Jiří Jírovec
31. 10. 2016
President Zeman v Číně řekl: “Přijel jsem se učit, jak stabilizovat společnost”. A začala smršť útoků, protože my se nepotřebujeme nikde učit. Jenže pár hlupáků může rozstabilizovat i naši společnost k nepoznání. A pak se budeme divit. Máme tuny politologů, sociologů a možná i několik filosofů. Všechny spojuje “ochota nevidět”. Kdyby nebyli zbabělí, museli by připustit, že stabilizace společnosti je věc zatraceně složitá. Protějškem stabilizace je destabilizace. V obou případech může jít o vnitřní proces a nebo o vnější zásah. Pokud jde o destabilizaci, Západ v ní dosáhl značné dokonalosti. Ze zkušenosti bohužel vyplývá, že cesta zpět je obtížná, ne-li nemožná.
Příkladem vnitřní stabilizace byl vývoj v Československu po roce 1948 a do jisté míry i po roce 1968. V obou případech šlo o upevnění vlády jedné strany a do značné míry o reakci na zásahy z vnějšku.
V roce 1948 došlo k pokusu vybudovat sociální stát nového typu. Přechod na státem řízenou ekonomiku a postupně i na zemědělskou velkovýrobu se setkal s jistým odporem. Určitá část společnosti se pokoušela destabilizovat situaci zevnitř (dokonce v rámci představy, že brzo vypukne třetí světová válka, která to za nás vyřeší). Výsledkem byly ztráty na lidských životech a různě tvrdé postihy části populace.
Tento zdroj uvádí počty odsouzených (205,486), emigrovaných (170,938), popravených (248) a zahynuvších při pokusu o přechod hranic hranici (145). Nucené práce a vojenská služba u pomocných technických praporů postihly 21 440 respektive 60 000 občanů.
Zaokrouhleno, šlo o ztrátu 400 životů a určitý postih 500,000 občanů. To byla cena stabilizace domácí situace v Československu.
K tomu je třeba dodat, že se Západ snažil v letech 1948-53 destabilizovat Československo způsobem, který by byl v současné době byl považován za skandální: Šlo o narušování našich hranic, posílání agentů chodců, balonů s letáky a rozhlasové vysílání. To vše hlavně v péči CIA. (Ta protestovala, když americká vláda odtajnila některé dokumenty z padesátých let a přiměla ji, aby je znovu utajnila).
Kdesi v archivech KSČ možná je toto prohlášení:
“Nebudeme vědomě zaměstnávat antikomunisty a nebo členy jakékoli strany a nebo skupiny, která prosazuje svržení československé vlády”.
Hnus, řeknete si, kam se poděla svoboda? Jenže…
Ve skutečnosti jde o mírně modifikované prohlášení vedoucích hlavních hollywoodských studií, zdůvodňující propuštění skupiny deseti umělců v roce 1947: “We will not knowingly employ a Communist or a member of any party or group which advocates the overthrow of the government of the United States[…]” *). (wikipedia).
Období Mccarthismu je z našeho hlediska zajmavé, protože vedlo ke stíhání, propouštění a existenčnímu znemožnění velkého množství lidí, ke špiclování a udávání. O černých listinách a věznění ani nemluvě. S mírnou trochou ironie lze říct, že se českoslovenští komunisté měli kde učit.
Vnitřní “stabilizace” USA se později týkala boje s odpůrci rasové segregace a války ve Vietnamu. Pokud tyto události neznáme, staneme se lacinou kořistí propagandy. V ČT 24 nedávno kdosi vzpomněl Miladu Horákovou. Od popravy, povídají, ji prý nezachránilo ani to, že se za ní postavily světové osobnosti. Jenže případ Horákové není možné oddělit od Ethel Rosenbergové, která byla popravena v roce 1953. Bez ohledu na přímluvu stejných osobností.
Pokud jde o destabilizaci určité části světa, víme, že Západ umí vojenské, propagandistické i ekonomické nástroje zručně používat. Kam oko pohlédne, rozvrat dotažený k dokonalosti. Víme svoje o tom jak vypadá destabilizace Iráku, Sýrii, Libyi i Afghanistánu.
Stabilizace určité země se nechtěně podařila ve Vietnamu, když tam Američaní přestali válčit. Z hlediska USA splnila svůj účel invaze do Panamy (1989), kde se vymkl kontrole bývalý agent CIA Noriega.
Podobně jako v srpnovém Československu tam šlo o ochranu parciálních zájmů mocnosti na předem vykolíkovaném území. Rozdíl byl v počtu obětí. Několikatýdenní “stabilizace” Panamy zabila asi 4000 lidí, tedy desetkrát víc než komunistický teror v Československu za 40 let.
Určitou paralelu má i výše zmíněné číslo 500,000 obětí. V Československu se týkalo politického postihu občanů po roce 1948. V Iráku představovalo počet předčasně zemřelých dětí v důsledku sankcí proti Husseinovi. Když se moderátorka jedné z hlavních televisních společností v USA zeptala Madeleine Albrightové, zda to byla přijatelná cena za svržení diktátora, tato “dáma” odpověděla: ANO.
Jde o zrůdný výrok, který odráží neúctu moci k lidským životům. Je-li cíl dostatečně honosný, na počtu obětí nesejde. Použité prostředky se dodatečné posvětí, přestože výsledek stále vypadá jako katastrofa.
Vraťme se ještě k Číně. Momentálně má 1,4 miliardy obyvatel. To znamená, že všechny problémy jsou 140x větší než v Česku. Teoreticky tam je i tento násobek jejich vlivuchtivých Hermanů a jiných Gazdíků.
Zemana se nikdo po jeho cestě nezeptal, proč o stabilizaci Číny mluvil. Media začala an blok omílat, že musíme být zásadoví a prosazovat v Číně demokracii a lidská práva. Jenže, co když se podaří, prostřednictvím nějaké “umírněné” opozice, Čínu destabilizovat?
V současném chaosu, který v Česku vládne, není snadné rozlišit, zda se naše společnost brání tomu, aby se něco dozvěděla a nebo je jí v tom zabraňováno. Spíš to druhé je pravda.
*) Nebudeme vědomě zaměstnávat komunisty nebo členy jakékoli strany nebo skupiny, která podporuje svržení vlády USA.
