(Ne)naděje dnešní levice

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
13. 12. 2016    Kulturní noviny
Náš stát má za to, že žijeme v postpravdivé době a jsme obklopeni hoaxy, a tak od ledna zřizuje odbor proti dezinformacím. „Útvar by měl zabraňovat šíření nepravdivých nebo zavádějících informací a propagandy (čti: cizí propagandy).“ (1) Nazveme-li již tuto dobu postpravdivou, nemůžeme se zaměřit toliko na hoaxy v pseudoalternativních médiích, ale v první řadě musíme útočit na hoaxy v otevřeném mainstreamu a mainstreamu, který se tváří jako nezávislá alternativa. Příkladem šel třeba Wolfgang Bittner, když si vzal na paškál německá média, jež soustavně manipulovala a lhala o dění na Ukrajině. (2) Ve velkých českých médiích podobný příklad hledání pravdy „padni komu padni“ nenajdete.

Kupříkladu „nezávislé“ Britské listy („Internetový deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“) téměř denně lkají nad tím, že žijeme v „postpravdivé éře“, v níž se nevěří establishmentu ani mainstreamovým médiím, a samy se zabývají tím, že šíří oficiální pohled kupříkladu na válku v Sýrii (kde podle tohoto deníku vraždí jen zlí Rusové, nacionalističtí Kurdové a ďábelský Asad, ale o činech jiných bojujících skupin – včetně Daeš – v poslední době taktně mlčí). Jinde Britské listy rezignovaly na popis systému a jeho krize – a zaměřují se na pouze některé symptomy, které však připisují všemu možnému jinému než podstatě stávajícího systému. Pro čtenáře, který by rád věděl, co tím myslím, zde mám celý aparát odkazů (3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10).

Kdysi antiestablishmentové Britské listy jsou také zděšeny, že by mohla padnout smlouva TTIP, a neustále – ať už nadprahově, či podprahově – do svých čtenářů hustí verzi, že prezident Trump rozpoutá jednu válku za druhou. Nepatřím k těm, kdo by k panu Trumpovi vzhlíželi jako ke spáse, neboť žádnou spásou není. Současně si však nemohu nevšimnout, jaká energie se vynaložila (a dosud vynakládá), aby nebyl prezidentem USA. Nelze komentovat, s kým se pan Trump schází a koho se snaží získat na svou stranu, aniž bychom dodali, že je zde pokus přesvědčit republikánské volitele, aby pana Trumpa potopili – voličům navzdory. Kdyby určitým kruhům bylo jedno, zda pan Trump prezidentem bude či nebude (s tím, že si ho zpacifikují), snažily by se až tak moc, jak se evidentně snaží?

Samozřejmě, nelze předvídat, co vše Trump bude realizovat a jakým tlakům (ne)podlehne, je ale poměrně zábavné sledovat, když ti, kdo horují pro tlak na Rusko, varují, že nás právě Trump s ním zavleče do války. Po celý rok můžeme ve stejné intenzitě jak v mainstreamu, tak i Britských listech slyšet poplašné zprávy, že Putin obsadí Pobaltí, což neodpovídá jeho reálpolitice a pro taková tvrzení neexistují hodnověrné důkazy. Toto mlžení však zřejmě mainstream a Britské listy za „postpravdivou rétoriku“ nepovažují.

Levicovou alternativou k Britským listům pak rozhodně nejsou listy Parlamentní, které zase pro změnu podprahově propagují ODS (vědomě to nejde kupříkladu i proto, že se dosud nezapomnělo na propojení Alexandra Vondry s kauzou ProMoPro a Pavla Béma a jeho Opencard), Petra Robejška (jehož ekonomické zázemí tvoří zastánce války s Ruskem – ultrapravicový ekonom Pavel Kohout, 11) či Svobodné.

(NE)NADĚJE LEVICE

Jaké mezinárodní naděje má tedy dnešní levice? Ti, kdo úpěnlivě hledají jakýkoli záchytný levicový bod, často inklinují k vytváření model, aniž jim dochází, že tyto modly představují toliko simulakrum, které se neopírá o konkrétní projekt, podložený realizovatelnými kroky.

Za příklad takového „levicového simulakra“ může být považována řecká Syriza, jež vytvořila vládu s tvrdě pravicovou stranou – Anexartitoi Ellines (ANEL). Řečtí občané tak nebyli podvedeni toliko zahraničním tlakem, kdy bylo jejich NE přetaveno na ANO „reformám“, které zadělaly na více než jednu ztracenou generaci nezaměstnaných a nezaměstnatelných a pro systém nepotřebných. Mnohdy jde o mladé lidi na začátku jejich produktivního věku. Podvedli je též ti, kdo si hráli na něco, čím nejsou. Řecký exministr financí Varoufakis trefně poznamenal:

„Tsipras neuspěje a ví to. Já jsem rezignoval, protože jsem nechtěl podepsat program reforem, které nebude možné uskutečnit. Tsipras jasně prohlásil, že k přijetí tohoto programu byl přinucen, i když sám nevěřil tomu, že bude proveditelný. Takže teď se ocitáme v absurdní situaci, kdy mocné instituce Evropy – včetně Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky, německé a řecké vlády – předstírají, že zavádí program, o kterém vědí, že jej zavést nelze. Odmítám se těchto nesmyslů účastnit a to byl důvod mé rezignace.“

Potíž je v tom, že i Varoufakis dal lidem falešnou naději. Jak mohl vstoupit do vlády s někým, kdo popírá jeho ideály (nic na tom nemění jeho následná rezignace)? Stejně tak jen těžko může v jedné větě zmínit, že německá vláda diktuje Řecku něco, co nejde splnit – a ve větě druhé chválit paní Merkelovou:

„Jako Evropan jsem čím dál více hrdý na kancléřku Merkelovou za její zásadový postoj k otázce uprchlíků. Je to příklad, jak neoprávněná je kritika Německa coby zdroje problémů v Evropě, což je pohled převažující nejen v Řecku, ale i ve Francii, Itálii nebo ve Španělsku. Jsem přesvědčený, že postoj kancléřky Merkelové může být předzvěstí dobrých věcí pro Evropu.“ (12)

Bernie Sanders zase pro změnu podpořil Hillary Clintonovou, kterou by z logiky své předchozí rétoriky podpořit neměl:

„Tato kampaň je o potřebách amerického lidu a je zaměřena na velmi vážné krize, jimž čelíme. A s tím, jak se blížíme k (volebnímu) listopadu, nemám pochybnosti, že Hillary Clintonová je zdaleka nejlepší kandidátkou, která je může zvládnout.“

Hillary Clintonová vzkázala poměrně srozumitelně:

„Chci, aby Íránci věděli, že pokud budu prezidentkou, napadneme Írán. Po příštích 10 let, během kterých by mohli dostat ten hloupý nápad zahájit útok na Izrael, bychom byli schopni je zcela vyhladit.“ (13)

V tomto kontextu je potom zajímavé chlubení šéfa britských labouristů Jeremyho Corbyna, že ho měl podpořit Bernie Sanders. (14) Pokud ho skutečně podpořil, vyvstává tu otázka, proč politik vymezující se vůči NATO stojí o podporu někoho, kdo se jednoznačně postavil za Hillary Clintonovou a její intervenční a agresivně protiruskou zahraniční politiku.

Jako houby po dešti nám rostou politici s určitým typem rétoriky, jež se ovšem neopírá o pravdivý postoj a širší programové zázemí – a nemá tak šanci na to, stát se čímkoli jiným než reklamním spotem. Stávajícímu systému musí vyhovovat, když může své rádobyodpůrce prodávat na tričku a přidat si je na polici svých trofejí – jako něco, co ho rozhodně nemůže ohrozit.

– – –