Německo je přeborník v neplacení reparací aneb Reparační nárok republiky stále aktuální

Avatar
Původní autoři

Ogňan Tuleškov
13. 12. 2016   ČeskéNárodníListy

V mezinárodním právu platí zásada, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí vznikly. Jde o materiální škody, poněvadž miliony životů žádný poražený stát nemůže odškodnit. Tyto škody jsou nevyčíslitelné. Život každého člověka je jedinečný a nenahraditelný penězi, či jakýmkoliv jiným plněním.

Z uvedené zásady vycházejí všechny smlouvy o reparacích. Německo, které vyvolalo první světovou válku, již poměrně brzy po jejím skončení, přestalo platit reparace.

Po druhé světové válce, přestože ji dříve opět vyvolalo, zaplatilo na reparacích jen zlomek toho, co podle rozhodnutí vítězných spojenců mělo zaplatit. Lidských obětí si tato válka vyžádala více než 50 milionů

Jsou státy, které však s tímto postupem Německa nesouhlasí. Řecko již dávno bojuje za to, aby Němci jim nahradili válečné škody. Dokonce si dovoluje na Německu zvlášť požadovat, aby jim zaplatilo za ukradená a zničená umělecká díla, z nichž některá mají snad až nevyčíslitelnou hodnotu. Německo to i ono odmítá. Řekové však prohlásili, že udělají vše pro to, aby reparace Němci zaplatili. Pokud nepomohou diplomatické prostředky, jsou odhodláni své požadavky na Německu vymáhat soudní cestou.

Zatím jen několikrát o  reparace se přihlásili Poláci. Naposled to bylo někdy v srpnu letošního roku. Též jejich reparační nároky Německo odmítá.

Existují i další státy, které se nesměle hlásí o náhradu válečných škod. Slyšíme např. z úst jednoho představitele dalšího státu, který říká, že v Evropě jsou dokonce ještě státy, které neplatí reparace. I toto prohlášení vyžaduje v současné době hodně odvahy.

Proč? V nepříliš dávné době Michael Roth, náměstek ministra zahraničních věcí SRN, řekl: „Klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí! (…) Jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role, i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout.“ (13http://www.klaus.cz/clanky/3942, euportal.cz)

A tak Němci dodnes nezaplatili stovky miliard korun, biliony na reparacích oprávněným státům. A nehodlají tak učinit. Jejich představitelé se vytáčejí, odmítají a neplatí a neplatí. Německo hraje v Evropě, jak uvedl M. Roth, fakticky vůdčí roli. Ta jde tak daleko, že Evropská lidová strana, nejsilnější poslanecký celek v Evropském parlamentu je zřejmě jen prodlouženou rukou Německa, v současnosti A. Merkelové. To je vidět i na germanofilní a sudetofilní politice nejen tzv. KDU, ale dokonce i sobotkovské části ČSSD. O navázání schwarzenbergské TOP 09 a ODS, pod vedením p. Fialy, který již v 90. letech minulého století pomáhal razit cestu O. Habsburgovi a B. Posseltovi, na uvedenou vůdčí roli Německa, nelze pochybovat.

Kdysi jsem četl zajímavé pojednání o vlastnostech Němců. Autor textu zdůraznil, že tou špatnou stránkou jejich povahy je, že i v těch nejdůležitějších svých postupech často neznají potřebnou míru. Přepískanou to. A do této situace se dostali i v současnosti.

Již dříve jsme odmítali vedoucí úlohu strany. Dnes je naší povinností odmítnout i vůdčí roli Německa v Evropě. Ale nejen to. Musíme se zříci i služeb ústavních činitelů, kteří nás vedou do německého chomoutu, ať již jde o protektorát nebo 17. zemi SRN.

Nové národní elity pak jistě podniknou kroky, které povedou k tomu, že Německo nám zaplatí dlužné reparace v plném rozsahu. A nejen to! Budeme také muset nově upravit smlouvy s Německem, které nás uvádí do nerovnoprávného postavení. Ve vztahu s Německem musíme v plném rozsahu uplatňovat mezinárodně právní princip reciprocity.

Uvedu jeden příklad. Německá menšina u nás má výsadní postavení. Dostává peníze nejen z našeho rozpočtu, ale také jí plynou značné finanční částky z německého velvyslanectví v Praze, z rozpočtu ministerstva zahraničí, vnitra SRN i od zvláštních německých subjektů, podporujících němectví v Evropě. Otázkou je i loajalita německé menšiny v ČR. Přesto Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku před několika lety zasedalo na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, snad dokonce v Hodovní síni. Účet jim předložený zněl na 100 tisíc korun. Takové peníze mnohé české vlastenecké organizace nemohou vynaložit ani na celý rok, poněvadž je nemají.

Čechů v Německu je více než Němců v ČR. Přesto však jim SRN nepřiznává menšinový statut. Němci si na národnostní menšiny udělali zvláštní zákon. My jedno z jeho kritérií nesplňujeme. Ovšem zákon vůbec nevzal v úvahu germanizační úsilí císařského, republikánského a nacistického Německa. Vše, co nebylo německé, tálo. Bylo těžké se v těchto podmínkách hlásit k jiné národnosti než Německé. Pokud si dobře pamatuji, tak někteří předkové kancléřsky A, Merkelové byli Poláky. Společenská atmosféra, v níž v Německu žili, je navedla k „dobrovolné“ germanizaci. A dnes paní Merkelová se zapisuje do dějin i velkými zvláštnostmi. Když byla v roce 2012 na krátké návštěvě ČR, „doporučila“ P. Nečasovi, aby jeho vláda už konečně zahájila přímá jednání s představiteli tzv. sudetských Němců. A tak se i stalo. Sobotka i Bělobrádek, nemluvím již ani o D. Hermanovi a K. Schwarzenbergovi, se mohou přetrhnout.

Za uvedené situace nám nezbývá nic jiného než vypsat referendum o setrvání či vystoupení z EU. Odejít z ní a usilovat o vytvoření společenství rovnoprávných, suverénních národních států, spolupracujících v těch oblastech a v takovém rozsahu, jež si sami z vlastní vůle stanoví. Jen tak se zbavíme vůdčí role Německa v Evropě.

Dr. O. Tuleškov

Reparační nárok republiky stále aktuální

Jiří Jaroš Nickelli
13.12.2016  ČNL

Jak to správně analyzuje ústavní expert, vynikající znalec ústavního i mezinárodního práva,emeritní profesor Karlovy univrzity, JUDr.Václav Pavlíček,CSc., nároky České republiky na válečné reparace vůči Německu stále trvají.

Tyto válečné reparace dosahují v dnešní měně několika bilionů korun. Na tyto válečné reparace nemají nárok pouze Řekové, jakýžto dojem vyvolávají média. Na tyto válečné reparace má nárok rovněž Česká republika. Okupace protektorátu III. reichem napáchala ČSR značné lidské i materiální škody. Zatímco lidské škody jsou nenahraditelné – ztracené vzácné životy těch, co položili životy za republiku,nahradit nelze – materiální škody do jisté míry nahradit lze, i když samozřejmě nikdy úplně.

Válečné reparace Německa okupovaným zemím byly řešeny již na konferenci velmocí v Postupimi a následně tzv. Pařížskou reparační dohodou, jejímž signatářem byla od roku 1945 i ČSR – a tyto nároky přešly i na jejího právního nástupce Českou republiku. (A pokud považujeme dnešní Slovensko i za právního nástupníka ČSR, bez ohledu na poražený tzv.”Slovenský štát” Tisův, pak i na ni.)

Socialistický stát se choval k vlastním nárokům na válečné reparace liknavě, ovšem neustupoval od nich. Došlo k několika jednáním se západním Německem,které slibovalo zaplacení poté, co dojde ke “sjednocení obou německých států” (!). Určitou vinu na neplacení repalací měla i vstřícnost socialistické republiky k nově nastolené smířlivé “Ostpolitice” kancléře Willyho Brandta, který ovšem vykročil vstřícně k Polákům, a Čechy mlčky ponechával stále atakům sudetů. Tak jako socialistický stát projevil hrubou nedbalost ke trestání zběhlých nacistických zlosynů, řádících v protektorátu, projevil i liknavost k placení reparací.

Ovšem totální ránu nárokům republiky na reparace dala katastrofální politika popřevratové Havlovy vlády s ministrem zahraničí Dienstbierem starším. Ti totálně selhali v tzv. “jednání 4+2”, a nároky české reparace vůbec nevznesli! Další ministři zahraničí, zjevně oslepeni sebezáhubnou havlopolitikou v té věci, samozřejmě otrocky přikývli na “věčné mlčení” v této kruciální otázce česko-německých vztahů. Tento lokajský postup naší “nepolitiky reparací” vyvrcholil za ministra občana knížete, předtím kancléře presidenta Havla. Občan kníže naprosto nepřipouštěl byť jen nastolování otázky válečných reparací Německa, aniž věc podrobil mezinárodně právní analýze,a přes varování našich právních kapacit, jako je například uvedený profesor Pavlíček. Současná Sobotkova vláda pokračuje v této ostudné nepolitice reparací, a tím završuje řadů svých osudných chyb vůči republice a vůči českému národu.

Argumenty typu mávání tzv. Česko-německou deklarací, která prý neumožňuje vznášet naše reparační nároky, jsou zcela liché, zavadějící a doslova bludné. Deklarace je aktem politické shody a nemá žádná právní ustanovení ani sankce. Proto nevymezuje ani nezastavuje žádné právní nároky stran.

Ovšem je tu velký rozdíl mezi německou a českou stranou – a sem spadají i tzv. “nároky sudetských Němců” na odškodnění. Zatímco alias sudetští landsmani hlučně ryčí na všech mediálních troubách a jednáních o svch nárocích. O českých nárocích panuje na obou stranách hluboké mlčení, “silencium magnum”. A Sobotkova vláda i s ministrem Hermanem a vicepremiérem Bělobrádkem přispívají lvím podílem k tomuto neblahému stavu, a to nejen mlžením adminisrativy pana premiéra, ale i vyslovenými nepravdami ministra Hermana o poválečném odsunu a údajných škodách na majetku odsunutých. Pan ministr Herman buďto znění dekretů ignoruje, anebo musíme předpokládat, že o jejich znění lže. Znění dekretů je opakem tvrzení pana Hermana o nich. Opět je nutno zdůraznit,že Hermanovy nepravdy o dekretech jako výrazů jakési “etnické čistky, dokonce pod optikou Moskvy”(!) nemají absolutně žádné opodstatnění jak ve znění dekretů samých, tak i v jejich naplňování. Poukaz na některé excesy v té věci nehraje vůbec roli, neboť tyto excesy byly zákonitým následkem poválečného chaosu a německého řádění v celé Evropě – a například takové Alsasko-Lotrinsko by si o excesech mohlo povědět své. To konstatoval i W.S.Churchill a odhadl dobu excesů na několik měsíců po válce. Alias sudetští Němci nemají vůbec žádné právní ani morální nároky na odškodnění.

Nikoli absolutně všichni českoslovenští Němci, ale jejich milionová drtivá většína, spáchali zločin vlastizrady a velezrady proti ČSR a jen mizivá menšina byla k ČSR loajální a minimum slušných čs. Němců bojovalo za republiku či trpělo nacismem. A tito loajální Němci byli podle těchže Hermanem nepravdivě napadaných dekretů osvobozeni od jakýkoli sankcí, byli jim navráceno občanství se všemi právy občanů ČSR!

(Roku 1938 v “Sudetech” hlasovalo pro Hitlera 2, 464.681 čs. Němců! Jeden milion 162. 617 sudetů dostalo Hitlerův metál za zločin odtržení čs.pohraničí. Roku 1945 bylo cca 200.000 čs.Němců uznáno loajálními občany ČSR.Údaj o hlasování viz “Komu sluší omluva”,Erika 1992,43.)

Dnes Sobotkova vláda pokládá všechny, zejména odsunuté čs. Němce alias landsmany, za jakési “naše spojence”, a odmítá vznášet naše reparační nároky na zaplacení nesmírných válečných škod způsobených III.reichem na našem území a též zavlečením 650 tisíců mladých Ćechů na otrocké práce do Německa.

Dále dostatečně neuznává pozůstalé po obětech nacismu včetně řádění alias sudetských Němců. V republice jsou tisíce pozůstalých po obětech říšských i čs. Němců a jim se nikdy nedostalo ani uznání zásluh těchto obětí, naopak se jim dostalo i odsudku ministryně Parkanové, že prý oni “nebojovali se zbraní v ruce” což je v řadě případů nejen nesmysl,ale i nepravda.

Neustále upřednostňování utrpení odsunutých Němců koresponduje s neustálým utajováním utrpení zavražděných, vězněných a odvlečených Čechů (Moravanů, Slezanů, Židů, Romů) ČSR, a to i v závěrečném období války. Je nutno zde připomenout, že válka neskončila 8. května absolutním mírem v osvobozené ČSR, ale že stále působily jednotky wehrwolfů a zabíjely mnoho Čechů, působily sabotáže, jako v Ústí nad Labem,a proto též vznikaly různé represivní akce proti zbylým Němcům. Toto vše se neustále utajuje a v mnoha případech (Dobronín, Postoloprty atd.) selhává se strany landsmanů.

Nároky republiky na válečné reparace Německa tudíž trvají a jsou nezrušitelné. A žádná vláda, ať je německá nebo česká, je nemůže jen tak smetat se stolu.

Proto taková naše vláda,která odmítá naše nároky vůči Německu, je pro občany republiky, kteří mají na zřeteli právo republiky, nevolitelná a nepřijatelná. Takovou vládu a takové politické strany, které mlží, zatracují a znevažují nároky Česka na reparace, je nutno odstranit volbami a nastolit takovou vládu, která bude tyto nároky hájit a žádat.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I 
autor je pozůstalý po oběti gestapa a příbuzný obětí Osvětimi