Vlastimil Vondruška: Naši předkové si nenechali od cizáků poroučet. Předali nám jisté dědictví a je naší povinností tuhle zem chránit, chránit naši svobodu, jazyk i víru….

Text Vlastimila Vondrušky,český spisovatel a historik při přebírání ceny….

Žijeme ve zvláštní době, neboť mnozí si dnes snad ani neuvědomují, že realita se může odlišovat od snů a iluzí. Proto považuji za důležitou historii, která jediná je mírou jednání společnosti. Kdykoli lidé hledali svou identitu, obraceli se k historii a historickým románům. Proto děkuji za ocenění Unii českých spisovatelů. Ne kvůli sobě, ale beru ji jako podporu myšlenek mého románového cyklu Husitská epopej. Žít ve středověku rozhodně snadné nebylo. Každý se musel umět starat o sebe sám. Musel tedy vše dělat odpovědně a naplno. A stejně jako se naši předkové uměli naplno bavit a hřešili, stejně naplno museli pracovat, aby uživili sebe a svou rodinu, bez sociálních dávek a minimálních mezd. Ale nejen to, oni se museli odpovědně chovat nejen ke své rodině, ale také k této zemi. A pokud ji ohrožovali nepřátelé, vždycky se jim postavili s mečem v ruce, protože dobře věděli, pokud by na jejich území pronikli cizáci, budou tu loupit, zabíjet, budou jim brát jejich víru a svobodu. A protože byli odpovědní, nejednou se stavěli i proti nepřátelům, kteří byli mnohem silnější než oni, ale naši předkové byli ochotni pro tuhle zem umírat. Tenhle vlastenecký étos si dokázali udržet i později, v časech, kdy se téhle zemi už nedařilo příliš dobře, měli jsme cizí panovníky, byla pronásledována naše víra, náš jazyk, byla vyháněna česká inteligence. Navzdory tomu všemu po celé dlouhé generace dokázali naši předkové udržet povědomí o existenci českého národa, chránili jako poklad svůj jazyk, kulturu a víru, a po třech staletích se jim podařilo samostatný stát Čechů, Moravanů a Slezanů obnovit. To je přece něco obdivuhodného. Ale ona to není jen historická událost, která by měla zapadnout v učebnicích, ať chceme nebo ne, je to i naše přítomnost, protože to, co dělali oni, je i naší povinností. Když naši prarodiče obnovovali samostatný stát, nedělali to jen pro sebe, ale jako všichni rodiče, i oni chtěli, aby se jejich děti měly lépe. Dělali to pro nás. Pro nás bojovali a umírali. Byli vlastenci, a i když jsme malé země, naši předkové si nenechali od cizáků poroučet. Předali nám jisté dědictví a je naší povinností tuhle zem chránit, chránit naši svobodu, jazyk i víru. Nejen pro sebe, ale stejně jako naši předkové, je to povinnost vůči našim potomkům.

Text Petr Vronský,dirigent při přebírání ceny

Udělení Ceny Unie českých spisovatelů mě naplnilo velkou radostí. Unie sdružuje umělce, kteří mistrně vládnou slovem, které jak víme, bylo na samém počátku. To hudba je jen ten vánek, který ho přenáší do myslí posluchačů. Však také děti, které se učí poslouchat hudbu, začínají hudbou programní, ve které je její obsah vyjádřen slovem.

Cenu jsem přijal velmi rád a to nejen za sebe. Dirigent jako jedinec totiž slyšet není. Cena tedy patří všem souborům a muzikantům, s kterými jsem kdy pracoval a jenom díky jim jsem mohl realizovat svoje hudební představy, které jsem ale vždy pokorně podřizoval záměrům a přáním skladatele
.
Závěrem střípky myšlenek zakladatele Nové republiky Ivana Davida na slavnostním setkání…
Především bych chtěl poděkovat za ocenění.
Za ocenění, které si nezasloužím – ale přesto je přijímám.
Nevidím v tom rozpor.
Většinu toho co máme, si nezasloužíme, ať v dobrém, či ve zlém.

Dovolte mi epigram Havlíčka Borovského:

„Chceš-li v strachu, v nepokoji žíti, musíš k tomu vtip a rozum míti. Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupý, kde je toho třeba.“

Myslím, že jsem oceněn, za to, že jsem vzdorný, za nekonformitu, odpor, posměch, jízlivost a přípravu potíží, za to, že jsem ten škarohlíd, který vidí chyby tam, kde je třeba vidět úspěchy a zásluhy a jsem nevděčný vůči těm, kteří to s námi zase myslí dobře.

Když slyším nějakou tezi, ihned přemýšlím, proč je tomu právě naopak.
Bavím se na vlastní účet. Nikdo mě k tomu nenutí.

Že jsem byl jediný sebevrah v Zemanově vládě sebevrahů, to jsem pochopil teprve dodatečně .

Blíží se další cyklus. Bývalí vítězové se chodí vztekat na Staroměstské náměstí. Namlouvají si, že je na ně ještě někdo zvědav.Rozhlasu a televizi zase skoro nikdo nevěří.
Dnes vidíme vážné hrozby, lokální i globální. Každý, kdo cítí kouř, musí říci ostatním, že někde něco doutná.
V pondělí jsem napsal, že „oni“ nemají co nabídnout. Dnes říkám druhou polovinu pravdy. Ani my nemáme co nabídnout. Neměli bychom si myslet, že máme odpracováno. Jsme aktivními diváky a komentátory vývoje. Není to dost. Jsme strašně dlužni těm, kteří by se na nás chtěli spoléhat.

Už jsme měli odevzdat projekt a ještě nemáme hotové náčrtky. Když to neodpracujeme, udělá to někdo jiný. Jinak. 

Pak se zase zorientuji

Děkuji! 
Ještě pro doplnění k cenění Ivana Davida…V této souvislosti byl vyzdvižen web Nová republika a jeho tvůrci.Z toho máme samozřejmě radost , ale chápeme to především jako náš závazek vůči Vám čtenářům do budoucna. Držte nám palce , právě chystáme novou tvář Nové republiky, aby se Vám lépe četlo….