Jan Keller
14. 1. 2016 Argument
Sociolog a europoslanec Jan Keller představuje pro Argument a české čtenáře novou knihu kanadského sociologa Mathieu Bocka-Côté o multikulturalismu.
Autor, kanadský sociolog, analyzuje multikulturalismus jako učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co došlo z řady důvodů k radikálnímu zpochybnění marxismu. Postupně se toto učení šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co považuje za přípustné politické spektrum.
Zklamání z marxismu
Už od poloviny 50. let 20. století západní levicoví intelektuálové zjišťují, že SSSR zradil revoluci. Nezavrhli zcela marxismus. Od počátku 60. let zkoumají, zda v marxismu nejsou autentičtější prvky, které přehlédli ti, kdo četli Marxe příliš ekonomisticky. Zabývají se otázkou, jak nalézt a překonat hlubší formy odcizení, než je to ekonomické popisované v konceptu vykořisťování. Překonání takového hlubšího odcizení by bylo cestou ke skutečně všelidské emancipaci.
Nová levice zklamaná marxismem opustila jeho ekonomické analýzy a zaměřila se na rozvíjení utopických prvků Marxova ranného období, které se snažil sám Marx ve svém pozdějším díle překonat. Utopický prvek marxismu levice v 60. letech proměnila v nihilismus ohledně západní civilizace.
Přispělo k tomu i to, že sám marxismus v 60. letech nedovede vysvětlit proměny sociálního světa. Dělníci už nechtějí hrát revoluční sílu. Naopak, touží včlenit se do buržoazní společnosti konzumně úspěšných. Nová levice hledá nové historické rozpory, kolem nichž se rozvinou nové emancipační boje. Je jí stále jasnější, že tyto rozpory nelze hledat v rovině ekonomiky, ukrývají se v rovině kultury.
Po zklamání z dělníků se hledá nový revoluční subjekt. Přitom se má za to, že revoluci je třeba pojmout hlouběji než jako převzetí politické moci. Musí to být permanentní revoluce odehrávající se v lidském vědomí.
Protože dělníci se v 50. a 60. letech začleňují do buržoazní společnosti, je třeba hledat mezi těmi, kdo na rozdíl od nich zůstávají vně dominantního normativního západního systému.
Jsou hledáni v obětech sociálního vyloučení, sociální exkluze.
Od kritiky kapitalismu ke kritice civilizace
Namísto ekonomické analýzy vykořisťování se tématizuje filozofie odcizení. Přechází se od kritiky kapitalistické ekonomiky ke kritice celé západní civilizace a institucí, které si vytvořila ke své ochraně a reprodukci: státu, národa, rodiny, školy. Odtud má být radikalizována kritika odcizení ve všech sférách lidské existence. Dekonstrukce většinového normativního systému má umožnit otevřít se společensky a kulturně marginalizovaným skupinám.
Prosazení nároků marginalizovaných skupin na uznání jejich identit má vytvořit kvalitativně novou společnost. Její ústřední figurou se stává „Jiný“, který je uznán ve své svébytnosti.
Skutečná revoluce znamená vytvořit namísto centralizované společnosti, která se řídí normami většiny, jež je už z definice utlačivá, co nejpestřejší mozaiku odlišných identit. Namísto vertikální hierarchie, která je postavena na podřízení a na stejnosti, dát prostor rovnosti v naprosté různosti. V diverzitě je skutečné bohatství, neboť každá odlišnost humanitu v něčem obohacuje. Emancipace spočívá v rozšiřování rovnosti na všechny až dosud marginalizované identity, tedy na všechny, kteří byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže.
Ústředními slovy projektu nové levice jsou: modernizace, emancipace, pokrok směrem k větší humanitě. Chybí přitom jasněji definovaná vize budoucnosti. Vše je neseno étosem odmítnutí minulosti s její utlačivostí. Člověk má být osvobozen od společnosti, která ho korumpuje, ovládá a odcizuje. Má být oproštěn od všech vztahů moci, od každé autority a jakékoliv hierarchie. Všechny sociální role člověka vzdalují jemu samotnému. Autoritu je třeba popřít a egalitarismus vnést do všech vztahů včetně vztahu učitel-žák, lékař-pacient, rodiče-děti.
Skutečně svobodná společnost nesmí jedince v ničem určovat. Má mu jen nabízet možnost utvářet sám sebe bez jakýchkoliv vnějších determinací. Člověk může uchovat svoji důstojnost pouze tehdy, je-li schopen stát se někým jiným, než jakým ho formují existující instituce.
Veškerá tradice a všechny instituce jsou od nynějška považovány pouze za maskování utlačivých vztahů dominace. Nejlepším způsobem, jak prosadit autentickou emancipaci je inverze všech platných norem. V procesu socializace zajišťované tradičními institucemi tkví totiž jádro odcizení. Proto je třeba panující normy dekonstruovat, tedy ukázat, jak slouží mocným k udržování kontroly nad společností. Na kulturních a identitárních okrajích společnosti je třeba hledat ovládané, kteří se zapojí do revoluce.
Vzývání jinakosti
Třídní boj, který skončil identifikací dělníků s existující konzumní společností, je třeba nahradit novým bojem – bojem za zrovnoprávnění okrajových identit, tedy těch, které se systému nepodařilo znormalizovat.
Marginální jsou nositeli „Jinakosti“, tedy novým revolučním subjektem. Mají tu přednost, že nejsou námi, tedy neintegrovali se do konzumní kultury. „Jiný“ je pevným bodem, z něhož lze vést kritiku západní civilizace a krok za krokem ji dekonstruovat. Skrze ně je možná emancipace všech, jsou tedy zdrojem hlavního dobra. Naopak hlavní zlo spočívá v neuznání „Jiných“ v jejich odlišnosti, je to projev rasismu.
Odlišnost, právo na ni a uznání její plnohodnotnosti a rovnosti s námi se musí stát základem soužití v rámci politické komunity. To je jádrem multikulturalismu. Jeho základem je boj proti diskriminování odlišnosti, za uznání blahodárnosti diverzity.
V praxi to znamená, že je třeba vychovávat lidi k všeobecné toleranci a potlačovat jejich předsudky. Je třeba vyvinout techniku adaptace na požadavky diverzity.
Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde různé identity svobodně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Politika zde není od toho, aby různosti mírnila, ale aby je institucionalizovala. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. To je podstatou občanské společnosti. Žádná instituce se nesnaží různost podřídit společné normě. Společnost spojuje jen úcta k lidským právům jednotlivců a skupin. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit. Otázky týkající se práv minorit nesmějí být přenechány majoritě. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností, proti tyranii většiny.
Cesta k ráji diverzity
V zásadě se navrhuje opustit vizi ráje beztřídní společnosti a přejít k vizi ráje ničím neomezované diverzity. Bude to společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Tím bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v civilizaci.
Příchod absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) autoritářský moment. Multikulturní stát osvícený doktrínou dobra bude rekonstruovat společnost podle ideálu diverzity a v boji proti diskriminacím ve jménu ovládaných menšin. Jde o součást pochodu do světa, kde politika bude vystřídána morálkou a občanství v rámci státu všelidskou humanitou.
Společnost diverzity přinese překonání rozdělení společnosti na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. Také sociální otázka bude vyřešena, až nastane rovnost v diverzitě pro všechny. K dominantním skupinám v tomto systému patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch skutečně marginalizovaných.
Dekonstrukce národa a lidu
Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, je národ. Národ je jen fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích. Historie už nesmí být školou patriotismu, nemá učit kontinuitě a nemá posilovat pocit zakořenění a příslušnosti k národu. Nečiní z lidí dědice nějakého patrimonia. Národ je jen jiné slovo pro dominaci. Národní kultura není nic jiného než kultura majority, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost k tomu, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.
V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí. Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Namísto národa se stane jeho politickým základem diverzita. Občanství už nebude vázáno na národní stát, ale ustaví se nově v matrici všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, ale integrovat celou společnost na bázi univerzálních lidských práv. Národní majorita je první, kdo se musí transformovat. Vznikne nová kolektivní identita, která nebude kopírovat majoritní kulturu.
Ve věku globalizace se národy již přežily. Nyní je třeba ustavit politickou vládu humanity. Globalizované elity budou stále méně tolerovat národní státy. Skutečně kvalitní lidé odmítnou uzavírat se v národních hranicích, budou naopak pracovat na jejich dekonstrukci. Zastávat se nezávislosti lidu v rámci národní suverenity činí dnes z člověka reakcionáře. Národ je třeba dekonstruovat souběžně zvenku i zevnitř.
Národy se už nemají definovat dědictvím, ale jako projekt do budoucna. Přestanou být vázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Stát není státem žádného národa, je to prostě svazek svých občanů. Je to komunita těch komunit, které na jeho území žijí. Pokud bychom trvali na příslušnosti k národu tváří v tvář těm, kdo imigrovali, zraňovalo by to nově příchozí. Stejně tak jako křesťanské symboly zraňují city jiných věřících. Symboly křesťanství nejsou odstraňovány proto, že jsou náboženské, ale proto, že reprezentují kulturní hegemonii většinové skupiny.
Podobný problém představuje kategorie lidu. Každá majorita jen legitimuje hegemonii určité skupiny a maskuje ji. Proto je třeba lid dekonstruovat a znovu ho vynajít tím způsobem, že se vyvinou reprezentace rozličných identit. Suverenita, která se odvolává na lid, je ve skutečnosti jen dominance. Jedinou cestou, jak tomu zabránit je, nepředstavovat společnost jako jednotu, ale jako diverzitu. Demokracie má smysl jen jako prostor pro hlas těch, kdo byli historicky upozaďováni. Je třeba demokracii otevřít sociálním hnutím, která jsou nositeli všelidské emancipace. Skutečně demokratická společnost nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonii většiny musí naopak neutralizovat, aby chránila práva minorit. Práva zvláštních skupin jsou totiž více než obecný zájem.
Úloha státu
Naopak velkou roli při rekonstrukci společnosti by měl sehrát stát. Stát má rekonstruovat společnost tak, aby si mohla začít vládnout sama. Po vzoru Spojených států od 70. let a Velké Británie od 80. let je třeba rozvíjet antidiskriminační byrokracii. Jestliže se totiž určitá skupina do národa neintegruje, není to vina této skupiny. Může za to systém, který ji vylučuje. Levice tedy musí dát státu k dispozici své experty na diverzitu. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci odborného vědění a právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými technickými a právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti diverzity.
Cílem zůstává zlomit panství většiny nad menšinou, to však samo o sobě nestačí. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných komunit. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus, jen tak bude moci být stará kultura nahrazena novou.
jsou stále více zaměnitelné.
Hrozba nové totality
Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově. Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu ke druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity.
Tomu bude odpovídat ustavení světového státu. Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nehrazeny státem světovým. Člověk se nebude moci cele věnovat humanitě, nebude-li oproštěn od dílčích příslušností a dílčí kultury. Globalizace tak bude revolučně završena skrze všudypřítomnost trhu a univerzalitu lidských práv. Rozhodující krok k tomu byl učiněn počátkem 90. let pádem východního bloku. Už nic nebrání vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity.
Evropská unie
Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Vytváří základ byrokracie nového typu. Ta už není vázána loajalitou k určitému národu, je předobrazem manažerské demokracie či technokracie, která disponuje věděním nezbytným k řízení diverzity.
Evropa není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy o rozdělování a válek. EU je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbavuje ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.
Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu. Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům evropské konstrukce včetně zrušení vůle lidu jako základu státu. Obrana národní suverenity je naopak projevem identitární patologie.
Populismus a xenofobie
Každý kdo je proti demokracii diverzity, kdo oceňuje paměť, zakotvení, tradici, odkaz, je populistou. Rozšířený je tento postoj zvláště v lidových vrstvách národa. Předsudky těchto lidí brání rozvoji nového světa. Každý konzervatismus je v podstatě spící fašismus.
Konzervatismus je projevem řady fobií, mezi nimi zvláště xenofobie. Každá fobie je iracionální a vyžaduje psychiatrický přístup. Psychiatrické vyšetření je adekvátní odpovědí na nesouhlas s projektem multikulturality. V touze po vertikalitě, autoritě či pouze jen uspořádané společnosti lze identifikovat příznaky autoritářské osobnosti, která je mentálním základem fašismu. Konzervatismus je tak nejprve označen za patologii, aby byl posléze kriminalizován. Od konce 90. let se aktivizují právnické nástroje, které lze obrátit proti kritikům multikulturality. Výzvy k boji proti diskriminacím tak slouží zároveň jako nástroj kriminalizace těch, kdo obhajují kteroukoliv z tradičních institucí a životních forem.
Termín „populismus“ lze jen obtížně vymezit, o to spolehlivěji však slouží k diskvalifikaci těch, kdo jím jsou označeni. Populisté jsou v zásadě všichni, kdo mají z jakéhokoliv důvodu výhrady k hegemonii progresistů.
Diverzita jako konsenzus napříč spektrem
S multikulturalismem přichází v 60. a 70. letech levice zklamaná marxismem. Postupně toto učení přejímá i modernizační část pravice, která oslavuje světový trh jako ideální terén pro rozvoj individuí osvobozených od tlaků, jež přináší příslušnost k čemukoliv. Konzervativci ustupují liberálům, kteří se hlásí k modernizaci a kteří aplikovali levicová hesla z roku 1968 pro potřeby manažerských příruček. Vlna konzervatismu z počátku 80. let v zásadě přejala liberalismus, dodala k němu ovšem vlastenectví v podobě tvrdého antikomunismu. Tímto způsobem se i pravice stejně tak jako levice adaptuje na proces globalizace a jeho důsledky. Od konce 80. let v zásadě došlo k tomu, že pravice finančníků uzavřela oligarchistický sňatek s multikulturní levicí. Pravice přitom zapřela konzervatismus a levice klasický marxismus, pravice zapomněla na národ a levice na rostoucí nerovnosti. Pravice se od konce 80. let přeskupuje na platformě sociálního liberalismu. Odtud kritizuje levici, že je sociálně málo modernizační, protože chce udržet systém sociální ochrany, což snižuje konkurenceschopnost na světových trzích a neumožňuje využívat všechny možnosti otevřené globalizací.
Levice a pravice (s výjimkou populistů) se v podstatě shodla na vzývání diverzity. Když ovšem dosáhnou obě části politické elity téměř naprostého souhlasu, vznikne konflikt mezi elitou a zbytkem společnosti, který pak odsuzuje všechny politické strany. Takzvaný populismus je reakcí na systém, kde pravice a levice jsou stále více zaměnitelné.
Hrozba nové totality
Všechna politická náboženství jsou přesvědčená o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Základem víry nového náboženství je přesvědčení o tom, že poznalo cestu emancipace lidstva.
Totalita se nesnaží udržovat rovnováhu mezi dědictvím a budoucností, nýbrž bez váhání obětuje to prvé ve prospěch toho druhého. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva. Oproti světu pádu a zániku bude vystavěn svět vykoupení.
Je zjevným paradoxem, když učení multikulturalismu opěvuje diverzitu světa, a přitom se snaží smísit a promíchat naprosto všechny a vytvořit z nich figuru „Jiného“. Sugeruje tím zaměnitelnost jakékoliv kultury s jakoukoliv jinou.
Multikulturalisté nevědí, co se státy, které se nechtějí nechat dekonstruovat a jejich specifická historie je uchránila od iluze univerzálnosti. Jsou si vědomy nejistoty své existence, kterou mnohokrát na vlastní kůži zažívaly, a dávají si skromný cíl – uchovat si své cenné, ale nijak nezajištěné dědictví.
