Tereza Spencerová
15. 1. 2017 LiterárníNoviny a Outsidermedia
Pochybnosti ohledně tohoto materiálu jsou značné. Do jaké míry to dle vás může ovlivnit kredibilitu i těch zjištění amerických tajných služeb, která jsou relevantní? A co je možná důležitější, je kontext, ve kterém se vše děje: Polskem projíždějí americké tanky, vyhlašují se nové sankce proti Rusku, v Senátu se chystají „confirmation hearings“. Jak to vše pro vás souvisí? Je náhoda, že se tak mediálně-zpravodajsky „tlačí na pilu“ zrovna teď? Vy jste vyjádřila obavu, co ještě během pár dní své moci zvládne předvést Barack Obama. Jaké očekávání máte? Cítíte ve vzduchu průšvih?
Nevím, jaké relevantní závěry zpolitizovaných amerických tajných služeb nyní máte na mysli, ale faktem je, že jejich důvěryhodnost je nulová, ale nikoli kvůli snaze navázat Trumpa na Rusko. Podle mého to vše začalo už u jejich „důkazů“ o iráckých zbraních hromadného ničení, jejichž existenci si na tajných službách „vymohl“ George W. Bush. Je přitom zvláštní, jak tuhé kořeny tahle lež má – dnes, čtrnáct let po prokázání opaku – je o Saddámových zbraních hromadného ničení přesvědčeno 54 procent Američanů.
Nejsem si jistá, s čím vším nynější vytváření mýtů souvisí, ale je jasné, že hlavním terčem je neochota americké Demokratické strany, jejích oligarchických sponzorů a „deep state“ uznat volební porážku. Tlakem na Trumpa chtějí zpochybnit jeho legitimitu a dělají to vcelku šikovně – zvolený prezident musí veškerá obvinění prostě jen odmítat, protože v opačném případě by uznal, že byl zvolen neférově, a přitom samozřejmě média posilují jeho „ruskou image“. A tak lavíruje: „nechává“ Rusku Krym, „pokud by to Ukrajině nevyhovovalo“, odmítá „reset vztahů“, ale počítá s jejich rozvojem, připouští, že za imaginárními hackery stálo Rusko, ale že důkazy nejsou, a tak podobně, protože byl coby vítěz prezidentských voleb v „hlavní světové demokracii“ dotlačen do situace, kdy vlastně nemůže vyhrát. Je to svým způsobem neuvěřitelné, ale byl virtuální realitou zahnaný do kouta. Je jasné, že případným nástupem Trumpa do Bílého domu nic z toho neskončí, a tak bude zajímavé sledovat, zda se stávajícím tlakům poddá, padne a na jeho místo přijde buď Hillary, nebo někdo jiný, nebo zda „vrátí úder“. Jeho ego musí být v každém případě těžce zraněno a alespoň podle toho, co všechno se o něm už napsalo, musí lačnit po krvi…
Názorná lekce virtuální demokracie v přímém přenosu. Když jsem si tu před pár týdny pochvalovala, že mi loňský rok vrátil brexitem a Trumpem víru v demokracii, která stále ještě může porazit oligarchicko-politický systém, obávám se, že jsem v tom svém optimismu přestřelila… Kdo je tu víc proti USA a demokracii? Neprokazatelní ruští hackeři nebo americké tajné služby a jejich loutkovodiči?
Stanův komentář: Fakt, že zprávu o ruském vlivu na Trumpa přednesl James Clapper, tedy člověk, který byl usvědčen ze lhaní Kongresu pod přísahou, by měl mnohé naznačit. A Clapperův dopis Trumpovi, o němž píšeme zde, by mohl otevřít oči i těm posledním nevěřícím Tomášům.
– – –
Co se za týden změnilo v bojujících částech Sýrie? Bašár Asad doufá v totální ovládnutí Aleppa, zvládne to? Kdo bojuje a kdo drží příměří a jak postupuje boj proti Daeši? A jistě by nebylo od věci provést jakousi inventuru zahraničních sil, které se podílí na bojích: Íránci ve službách Asada, ruské jednotky, případní američtí instruktoři, další síly…
Příměří se nevztahuje na Daeš, Al-Káidu a s nimi spjaté teroristické skupiny, stejně jako na Kurdy, a tak není divu, že se v Sýrii dál bojuje, i když se k příměří přidalo na 50 tisíc ozbrojenců, což není zas až tak malé číslo. Vládní armáda se svými spojenci vede hned několik operací v provinciích Damašek, Hamá nebo Aleppo, pokračují nálety na provincii Idlíb u tureckých hranic, kam syrský režim „svezl“ většinu džhádistů, kteří kapitulovali různě po celé zemi. Je zvláštní, že právě v Idlíbu přitom vedle Syřanů útočí také Rusové a Američané a všichni svorně hlásí jakési zabité velitele… tu Daeše, ondy Al-Káidy, takže alespoň v tomto směru jako by nastala shoda, až spolupráce. Zajímavé je, že se mezitím Al-Káida dostala do sporu s Daešem o to, kdo víc nenávidí šíity: tahle „ideologická“ přetahovaná došla tak daleko, že sebevražedný atentátník v Idlíbu vyhodil do vzduchu „kasárna“ Al-Káidy, kde pod troskami zůstalo kolem šesti desítek teroristů. Je to mimochodem největší hlášená jednotlivá ztráta z oblasti za poslední týdny.
Nedá mi to nevrátit se k vašemu rozhovoru s poradkyní Bašára Asada Busaínou Šaaban. Konkrétně k březnu 2011, kdy ulice Sýrie vřely protesty. Šaaban tvrdí, že Asadova vláda se snažila vyjít vstříc, ale stejně to k ničemu nevedlo. Západem běžně přijímaný obraz začátku syrské revoluce je, že Bašár Asad do protestujících začal střílet a povstání krvavě potlačil, což rozdmýchalo válku. Jak byste tuto genezi války v Sýrii stanovila vy a jaké síly a vlivy byste zmínila? Víte, je to už pár let a při frekvenci denního zpravodajství lidé někdy zapomínají i to, co bylo včera.
Mluvíte o „Západem běžně přijímaném obrazu“, ale nezapomeňte, že tento obraz musel být nejprve „Západem vytvořen“ a teprve pak mohl být „přijímán“. A tak se zase přišlo s prostoduchým příběhem o těch dobrých stojících proti těm špatným. Mělo to ale spoustu děr a svým způsobem zůstal ten příběh bez konce. V květnu 2011 měla třeba ještě francouzská France 2 tolik slušnosti, že se svým divákům omluvila, že záběry z protivládních demonstrací v Sýrii, které jim s náležitým dramatickým komentářem ukazovala, byly ve skutečnosti archivními záběry z jakési demonstrace v Libanonu. Chci říci, arabští diváci rozdíl v demonstraci ze Sýrie/Nesýrie poznají, ale nám mohly televize „nabulíkovat“ cokoli…
Je přitom faktem, že v Sýrii v té době vládlo už několik let silné napětí vyvolané katastrofálním suchem, které do měst vyhnalo bezpočet málo gramotných rolníků, které městské populace nepřijaly a proměnily je v podhoubí pro radikální islám. Syrská policie navíc na počátku března 2011 zatkla a surově zbila několik studentů, kteří v Dará´a na jihu země popisovali zdi protivládními hesly. Vzápětí se v tamní mešitě začali scházet lidé skandující – očividně pod vlivem revolt arabského jara – hesla typu „Bůh, Sýrie, svoboda!“ Policie proti nim údajně nasadila vodní děla, obušky a při ostré střelbě do davu zabila tři účastníky protestu. Vzápětí vláda ustoupila a navrhla propuštění uvězněných studentů. To už ale v rámci nepokojů bylo zabito sedm policistů a vypáleny budovy soudu a regionálního vedení strany Baas. A počátkem dubna už ozbrojení „aktivisté“ při léčce zabili nejméně šest desítek vojáků a je zajímavé, že tento masakr zůstával dlouho vlastně utajovaný – rebelové si chtěli dál uchovat image „pokojných demonstrantů s holýma rukama“, zatímco vláda v Damašku zase nechtěla přiznat, jak je nepřipravená na vývoj situace. Mezitím v červenci 2011 americký velvyslanec v Damašku Robert Ford svým výletem do Hamá otevřeně podpořil protivládní síly a v srpnu se pak Barack Obama přidal k evropským politikům prohlášením, že Asad „musí jít“. Ve stejné době přitom CNN citovala nejmenovaného prominenta protivládní opozice, podle něhož byly vojenské posádky i policejní stanice přepadávány „skupinami ozbrojené a organizované opozice“, konkrétně „syrskými bojovníky z Iráku, kteří se přidali k protivládnímu boji“. O šest let později bychom je běžně označovali za členy Al-Káidy nebo tehdy se rodícího Daeše.
Bašár Asad se pokusil už v létě 2011 situaci zklidnit výměnou regionálního vedení, propuštěním studentů a k tomu řadou reforem, včetně utvoření nové vlády, odvolání mimořádného stavu, zrušení nejvyššího bezpečnostního soudu, rozsáhlé amnestie a práva na pokojné demonstrace a svobodu tisku. To už ale „pokojní demonstranti“ se zbraněmi v ruce kromě Dará´a obsadili i další města a vláda zahájila „vojenskou operaci“ k obnovení kontroly. Současně se zabitými protivládními aktivisty ale přibývalo i zabitých vojáků, přičemž na obě strany při mnoha akcích stříleli „neznámí“ snajpři. Tento fenomén „neznámých střelců“, kteří útočí na obě strany a rozdmýchávají konflikt, spolu s americkým velvyslancem mezi rebely – a po něm za nimi zavítal třeba i John McCain – tak přinejmenším mně v mnohém připomíná pozdější Majdan…
Tož tak nějak to na počátku bylo.
Celý článek najdete na Literárních novinách
