Yekta Uzunoglu
24. 9. 2016
Tak bych asi mohl definovat Baracka Obamu. Člověk se rodí s jistou genetickou výbavou, kterou následně formuje jeho sociální prostředí, prostředí ve kterém žije a vyrůstá.
Barack Obama se narodil africkému otci a bělošské matce, jako smíšené dítě přišel na svět s africkými geny, s evolucí formovaným instinktem pro nebezpečí v mnohem větší míře, než běloch s předky, kteří nepoznali africkou divočinu. Ta zanechala v jeho genech stopy výstrahy pro všudypřítomné život ohrožující nebezpečí.
Tyto v genech zakotvené vysoce vyvinuté instinkty ve velice sociálně problematickém soukolí (opakované putování s matkou nejen z místa na místo, ale i z kontinentu na kontinent, nakonec léta trvající život bez rodičů u prarodičů, u nichž s vysokým věkem přibývala úzkost a v heterogenním a nejistém prostředí jakým je v Honolulu byla jejich úzkost oprávněná) zajisté prohlubovaly svérázný instinkt osoby s geny z divočiny do rozměrů permanentní úzkosti.
S touto krátce popsanou typografií přicházel Obama do politického života.
A díky těmto instinktům rozpoznal výhody své tmavé pleti a věděl, jak vytěžit v maximum ze své jiné barvy pleti. Už to nebyl Obama s černou pletí, ale vypočítavý běloch s černou pletí.
Celou výchovu Obamy měla od narození na starosti jeho matka, která putovala mezi kulturami, a jeho prarodiče běloši. I když měl Obama černou pleť, z černošského prostředí ve svém kritickém období růstu nepoznal nic jiného, společenský útlak osoby, která byla bělochem – mimo přirozené instinkty, které mu přinesly jeho geny po otci.
Pod černou pleť si schoval vypočítavost, úzkost a instinkty pudu sebezáchovy v případě nebezpečí.
Proto „yes we can“ nebyl nic jiného, než vypočítavý, přesně vykalkulovaný trik, jak ve své době vytěžit maximum. V době, kdy osoby s jinou pletí měly větší počet hlasů než za Martina Luthera Kinga a na světě už byla i nová IT generace, která neuznávala společenská či kulturní kritéria a pro ně byl člověk jen figurkou z počítačových her. Obama dokonale využil všeho, čeho se využít dalo, aby strhl všechny svým heslem: „yes we can“! Ano my můžeme, ale to zdaleka neznamená, že my musíme být revoluční! Obama si nechal otevřená zadní vrátka a ti, co ho starostlivě sledovali, včas pochopili, že říká pouze „ano můžeme“! A nechali ho v soutěži o prezidentské křeslo vyhrát.
Obama vyhrál volby a hned dal jasně najevo, že sice může velet, ale to, z čeho má stát strach či obavy, on nikdy neudělá. Přestože měl plné právo po zvolení prezidentem sestavit svoji vlastní administrativu, nechal po vzoru Kenedyho místo ministra obrany USA nedotčené! Ve funkci zůstal i Robert Michael Gates, kterého nominoval G.W.Bush! Jakoby chtěl říci: já nic, já muzikant, já na Pentagon sahat nebudu a pomůžu vám, abyste se stáhli z válečné oblasti z Iráku, z kterého jste se stejně chtěli stáhnout, a slibuji vám, že do vašich záležitostí nebudu zasahovat, já jsem se poučil od Kenedyho a stejnou chybu jako on neudělám.
Instinktivně neudělal nic, kvůli čemu by mohl skončit jako Kenedové, Martin Lurher King, Nixon či Clinton, takže radši neudělal vůbec nic a nechal vládnout státní instituce, aby se mu náhodou nějaká jejich část nechtěla pomstít.
Chtěl v “klidu” doprezidentovat, nic víc, nic méně.
Nevyvinul žádnou akci či iniciativu, kterou by mohl nějakou část silových složek iritovat. A dokázal, že téměř každá silová složka státu byla víc než autonomní, dokonce se někdy zájmy, „strategie“ nebo postupy jednotlivých silových složek navzájem střetly.
Ve svém posledním vystoupení na půdě OSN poděkoval kurdským Pashmerge, jakoby se chtěl udobřit ne s Kurdy (ti jsou mu ukradení), ale chtěl si udobřit ty silové složky státu a ekonomiky, kterým neumožnil větší angažovanost na straně Kurdů. Následně, jak jsme se dozvěděli z NYT, podepsal Obama dekret umožňující přímou vojenskou podporu včetně zásobování vojenským materiálem kurdských paramilitaristických jednotek v Sýrii, to jest YPG a YPJ! Kvůli Kurdům je to vstřícné gesto Obamy? Nikoliv! Vstřícnost Obamy je vůči těm složkám státu, které už dlouho na tento dekret čekají! A také proto, aby ani po svém odchodu z Bílého domu neměl Obama proti sobě jedinou mocenskou složku, která by na něj vzpomínala ve zlém. Jeho instinkt mu totiž říká, že by měl ještě něco honem vyžehlit, aby měl klid i po svém odchodu.
Ten “instinkt” Obamy a jeho nerozhodnost dovolil vyrůst Islámskému státu do těch rozměrů, které známe. Dovolil Erdoganovi, aby se dostal do pozice, ze které může ohrožovat evropskou civilizaci. Jeho nerozhodnost má za následek, že máme pravděpodobně v brzké budoucnosti člověka jako je Trump za prezidenta nejmocnějšího státu na světě, má to za následek, že máme v Evropě neuvěřitelnou rychlostí rostoucí ultrapravici, která může brzy destabilizovat celou evropskou civilizaci.
Adieux, vychytralý bělochu s černou pletí!
