Roosevelt to věděl

Jan von Flocken
7.12.2016  Compakt

75 let prolhaného falšování dějin: japonský přepad americké základny Pearl Barbor poskytl americkému presidentovi záminku, aby porušil svůj nejdůležitější volební slib a zatáhl svou zemi do druhé světové války.


Dewey J. Short, kongresman za stát Missouri pronesl 28. listopadu 1944 tato slova:

„Americký lid nezná pravdu o Pearl Harboru. Ale chce ji znát. Má na to nárok ve jménu živých i mrtvých. A ten den přijde.“ 

Jenže už 75 let se tvrdohlavě hlásá legenda, že vláda Spojených států byla „přepadem“ Japonců v Pearl Harboru naprosto překvapena. Proč se tato lež falšující dějiny udržuje?

Na podzim roku 1941 vzplála mezi USA a Německem nevyhlášená válka. Obsazením Islandu v červenci 1941 americké ozbrojené síly zasáhly do konfliktu doposud víceméně evropského. Americký president Franklin D. Roosevelt dělal od roku 1939 všechno, co bylo jen možné, aby podpořil Velkou Británii jakožto protivníka Německa. Po svém znovuzvolení roku 1940, které si „vyšvindloval“ slibem, že udrží Ameriku mimo válku, přistoupil v rozporu s ústavou i k vojenským opatřením proti Německé říši. Již od srpna 1941 podporovaly americké válečné lodě řadu britských konvojů v severním Atlantiku, který Roosevelt vyhlásil oblastí amerických zájmů. Přitom nutně docházelo k opakovaným konfrontacím.

Příprava pasti na myši

Ačkoli již zuřila válka de facto, nepodařilo se Rooseveltovi a štábu jeho poradců, který se nezodpovídal žádnému parlamentu („braintrust“), dosáhnout svého cíle. Německé vedení se k vyhlášení války vyprovokovat nenechalo a ani americké obyvatelstvo nevykazovalo ochotu být zataženo do konfliktu. Z reprezentativních průzkumů vyplývalo, že 85% Američanů vstup své země do války striktně odmítalo. Proto tehdy Roosevelt vytáhl japonskou kartu. Vyhlásil proti ostrovnímu státu několik hospodářských embarg, přičemž na seznamu zakázaného exportu byla vždy především ropa.

Vedení v Tokiu muselo nakonec s rostoucími obavami konstatovat, že jeho válečné námořnictvo nebude mít do dvou let žádné palivo a Japonsko se tím pádem stane bezbranným. Cílem japonských vojenských představitelů proto bylo dostat se z amerického obklíčení a současně obsadit existující ropná pole na Dálném Východě. Toho se ale dalo dosáhnout jedině vojenským prvoúderem, který by co možná nejúčinněji poškodil útočný potenciál Ameriky.

Vláda ve Washingtonu musela být nejpozději od 27. ledna 1941 varována, protože tehdy ji americký velvyslanec v Tokiu informoval o tom, že Japonsko

má v úmyslu podniknout překvapivý útok na Pearl Harbor vši silou a všemi dostupnými prostředky“. 

Pevnost Pearl Harbor na Havaji byla od roku 1919 ústřední pacifickou základnou amerického vojenského námořnictva. V době letecké války a letadlových lodí ale taková vojenská základna neměla hodnotu, pokud by nebyla dostatečně chráněna. Na toto nebezpečí presidenta osobně upozornil již na konci roku 1940 velicí admirál v Pacifiku, John Richardson.

Naše lodi v Pearl Harboru může nepřitel ze vzduchu vyzobat jako hnízdící kachny“ a nazval přitom Pearl Harbor „zatracenou pastí na myši pro naše námořnictvo“. O měsíc později Richardson přišel o místo.

Ke slovu se hlásili další odpovědní důstojníci jako například oba velitelé vzdušných sil z Dálného Východu, Frederiki Martin a Patrick Bellinger. Vyhodnotili příslušné vojenské cvičení tak, že základna Pearl Harbor bez ochrany by byla japonskému útoku z letadlových lodí vydána do značné míry na pospas. Dne 20. srpna potvrdil plukovník William Farthing, šéf leteckých sil na Havaji, jaké zničující následky by nepřátelský útok na Pearl Harbor měl, pokud se Washington konečně nepostará o dostatečnou ochranu bombardéry s dlouhým doletem. „ Jsem pro systém pevných obranných postavení bezprostředně na pobřeží a pro pravidelnou leteckou rozvědnou službu a pro rozsáhlé kontrolní plavby skupin torpédoborců v severním Pacifiku.“ Ovšem všechny tyto varovné zprávy rychle zmizely v propasti zapomnění. Místo toho vedení námořnictva odvelelo čtyři ze sedmi letadlových lodí z Pearl Harboru do Atlantiku.

Četná varování

Mezitím se stalo něco rozhodujícího: tajné služby armády USA a vojenského námořnictva získaly schopnost rozšifrovat hlavní vojenské i civilní šifrovací kódy Japonců. I nejkomplikovanější z nich s krycím názvem „purpur“ bylo možné od 15. září 1940 číst jen s nepatrným časovým prodlením. Navíc byla zachycena hlášení japonského špióna, který od března 1941 podrobně přímo z Havaje informoval o situaci leteckých a námořních jednotek, které tam byly umístěny.

Poté, co se indicie o japonské akci proti Pearl Harboru na podzim roku 1941 stále více a více hromadily, vydalo 27. listopadu ministerstvo válečného námořnictva USA „všeobecné válečné varování“ pro pacifickou oblast Bornea, Guamu, Samoy a Filipín. Pouze Havaj se ve válečném varování nevyskytovala – velící admirál v Pearl Harboru, Husband Kimmel, byl nadále ponechán na nejnižší poplachové úrovni. Mezitím měl ze tří zbývajících letadlových lodí k dispozici již jen dvě, protože třetí loď Saratoga se nacházela na západním americkém pobřeží v docích při údržbě. Kimmel pak musel 28. listopadu vypravit ještě zbývající dvě lodě pryč, loď Enterprise k Atolu Wake a loď Lexington k ostrovu Midway. Takže nakonec nebyla v Pearl Harboru ani jediná letadlová loď! Skutečnost, že admirál proti tomuto zjevnému obnažení vlastních bojových sil neprotestoval, lze vysvětlit především systematickými dezinformacemi, kterých se mu dostávalo z Washingtonu.

Japonská invazní flotila vyrazila od Kurilských ostrovů směr na Havaj dne 1.xprosince. Útok se měl odehrát ráno dne 7. prosince. Na své 8.500 km dlouhé nástupní trase dálavami Pacifiku byl svaz japonských lodí spíše náhodou lokalizován 4. prosince jedním holandským torpédoborcem. Od něho se australská tajná služba dozvěděla, že Pacifikem uhání maximální rychlostí velká flotila směrem na jih. O 24 hodin později už bylo jasno: Úder míří na Pearl Harbor. Robert Casey, velvyslanec Austrálie ve Washingtonu tedy 6. prosince v 16 hodin místního času vyhledal Roosevelta a před hrozícím nebezpečím jej varoval. Avšak president nepodnikl nic.

O několik hodin později rozšifrovala tajná služba válečného námořnictva alarmující dokument, podle nějž mělo ráno 7. prosince dojít k japonskému útoku. Rooseveltův zastupující námořní přidělenec Lester Schulz donesl tento dopis osobně do Bílého domu po 21 hodině. V té době ještě bylo možné, aby se v Pearl Barboru přijala všechna potřebná opatření, zejména v oblasti protiletadlové obrany. Rooseveltova reakce na tento dokument se skládala z věty: „To znamená válku“!. Seděl tehdy v oválné pracovně se svým nejbližším poradcem Harry Hopkinsem, který zalitoval, „že jsme neudeřili jako první a tím mohli veškerá překvapení vyloučit“. K naprostému ohromení Lestera Schultze vládla i poté naprostá nečinnost.

Když jsem sklapl svoje desky, otevřel Roosevelt znovu svoje album s poštovními známkami a velice zainteresovaně si jeho obsah prohlížel velkou lupou. A Hopkins vypadal, že se právě zasnil.“

Porážka obětních beránků

Teprve ráno 7. prosince, několik hodin před útokem, se ve Washingtonu šéf flotily Stark od tajných služeb dozvěděl to, co Roosevelt už znal. Také on prohlásil „To znamená válku“, ale podnikl stejně tak málo jako George Marshall, velitel americké pěchoty. Ten dal raději přednost vyjížďce na koni, po které se vydatně osprchoval. Když se v 10:20 objevil ve své kanceláři, připravovali již Japonci svá letadla na letadlových lodích ke startu. Stark a Marshall se rozhodli, že Pearl Harbor konečně varují, avšak nikoli transpacifickým telefonním kabelem zajištěným proti odposlechu, nýbrž telegramem s nejnižším stupněm naléhavosti!

Když admirál Kimmel na Havaji tuto zprávu obdržel, vládlo na ostrovech již dvě hodiny ohnivé peklo, desítky křižníků a bitevních lodí shořelo, explodovalo nebo se v přístavním bazénu potopilo, 2400 lidí bylo zabito a dalších 1200 zraněno. Za tuto vysokou cenu dostal Roosevelt konečně svoji žhavě vytouženou válku, protože Německo jako spojenec Japonska teď i oficielně do konfliktu vstoupilo. Obyvatelstvo Ameriky fikci zcela překvapivého přepadu uvěřilo a semklo se ve válečném odhodlání za svým presidentem.

Jako cynický závěr aféry Pearl Harbor byli admirál Kimmel a pěchotní velitel na Havaji, generál Walter Short, kteří byli úmyslně ponecháváni v úplné nevědomosti, postaveni před válečný soud za „závažné zanedbání povinností“ a propuštěni z armády. Pozoruhodná dohra se udála o téměř šest desetiletí později. Dne 25. května 1999 schválil americký Senát usnesení v poměru hlasů 52 ku 47, podle něhož byli admirál Kimmel a generál Short ohledně katastrofy v Pearl Harboru zbaveni všech obvinění. Senát veřejně připustil, že oběma velitelům byly odepřeny rozhodující informace, které měla vláda ve Washingtonu k dispozici.

Americká novinářka Clare Boothe Luce, v roce 1953 první ženská velvyslankyně své země, dospěla k závěru, že

„neexistují naprosto žádné pochybnosti o tom, že nás president Roosevelt do války velhal“.

– – –

Poznámka redakce: Německý časopis Compakt, který vydává Jürgen Elsesser, blízký nacionalistické straně AfD, v tomto článku opomíjí jednu důležitou stránku 2. světové války, a to boj proti německému nacizmu, o který prezidentu Rooseveldtovi šlo především, ale v kterém mu bránilo americké veřejné mínění. Američané na přelomu 30. a 40. let prostě nechtěli USA vtáhnout podruhé do války v Evropě. Tato poznámka se spíš týká pohledu na věc a ne skutečností, které jsou v článku popsány správně.

Z německého měsíčníku COMPACT 12/2016 přeložil Pavel Křivka
https://www.compact-online.de/