Karel Hyka
8. 2. 2017 zasláno autorem redakci
Celý příběh začal v lednu 2014, kdy neznámá skupina osob či organizace s názvem „Síť revolučních buněk“ (SRB), hlásící se k tzv. povstaleckému anarchismu, začala páchat žhářské útoky s použitím molotovových koktejlů.
Mezi první terče, jak Síť uvádí ve svých prohlášeních, patřily policejní vozy, pak proběhla sabotáž výstavby jednoho luxusního domu, útok na mýtnou bránu a prodejnu se sledovací technikou. Útoky probíhaly kontinuálně i v roce 2015. A k poslední akci došlo v roce 2016. Ke každému z útoků vydala Síť revolučních buněk komuniké, které přeposílala různým anarchistickým a levicovým webům. Některé weby tato komuniké zveřejnily, některé to odmítly. Jednou ze skupin, která se rozhodla komuniké zveřejňovat, byť se s praktikami SRB neztotožňovala, byla volná komunita pražských anarchistů, která si říká Voice of Anarchopacifism (VAP). Jedná se o skupinu, která se hlásí k antiautoritářství a nenásilnému anarchismu; staví se proti militarismu, válkám a NATO. Jádro skupiny (tzv. Active Crew) tvoří 2 muži a 3 ženy, přičemž většině je kolem 30 let. O patnáct let starší je Petr Sova, který je tahounem celého projektu.
V polovině roku 2014 byla skupina infiltrována dvěma policisty z ÚOOZ. Jejich oficiálním úkolem bylo ověřit, zda aktivisté VAP nejsou členy Sítě revolučních buněk. Nicméně, jak tvrdí anarchisté, to byli právě policisté, kteří začali přicházet s radikálními návrhy. Nově příchozí byli anarchistům od samého počátku podezřelí. Jedním z navržených plánů bylo provedení útoku zápalnými lahvemi proti nákladnímu vlaku převážejícímu vojenskou techniku (alternativním plánem byl útok proti vlaku převážejícímu vozy Hyundai). Anarchisté se rozhodli sehrát s policisty jakousi hru a na jejich návrh na oko přistoupili, ale svou hru překombinovali, protože čin tohoto druhu je trestný již ve stádiu pokusu. 20. dubna 2015 zakopali společně s policisty dvě zápalné lahve nad vlakovým tunelem v Chuchli. A 28. dubna byli zatčeni společně s dalšími aktivisty v rámci monstrózní policejní „Operace Fénix“, která proběhla v několika městech České republiky. Nejširším společným jmenovatelem všech zatčení je to, že dotyčným „kdosi“ posílal komuniké SRB a oni je publikovali.
Třem členům VAP – Petru Sovovi, Martinu Ignačákovi a Saše Ščambové – hrozí vysoké tresty za přípravu teroristického útoku a zbylým dvěma členkám – Radce Pavlovské a Kataríně Zezulové – hrozí trest za nenahlášení.
 |
| Na lavici obžalovaných: Martin Ignačák a Petr Sova (vpravo) |
Zavádění jedu: FAI a povstalecký anarchismus
Zastavme se nejprve u toho, kde se myšlenky povstaleckého anarchismu berou a kdo za ním stojí.
V neděli 21. prosince 2003 explodovala dvě menší improvizovaná výbušná zařízení umístěná v kontejnerech na odpadky nedaleko bolognského domu tehdejšího předsedy Evropské komise Romana Prodiho (v Jeruzalémské ulici 7). A v sobotu 27. prosince 2003 se vzňal balíček s knihou, když se ho Romano Prodi snažil otevřít ve svém bolognském domě. Zásilka byla adresována jeho manželce a obsahovala román Rozkoš od Gabriela d’Annunzio, který patřil k průkopníkům italského fašismu.
23. prosince byl listu La Repubblica doručen dopis od neznámé organizace Neformální anarchistická federace (Federazione Anarchica Informale – FAI), která se k útoku z 21. prosince přihlásila v textu nazvaném „Otevřený dopis anarchistickému a antiautoritářskému hnutí“. (PDF) V dopisu se uvádí, že FAI zahajuje svou kampaň v souvislosti s pokračujícím sjednocováním EU a přípravou na ratifikaci Evropské ústavy, která přinese pouze nové vykořisťování a nadvládu. Text neférově a velkohubě napadá sociální anarchisty, kteří usilují o společenskou změnu bez použití násilí a terorismu. A pokračuje:
„Jsme si vědomi toho, že to nebude dobře ozbrojená minorita, která rozpoutá revoluci, ale jsme odhodláni neodkládat naše povstání čekáním na to, až budou všichni připraveni. Jsme stále více přesvědčeni o tom, že prostá přímá akce proti institucím je efektivnější než tisíce slov.“
Dopis poskytuje návod, jak má taková „neformální federace“ fungovat.
„V neformální federaci musí být komunikace postavena na horizontální struktuře a anonymní debatě, která vzejde z praxe (z prohlášení k akcím) a z teorie, která bude obecně rozšířená skrze prostředky komunikace hnutí. Jinými slovy, setkání budou nahrazena anonymní a horizontální debatou mezi skupinami nebo jednotlivci, kteří komunikují prostřednictvím praxe.“
FAI si tedy představuje, že by se již tak izolované anarchistické hnutí mělo dále rozpadnout na skupiny členů, kteří se osobně neznají a nesetkávají. V podstatě má tvořit jakousi anarchistickou al-Kajdu, skládající se z jednotlivých buněk, které spojuje pouze ideologie. Podle FAI:
„Každá akční skupina FAI se zapojuje do prokazování revoluční solidarity těm soudruhům, kteří jsou ve vězení nebo na útěku. Tato solidarita se prokazuje předně prostřednictvím ozbrojených akcí a útoků proti lidem a strukturám, kteří jsou zodpovědní za uvěznění našich soudruhů.“
Na samotné Neformální anarchistické federaci je podivné, že její iniciálová zkratka je identická se zkratkou tradiční Italské anarchistické federace Federazioni Anarchica Italiana – FAI (Italská anarchistická federace, což je obdoba české Anarchistické federace). Ta reagovala na dopis prohlášením z 28. prosince 2003. Zde je celý text prohlášení:
Tiskové prohlášení Koordinačního výboru Italské anarchistické organizace
Koordinační výbor Italské anarchistické federace (Federazione Anarchica Italiana) v souvislosti s vystoupením stínové „FAI (Federazione Anarchica Informale)“, která se hlásí k výbuchům v Jeruzalémské ulici v Bologni:
- odsuzuje nebezpečnost a hanebnost toho, že skutečnosti tohoto druhu jsou dávány do souvislosti se zkratkou, která nicméně nepřímo poukazuje ke zkratce FAI – Federazione Anarchica Italiana: ten, kdo vystavuje skupinu soudruhů/soudružek represi, je policajt či jeho spolupracovník;
- připomíná historický výsledek anarchistické organizace, jak se ustavila na kongresu v S. Imier v roce 1872 až po rozhodnutí zakládající UAI [Unione Anarchica Italiana] v roce 1920 a FAI v roce 1945: ORGANIZACE, KTERÁ NENÍ V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEFORMÁLNÍ, protože v průhlednosti a kolegialitě pověření spočívá záruka anarchistické a rovnostářské metody přijímání rozhodnutí;
- opětovně vyjadřuje své odsouzení bomb, dopisních bomb a výbušných zařízení, které mohou udeřit neselektivně, a v každém případě se zdá, že spíše fungují v logice provokace a kriminalizace disentu v médiích, v době, kdy anarchisté jsou mezi protagonisty sociálního boje, ve stávkách za iniciativu proti válce;
- opětovně vyjadřuje, že nástroje anarchistického boje a sjednocených anarchistů jsou rozmístěny v ulicích, ve společnosti, v základních a samosprávných odborových organizacích, v hnutích, v desítkách měst, ve kterých spravujeme věci veřejné, v otevřené opozici vůči logice nadvlády a státního terorismu – za vybudování společnosti svobodných a rovných.
Od prosince 2003 zahájila stínová FAI rozsáhlou kampaň útoků, které pokračují do současnosti. K událostem se vyjádřila koncem prosince 2010 švýcarská organizace Winterthurská anarchistická akce (Libertäre AktionWinterthur):
„Přemýšlíme o dopisových bombách, které byly během posledních měsíců poslány různým státním institucím, zejména ambasádám…. Tento druh praxe nepředstavuje pouze politickou stupiditu, ale také zbabělost a nelidskost. Odesílatelé hodlali – v lepším případě z naivity, v horším případě to byl kalkul – způsobit újmu prostým úředníkům či sekretářkám. Těmito činy se odesílatelé zařadili mezi bezohledné zločince, kteří jakožto sluhové kapitálu pronásledovali a zabíjeli příslušníky pracující třídy. Tyto činy nejsou revoluční, ale jsou projevem politické reakce. V konfrontaci s hanebností těchto činů můžeme dospět pouze k jedinému závěru: Žádná solidarita s ‚anarchistickými‘ odesílateli dopisových bomb – nikdy! Před několika lety musely být státem vytvořeny radikální levicové skupiny s cílem přesvědčit obyvatelstvo o potřebnosti dalekosáhlejší represe. Je tragické, že se to evropské kapitalistické třídě podařilo tak snadno. Je pro nás všechny složité adekvátně reagovat na politické a sociální klima, které nás vykořisťované vede k pocitu totálního zmaru. Nemělo by to však být ospravedlněním pro hledání útočiště ve staré iluzi ‚propagandy činem‘ a touze změnit společnost skrze individuální akty násilí.“
Jak uvádí známý novinář Kurt Nimmo:
„Neformální anarchistická organizace je klasickou organizací ve stylu Gladio. Byla založena v Itálii a je spřízněná s novými Rudými brigádami-Bojující komunistickou stranou. Původní Rudé brigády byly teroristickou organizací založenou italskou zpravodajskou službou a CIA. Byly úzce spojeny s jazykovou školou Hyperion v Paříži, zástěrkou CIA.“
Cílem Operace Gladio bylo vytvoření atmosféry strachu prostřednictvím teroristických útoků, ze kterých by pak mohla být obviněna anarchistická či komunistická levice. Tato strategie dostala název „strategie napětí“. Kurt Nimmo dodává:
„Bývalý italský premiér Giulio Andreotti tvrdí, že Gladio bylo po skončení studené války a zhroucení Sovětského svazu a východního bloku pozastaveno, ale jak každý bystrý student zpravodajských studií ví, tajné operace, které úspěšně neutralizují nepřátele globální elity, se nikdy neodvolávají.“
Operace Gladio
Po 2. světové válce byla pod záštitou NATO vytvořena ve spolupráci s tajnými službami jednotlivých států celoevropská síť záložních jednotek pro případ invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tento projekt, který byl inspirován hnutím odporu z doby války, zahrnoval výcvik, a budování utajených skladů zbraní, střeliva a výbušnin.
 |
|
| “Odpor” rozjíží barevné revoluce po celém světě.Je v silném podezření, že ze anarchistickými hesly a symbolikou stojí americké vlivové agentury a rozvědka |
Zapojeny do něj byly jak členské, tak nečlenské země NATO. Tato celoevropská síť bývá povšechně označována jako Gladio (meč), ačkoli takto se projekt jmenoval pouze v Itálii. V Belgii měl kódové označení „SDRA8“, v Dánsku „Absalon“, v Turecku „Kontrgerilla“, v Norsku „ROC“, ve Švýcarsku „P26“ atd. Tyto organizace fungovaly zcela mimo parlamentní kontrolu. O jejich existenci bylo zpravidla informováno jen několik členů vlády a premiér. Švýcarský historik Daniele Gänser, který tématu věnoval rozsáhlou monografii nazvanou NATO’s Secret Armies: Operation Gladio and Terrorism in Western Europe (2004), k tomu uvádí:
„V podstatě by se dalo říct, že celá západní Evropa byla pokryta sítí tajných armád, jejichž úkolem bylo začít operovat v případě sovětské invaze.“
Jenže sovětská invaze nikdy nepřišla, takže tyto záložní organizace získaly novou náplň činnosti. Od konce 60. do začátku 80. let zachvátila západní Evropu vlna terorismu, přičemž k nejkrvavějším událostem došlo v Itálii.
12. dubna 1969 explodovala bomba v budově Národní zemědělské banky, která sídlí na Piazza Fontana v Miláně. Výbuch zabil 16 lidí a desítky dalších zranil. Z útoku byli z počátku obviněni anarchisté. Gänser ve své knize uvádí, že:
„Masakr byl pravděpodobně proveden italskými pravicovými skupinami Ordine Nuovo a Avanguardia Nazionale, které úzce spolupracovaly se záložními armádami…“ (str. 120)
Bývalý ministr obrany a vnitra Paolo Emilio Taviani, který stál u zrodu sítě Gladio, později sdělil vyšetřovatelům, že italská vojenská zpravodajská služba SID (Servizio informazioni difesa) chtěla původně útoku zabránit, ale nakonec se rozhodla svalit vinu na anarchisty.
31. května 1972 explodovala bomba ve voze Fiat 500 nedaleko vesnice Peteano a usmrtila tři karabiníky. Anonymní telefonát na policii označil za pachatele Rudé brigády, komunistickou teroristickou skupinu, takže policie následně zatkla přibližně 200 komunistů. Případ v roce 1984 opětovně otevřel soudce Felice Casson, který zjistil, že bombu nastražil člen Ordine Nuovo Vincenzo Vinciguerra. Více než deset let se nicméně veřejnost domnívala, že za útokem stojí komunisté.
Vinciguerra, který si odpykává doživotí za Peteano, uvedl, že měl
„útočit na civilisty, proti lidem, ženám, dětem, nevinným lidem, neznámým lidem, kteří naprosto nesouviseli s jakoukoli politickou hrou. Důvod byl naprosto jednoduchý… [Tj.] přimět tito lidi, italskou veřejnost, aby se obrátila na stát s požadavkem větší bezpečnosti. V tom spočívá politická logika, která stála za všemi masakry a bombovými útoky, které zůstaly nepotrestány, protože stát nemůže usvědčit sám sebe nebo se přihlásit k odpovědnosti za to, co se stalo.“
V roce 1990 vystoupil premiér Giulio Andreotti před parlamentní komisí, která masakry a terorismus vyšetřovala, a potvrdil, že v Itálii skutečně existovala tajná bezpečnostní struktura napojená na NATO. Jeho prohlášení spustilo kaskádu a tajné sítě NATO byly brzy odhaleny rovněž v dalších zemích.
„Revoluční boj“ jako předskokan SRB?
Útočné akce SRB nemají v České republice žádný precedens – až na jednu výjimku. V noci z 9. na 10. dubna 2011 shořela mýtná brána na dálnici D1 u obce Soutice, okr. Benešov. 11. dubna 2011 se k akci přihlásila neznámá skupina či organizace Revoluční boj:
Mýtná brána shořela
10. 4. 2011 v ranních hodinách jsme vypálili rozvodnu mýtné brány na D1 a vyřadili tak kamerový systém. Neustálá kontrola nás nesmí nechat klidnými. Stále více si připadáme jako laboratorní myši v bludišti. Pro naprostou rezignaci lidí se neustále vytváří atmosféra strachu. Atmosféra strachu a donucení je doplněna o všudypřítomnou kontrolu pro všechny, kteří by chtěli přelézt zdi nechutného labyrintu. Nechceme se smířit s předem naplánovaným životem. Nechceme chodit do práce, aby z ní bohatí bohatli a chudí čím dál více živořili. Nechceme poslouchat a sloužit. Solidaritu s uvězněnými chilskými anarchisty! Vzpomínáme na Lambrose Foundase! Zničme stát a kapitalismus!
Revoluční boj
Komuniké bylo v češtině zveřejněno pouze na stránkách Černé internacionály www.jailbreaking.noblogs.org. 12. dubna se objevilo v angličtině pod názvem „CCTV Toll Gate Generators Blown Up (Czech Republic)“ na stránkách www.325.nostate.net, www.actforfreedomnow.wordpress.com a dalších. 12. dubna se objevilo na stránkách www.culmine.noblogs.org anglicky a v italštině pod názvem „Repubblica Ceca – Attentato contro generatore per un casello“, přičemž jako zdroj italské verze je uveden web www.cenere.noblogs.org. Tam však již text nelze dohledat. 12. dubna se rovněž objevilo ve španělštině pod názvem „Sabotaje en un generador de energía para camaras de vigilancia en una autopista (Repúplica Checa)“ na www.afilandonuestrasvidas.blogspot.com a z těchto stránek ho převzal web www.vivalaanarquia.wordpress.com. 13. dubna byl text zveřejněn na stránkách www.feartosleep.blogspot.com v angličtině a španělštině, přičemž jako zdroj španělské verze byl uveden www.afilandonuestrasvidas.blogspot.com. Žádný ze zahraničních webů neuvádí, že by mu komuniké poslala skupina Revoluční boj. Text buď přebírají od jiných webů, nebo jako zdroj uvádějí české stránky Jailbreaking. Cizojazyčné verze komuniké (minimálně v případě angličtiny a španělštiny) nevypracovali rodilí mluvčí. Je těžko uvěřitelné, že by zahraniční aktivisté bedlivě monitorovali české weby a byli schopni bleskově dodat překlad z jazyka českého. Z toho je možné usoudit, že za překlady a šířením textu komuniké stojí někdo z Jailbreaking. Tento web pak tvoří cosi jako převodní páku mezi Revolučním bojem a veřejností, nebo se dokonce jedná o stejnou skupinu.
V dubnu 2014 vyšlo první (a zatím poslední) číslo časopisu Revoluční boj, který nese podtitul „anarchistická revue“. Časopis obsahuje např. text „Konverzace mezi anarchisty“, který vyšel 27. března 2014 na webu Jailbreaking ve stejnojmenném sborníku v PDF. Je v něm uvedeno: „Do češtiny přeložil kolektiv Černé internacionály.“ Časopis dále obsahuje text „Interview se členy CCF“, který vyšel pod názvem „Krátké interview se členy CCF (Conspiracy of Cells of Fire)“ na tomtéž webu již 3. října 2013. Následně byl publikován rovněž 27. března 2014 na stejném webu pod názvem „Krátké interview se členy Conspiracy of Cells of Fire, kteří jsou momentálně uvěznění v Řecku“ ve sborníku o FAI (resp. o stínové FAI), který se jmenuje „Neformální anarchistická federace“ a nese podtitul „FAI a povstalecký anarchismus“. Vydavatelem sborníku v PDF je opět Černá internacionála. Pilotním příspěvkem časopisu Revoluční boj je text „Povstalecký anarchismus – organizování se pro útok“, (str. 2-13) který předtím nikdy publikován nebyl.
Anarchistická federace (dříve ČSAF) věnovala publikaci velmi solidní recenzi ve svém časopise Existence (4/2014, str. 38). K textu „Povstalecký anarchismus – organizování se pro útok“ uvádí:
„Text však činí dojem, jako kdyby se mezi vzletnými slovy o povstalecké strategii vytrácela společnost a třídní boj byl jen odrazem souboru destruktivních aktů individuální vzpoury. Insurekcionisté varují, že ‚organizace se stává cílem sama o sobě‘, ale nekladou si otázku, zda povstalecká strategie nemůže vést ke své vlastní fetišizaci a stávat se cílem sama o sobě. Právě téhle nepříjemné pachuti je těžké se po přečtení Revolučního boje zbavit. Vytýkají organizovaným anarchistům, že jim jde především o mediální obraz oproti akci, což je jednak více než zavádějící, a navíc to odráží absenci dlouhodobější strategie ‚neformálních anarchistů‘. Závěrečná kapitola o ‚revoluční solidaritě‘ je poměrně nepřesvědčivá a otvírá dveře jednání, které de facto nebere ohledy na ostatní účastníky bojů.“
Text „Povstalecký anarchismus – organizování se pro útok“ se v originálu jmenuje „Insurrectionary Anarchy: Organising for Attack!“ a vyšel bez uvedení autora v červenci 2003 v britském ekologickém časopisu Do or Die (10/2003, str. 258-265). Jedná se o přepracovanou a rozšířenou verzi článku „Some Notes on InsurrectionaryAnarchism“, který byl poprvé publikován v americkém anarchistickém časopisu Killing King Abacus (2/2001, str. 1, 3-4) rovněž bez uvedení autora. Text „Povstalecký anarchismus“ začal být náhle distribuován v PDF v dubnu 2015, tj. krátce předtím, než došlo k hromadnému zatýkání anarchistů dne 28. dubna. Mailem došel mostecké Asociaci Alerta, která ho publikovala 10. dubna. Text byl rovněž publikován na webu Jailbreaking 12. dubna, kde se uvádí, že údajně přišel „přes kontaktní formulář“. Na tomto podsouvání textu je zajímavé, že poslední strana PDF souboru nese známé logo SRB (s iniciály, pistolí, klávesnicí a molotovem).
Za zmínku stojí také skutečnost, že se po čase v češtině objevil i článek z Killing King Abacus. Okolnosti jeho zveřejnění jsou rovněž podezřelé. 9. ledna 2015 uveřejnil anarchokomunistický web Přátelé komunizace článek Vratislava Domovského s názvem „Poznámky k povstaleckému anarchismu“, který je vůči SRB a povstaleckému anarchismu velmi kritický. A 15. září 2016 uveřejnil web Jailbreaking pod stejným názvem překlad onoho původního článku z KKA.
Pacifistický web skupiny VAP www.voiceofanarchopacifism.noblogs.org byl shozen následně po policejní „Operaci Fénix“, zatímco podivný militantní web Černé internacionály – první příspěvek je z 28. dubna 2010 – dodnes propaguje násilí, jako když Baťa seká cvičky.
Proces s anarchisty
28. června 2014 pořádala Asociace Alerta a Komunitní centrum Ateneo v Mostě akci nazvanou Sousedská slavnost. Za komunitu VAP se jí zúčastnili Martin Ignačák, Petr Sova a jeho přítelkyně Radka Pavlovská. Tam se seznámili s policisty v utajení, kteří se představili jako Petr a Robert. Jak později vyšlo u soudu najevo, Petr byl nasazen v levicovém prostředí již od roku 1997 a Robert pět až šest let. V červenci se s nimi Petr Sova setkal v Praze, kde je seznámil s činností komunity VAP. Upozornil je, že si o nich bude shánět reference v rámci širšího hnutí, aby si ověřil, zda napracují pro policii. Později byli Petr a Robert pozváni do bytu Radky Pavlovské, ve kterém členové VAP bydleli. Anarchisté od začátku tušili, že se jedná o policisty, ale chtěli vědět, kam až je policie ochotná zajít. Agenti svorně tvrdí, že to nebyli oni, ale anarchisté, kdo přišel s plánem útoku na vlak. Agent Petr u soudu (3. října 2016) tvrdil, že se o útoku poprvé dozvěděl takto:
„Někdy na přelomu září-října, při loučení po jedné ze schůzek, kdy teda v bytě jsme byli já, agent Robert, obžalovaný Ignačák, obžalovaný Sova, tak Petr Sova v chodbě u dveří, řekl Martinu Ignačákovi, že bychom mohli kluky přibrat k té naší akci.“
Agent Robert věc vylíčil (4. října 2016) takto:
„Někdy v půlce září, při odchodu z jedné této schůzky, vlastně došlo k tomu, že pan Sova obžalovanému, panu Ignačákovi, tak do prostoru řekl, jestli kluky nezapojíme do té akce s vlakem. Já v tu dobu jsem stál u dveří ven z bytu. A vlastně agent Petr stál s nimi ještě na chodbičce. Ještě tam něco proběhlo. A pak jsme se rozloučili a schůzka byla ukončena.“
Na této historce je podivné hned několik věcí. Předně je zvláštní, že si policisté nepamatují přesné datum, kdy jim měla být tato zcela zásadní informace sdělena. Během říjnového líčení policisté opakovaně prokázali zarážející ztrátu paměti, když se jednalo o klíčové detaily, přestože si museli být vědomi závažnosti případu. Muselo jim být rovněž jasné, že tímto případem vrcholí a zároveň i končí jejich práce policistů v utajení, protože již nemohou být nikdy nasazeni. Další podivností je způsob, jakým se o přípravě útoku měli dozvědět. Útok nebyl tématem diskuze na schůzce samotné, ale byl zmíněn jaksi mezi řečí v chodbičce u dveří při loučení. Navíc údajná Sovova formulace naznačuje, že šlo o nadhození možnosti. Co kdyby ale tehdy Ignačák řekl „ne“?
Agent Robert, ten s menšími zkušenostmi, poskytl (4. října 2016) důležitou informaci. Když ve své svědecké výpovědi obšírně líčil bezpečnostní mechanismy uvnitř komunity VAP, uvedl, že člen komunity, který dosáhl stupeň důvěry 1, „sdílí veškeré ty nejdůvěrnější informace“. A dodal:
„Když to vezmu na nás, tak stupeň 1 jsme dostali někdy, já nevím, na přelomu roku, nebo v lednu 2015.“
Nedává tudíž dobrý smysl, proč by anarchisté měli Petra a Roberta zasvěcovat do plánu na útok ještě předtím, než dosáhli nejvyššího stupně důvěry.
Na základě informací od policistů vydal 31. října 2014 Vrchní soud v Praze na žádost státního zástupce povolení k použití agentů s krycími kódy VO-0101 (Petr) a VO-0105 (Robert) od 1. listopadu 2014 do 1. května 2015. Do té doby působili podle zákona o Policii České republiky a od té doby podle §158e tr. ř. Před každou schůzkou s aktivisty z VAP jim jejich řídící agent Martin Vopálka z Útvaru speciálních činností SKPV předal nahrávací zařízení a poté mu bylo vráceno zpět. Vopálka ani agenti nahrávky neposlouchali, dokonce ani nevěděli, zda vyšly. Schůzek s řídícím agentem Vopálkou se vždy účastnili oba agenti. Předali mu nahrávací zařízení a podali informace o tom, co se na setkáních s anarchisty dozvěděli. Agenti sami žádné zprávy nevypracovávali, pouze informovali řídícího agenta. Ten si dělal poznámky, na základě kterých vypracoval celkem čtyři vyhodnocení činnosti agentů PČR. Tyto výstupy podepisoval ředitel ÚSČ plk. Milan Černek. Poté, jak Vopálka sám uvedl u soudu, své poznámky zničil. Veřejně dostupná je pouze první zpráva z 12. ledna 2015: „Akce ‚Zeus‘ – vyhodnocení činnosti agentů PČR s pořadovým č. 1“, která pokrývá období od 1. listopadu 2014 do 5. ledna 2015. (PDF)
 |
| Utajení agenti Robert a Petr dekonspirovaní anarchistickými weby |
Zástupce obhajoby však u soudu (3. října 2016) citoval pozoruhodnou pasáž z vyhodnocení činnosti agentů PČR s pořadovým č. 4., které pokrývá období od 9. března 2015 do 27. dubna 2015. Zpráva byla vyhotovena dne 4. května 2015, tedy až po raziích z 28. dubna:
„Ve dnech 13. 3. a 14. 3. 2015 se agenti společně s Petrem Sovou, Martinem Ignačákem a Sašou Ščambovou zúčastnili blokády pochodu pořádaného slovenskou pravicově-extrémistickou scénou k výročí založení Slovenského štátu. V průběhu cesty a při pobytu na Slovensku byly získány informace, že Síť revolučních buněk je v České republice složena ze tří skupin… Členy první skupiny je Lukáš Borl, který skupinu vede jak ideologicky, tak i v případě přímých akcí, Martin Ignačák a dvě další zatím neustanovené osoby. Členy druhé skupiny jsou osoby z Active Crew Voice of Anarchopacifism Praha, a to Petr Sova, Martin Ignačák, Saša Ščambová, Radka Pavlovská, Adéla [příjmení vynechal autor článku], Jakub [příjmení vynechal autor článku], Katarína Zezulová a Lukáš [příjmení vynechal autor článku]. Členy třetí skupiny jsou osoby z Anarchokomunistické alternativy, a to Martin Ignačák a tři další neztotožněné osoby.“
 |
| Američtí z Orlanda sympatizanté českých anarchistů souzených “za přípravu atentátu” v Praze |
Státní zástupce Pazourek zareagoval v soudní aréně bojovně jako gladiátor, kterému jde o vše, a protestoval proti tomu, že byl tento záznam vůbec čten. Příjmení dotyčných osob jsem vynechal, abych je uchránil skandalizace. U soudu sice zazněla, ale média o nich zatím nepsala. Jedná se prostě o normální kamarády či soudruhy Petra, Martina a Radky, kteří za nimi do Radčina bytu chodili. Člověk si musí nutně klást otázku, zda úkolem policistů nebylo – spíše než odhalovat – buňku SRB vytvářet.
 |
| Obžalované (zleva): Radka Pavlovská, Saša Ščambová, Katarína Zezulová. |
Kdo stojí za SRB?
Když jsem se poprvé dozvěděl v květnu 2015, že byla zatčena skupina anarchistů kvůli přípravě útoku na vlak, která měla být údajně součástí jakési Sítě revolučních buněk (SRB), velmi mne to udivilo. V roce 2008, krátce po vyhlášení nezávislosti Kosova, jsem se začal zabývat problematikou srbského Kosova. Navštívil jsem info-café Krtkova kolona v Praze (Sochařská 6) a později také infoshop Revolver (Mečislavova 8), abych zjistil, co si anarchisté o tématu srbského Kosova myslí. Diskuze ve zmíněných anarchistických klubech mne velmi zklamaly. Pro anarchisty je každá válka zlo, takže uvažovat o provinění jednotlivých stran je pod jejich rozlišovací schopnost. Anarchisté zajisté nefandí NATO a odsuzují agresi proti Jugoslávii v roce 1999, nicméně Srbové mají mezi anarchisty velmi špatnou pověst. Anarchisté nemají důvod ani motivaci zkoumat, co se ve skutečnosti stalo např. ve Srebrenici, takže přejímají – což je skutečně absurdní – natovskou propagandu. Lidé si obecně dokáží představit, že SSA vládnou obrovskou vojenskou silou, ale méně si uvědomují, že SSA rovněž používají další mocnou zbraň – propagandu. Svůj poznatek o protisrbské naježenosti anarchistů jsem si ověřil 20. října 2016, když jsem navštívil anarchistický infoshop Salé v Praze (Orebitská 14), kde se konal diskuzní večer s Martinem Ignačákem, který hovořil o svých zkušenostech z vazby. Na bundě jsem si záměrně nechal srbskou vlaječku, což následně vzbudilo menší rozruch. Zkrátka a dobře se domnívám, že použití iniciálové zkratky SRB v anarchistickém kontextu je mírně řečeno udivující. Je to stejně absurdní, jako kdyby někdo začal páchat útoky např. proti azylovým zařízením a policie přišla s odhalením, že za útoky stojí ultrapravicová organizace „Žižkova impozantní domobrana“ – čili ŽID.
 |
| Světová solidarita s českými anarchisty, stojícími “tváří tvář represi”. |
Několik anarchistických webů odmítlo komuniké SRB zveřejňovat s tím, že jde možná o záminku ke spuštění policejních represí. Komuniké jim však „kdosi“ posílal i nadále. V minulosti se objevilo podezření, že za jednou podvrženou webovou stránkou stála BIS. Nicméně, žádný přímý důkaz, že by za projektem SRB stála policie či BIS neexistuje. Jedna skutečnost ale stojí za pozornost. Poslední příspěvek na webu SRB www.revolucnibunky.noblogs.org s názvem „Vítězství SRB: Jak k němu došlo a proč boj proti Řízkárně pokračuje“ je z 30. června 2016, pak se Síť odmlčela. Jiří Lang byl ředitelem BIS od 24. června 2003 do 15. srpna 2016. Leč o uvolnění z funkce požádal již 6. června. A Robert Šlachta byl ředitelem ÚOOZ od 1. ledna 2008 do 30. června 2016. To však může být úplná náhoda.
Autor je zakládající člen Spolku PSnK (www.kosovoonline.cz). Zajímá se o politické procesy v haagském ICTY a České republice.
Poznámka redakce:
Autor vznesl oprávněné podezření, že za celou kauzou „anarchistického útoku na vojenský vlak“ stojí policejní provokace Šlachotva útvaru ÚOOZ Policie ČR za případné asistence Langovy BISky.
U soudu totiž vyšlo najevo, že např. materiál na výrobu zápalné směsi kupoval jeden z policistů v utajní. Z důvodů utajování detailů policejní taktiky jsme se nemohli dozvědět, zda agent za ingredience potřebné k vytovření teroristické zbraně platil ze své peněženky nebo služebními penězi. Tajný agent – příslušník policie se také podílel na zakopávání zápalných zařízení těsně u železnice. I tady se policie pohybovala na hraně či spíš už za hranou zákona.
Nejvíc zarážející však byly ty části výpovědi tajných policistů, kde se mluvilo o iniciaci, tedy o tom, kdo svými „nápady“ a návrhy postrkoval celou kauzu k přípravě trestného činu. Kdo přišel s nápadem útoku na vlak? – Oba policisté si už jaksi nevzpomínali (!!!) – Kdo přišel s nápadem koupit hořlavé materiály a vyzkoušet různé druhy zápalných směsí? – Policisté se opět už nevzpomínali, protože to bylo tak dávno (!!!). – Kdo vybíral místo připravované akce? – Opět ztráta policejní paměti.
Tak tu máme otázku: Cožpak celou akci řídící pracovníci Policie ČR řádně neprotokolovali? Zvlášť když věděli, že vše směřuje k soudu? Cožpak ihned po akci nepřepisovali odposlechy a protokolárně je nepodepisovali jak řídící orgány, tak i oba policisté, potencionální svědci u soudu? Cožpak ÚOOZ neměl za svého šlachtování zavedené postupy práce, nadřízenými orgány schválené a kontrolované? Tomu se prostě nechce věřit.
Zapomínání nasazených policistů pracujících v utajení, absence protokolů a podivné zpracovávání záznamů z odposlechů, to vše spíš ukazuje na policejní manipulace.
Proto bude mít paní soudkyně těžké rozhodování. Nebo se zase bude politický proces v naší zemi soudit prostřednictví blábolů najatého „odborného znalce“, jako např. v posledním procesu s A.B.Bartošem?
