Zbyněk Fiala 9. 11. 2016 Vaše věc
Drtivé vítězství Donalda Trumpa ve volbách prezidenta Spojených států je překvapením jen pro ty, kdo věřili jednotné mediální masáži a zkresleným volebním průzkumům. Je projevem revolty proti představě, že prospěch společnosti a ekonomiky je totožný s prospěchem horního jednoho procenta, či dokonce pouhé tisíciny s nejvyššími příjmy. Je dědicem hnutí Occupy Wall Street.
Další ředitel je u moci, tentokrát ve Spojených státech. Realitní magnát Donald Trump prokázal schopnost proplouvat úskalími nepřátelského prostředí a navyšovat svůj tržní podíl. Neměl za zády bývalého prezidenta, jako předtím George Bush mladší nebo Hillary Clintonová, za kterou nakonec proléval krev i současný prezident Barack Obama. Odvracela se od něj dokonce i jeho vlastní partaj. Na něco tak zůstal sám, na něco měl lidi. Nakonec ředitelsky uspěl, předtím v podnikání, teď v kampani. A na tyto ředitelské schopnosti se začaly zaměřovat první úvahy o tom, jaký asi bude prezidentem.
Moc času na to nebylo. Mírná převaha volebních preferencí Hillary Clintonové, jak ji vykazovala většina průzkumů, se až během prvních volebních hodin měnila v drtivou volební porážku, která zasáhla dokonce i některé státy Středozápadu, někdejší pevnosti Demokratů. Neúspěch Clintonové – a prezidenta Baracka Obamy – je podtržen i vítězstvím Republikánů v obou komorách Kongresu. Spojené státy teď budou jednobarevné, to tu už dlouho nebylo. Na této porážce však má částečně podíl i volební matematika, která koncentrovala voliče Demokratů do volebních obvodů a ve většinovém systému tak snížila dosažitelné počty volebních mandátů.
Ale Trumpovo vítězství není tak jednoduché, nevíme, jak bude prezident s Kongresem ladit. Vítězství samotného Donalda Trumpa je porážkou vedení jeho vlastní strany, která se od něj distancovala. Je porážkou její základní ideologie na principech „volného trhu“ a „růstu“. Je protestem proti proradnosti establishmentu, do kterého nám pomohly nahlédnout Wikileaks. Vynesly sice interní zprávy jen z tábora Clintonové, ale podobně to nepochybně vypadalo u republikánských soupeřů Trumpa v primárkách – před bankéři se slibuje něco jiného než z volebních tribun.
Trump mohl uspět s podstatně nižšími náklady na reklamu a mediální manipulace hlavně díky tomu, že otevřeně vyjadřoval obavy lidí, žijících z běžných pracovních příjmů. Honba největších korporací za nižšími náklady, která vyváží produktivní kapacity do laciného zámoří, odvezla ze země i kvalitní pracovní místa. Další nekalou konkurenci lidí práce představují imigranti, často nelegální.
Nelze věřit politice, která se holedbá hospodářským růstem, ze kterého zbytek Američanů nic nemá. Nelze se nechat uchlácholit statistikami o nízké nezaměstnanosti, když zahrnují i nejisté částečné úvazky, brigády a občasnou práci za minimální mzdy. Mediální mzda čtyřicet let stagnuje. Už nelze akceptovat žádné další výmluvy, proč je to pro „ekonomiku“ výhodné. Pro „ekonomiku“ možná ano, ale pro lidi, kteří ji tvoří, ne.
Většina voličů přijala základní představu Donalda Trumpa, že celý systém je cinknutý a je třeba s tím něco udělat. Přestali brát za bernou minci názory „trhů“ a „analytiků“, kteří varovali proti jeho antiglobalizačním názorům a „příklonu k Rusku“. Ukázalo se, že Demokratická strana pohřbila své šance, když neférovými triky v primárkách vyřadila ze hry Bernieho Sanderse, který oslovoval podobné voličské spektrum jako Trump, ale měl komplexnější představy o řešení v domácí i zahraniční politice.
Co nás čeká s Trumpem? Jeho úvahy o tom, že Spojeným státům se přehnaná obrana spojenců nevyplatí, berme vážně. Neznamená to, že musíme zaplatit víc. Znamená to, že bychom se měli zamyslit nad systémem, který potřebuje vytvářet hrozby, aby se nezadrhly toky peněz k výnosnému průmyslu obrany. Znamená to, že přílišné přichylování k velkému bratru přehlíží obrovská rizika v chování partnera, která nelze z Evropy nijak pokrýt. Evropa by měla začít realističtěji uvažovat o své vlastní obraně, která je něčím jiným než spoluúčastí na cizích výbojích.
Trump se nejvíc lišil od Clintonové ve vztahu k Rusku. Zatímco Clintonová uvažovala o konfliktním řešení, Trump vidí v Putinovi partnera, se kterým se lze dohodnout. Symbolicky tomu napomáhá fakt, že ve chvíli, kdy se v Americe sčítaly hlasy, v daleké Sýrii končila bitva o někdejší největší město Aleppo. Válku tam rozhodla ruská podpora syrské vládě. Zkrachovaly americké pokusy uchovávat ve hře svá želízka v podobě nejrůznějších umírněných teroristů. Mohla by tedy vyhrát skutečná spolupráce obou velmocí v boji proti opravdovému teroru.
Trumpovy názory jsou proměnlivé, ale pravděpodobně neustoupí od odporu k obchodním smlouvám jako je Transpacifické partnerství TPP nebo podobná smlouva s Evropskou unií TTIP. Pokud si chce udržet podporu v průmyslových oblastech kolem Velkých jezer, musí obnovit jejich průmyslový potenciál. Jako podnikateli je mu jasné, komu slouží dogma o volném obchodu. O volném trhu nejnadšeněji mluvívají ti, kdo jej pevně ovládají z pozic monopolu a se skrytou pomocí státu za zády.
Splní Trump slib zdvojnásobení výdajů na obranu? Tomu se věřit nedá, přestože teoreticky by mohl spoléhat na vstřícný Kongres. Těžko může udělat víc, než že slíbí, že jednou … Teď bude muset prokázat, že se vyzná v reálné ekonomice. Končí období nízkých úroků a finanční náklady amerického zadlužení se začnou zvedat. Je možné, že to bude provázeno posilováním dolaru, který by na určitou dobu zátěž zmírnil. Zároveň by však exponoval slabiny vykostěné americké ekonomiky, která doma už skoro nic nevyrábí. Politika návratu průmyslu do země ponese své náklady, a ty by mohly dostat přednost před zájmy jedné mocenské skupiny spojené se zbrojením.
Podobně to může dopadnout s Trumpovými úvahami, že USA odstoupí od globální klimatické dohody. Je to sice federace, kdy tyto dohody sjednává, ale jejich realizace je většinou v kompetenci jednotlivých států Unie. V těchto státech také vznikaly iniciativy, jak uchopit vznikající environmentální průmysl i bez centrální legislativy. Prezident Barack Obama se pokoušel nahradit neochotu Kongresu dekrety, kterými zmocnil federální agenturu EPA, aby hlídala skleníkové plyny z pozic staršího Zákona o čistém vzduchu. To však bylo napadeno Nejvyšším soudem.
Největším odpůrcem ochrany klimatu jsou ropné firmy a fosilní energetika, ale ty jsou oslabeny prudkým poklesem cen. A úměrně tomu narůstá moc jiných zájmových skupin, které pracují na radikální proměně naší civilizace. I tady jsou tedy Trumpovy možnosti omezeny.
Dívejme se na vyhlídku soužití s Trumpem neutrálně. Z Clintonové šla spíše hrůza.
