojůvky se nechtěly vzdát, na druhé straně někteří jejich protivníci si s nimi chtěli vyřídit účty podle starozákonního hesla: „Oko za oko, zub za zub.“ Je to dohra války, poznamenaná atmosférou válečných hrůz a rozkladu. W.Churchill počítal s obdobím masakrů vůči německým příslušníkům, až se po ukončení války a návratem předválečných poměrů octnou na cizím území.
Stalo se někdy i u nás, že v době, kdy ještě neexistovala konsolidovaná státní správa, rozhodovali samozvaní jednici, kteří uzurpovali moc a nedbali na celostátně platný legální postup. Ale taková je válka a takové je poválečné období. „Běda těm, od kterých pohoršení pochází“, praví se v Bibli. Není historicky korektní nám to dnes vyčítat. A jen nepřátelská propaganda si libuje ve vymýšlení, rozmnožování a zveličování poválečných účtování Čechů s Němci. A vůbec není korektní, aby členové vlády zaujímali očividně protičeské postoje a rozšiřovali svými vystoupeními tendence revašismu a zpochybnění výsledků druhé světové války.
