Pavel Janíčko
18. 4. 2017 !Argument
Ekonom Pavel Janičko píše ve své analýze o tom, jak je to s vykořisťováním v současném kapitalismu.
Motto: “V kapitalismu probíhá vykořisťování člověka člověkem, v socialismu je tomu naopak“
My pamětníci si jistě vzpomínáme na tento a jemu podobné „vtipné“ slogany z předlistopadové doby, které se „strefovaly“ do pojmu „vykořisťování“ jako něčeho směšného, trapného, propagandisticky zneužívaného socialistickým režimem a marxisty obecně, a hlavně jako něčeho zcela falešného až vylhaného. Stejně tak si všichni vzpomeneme na řeči ve smyslu – „Vidíte, jak si ti vykořisťovaní na tom Západě žijí“. Samozřejmě pod pojmem „Západ“ měli tito posměváčci vždy na mysli pouze několik nejvyspělejších kapitalistických zemí, a i v nich vlastně ne zdaleka všechny vrstvy obyvatelstva. Nicméně co naplat, lidé v Československu koukali s otevřenou pusou na západní exkluzivní auta a autobusy a snili o úžasných obchodních domech plných pestrobarevného zboží, takže jim pojem „vykořisťování“ skutečně připadal minimálně zastaralý a překonaný.
Nastaly nové, a především kapitalistické časy, a stojí myslím za to se tedy trochu zamyslet a pokusit se zjistit, jak to vlastně s tím „vykořisťováním“ je.
Jestliže chceme ovšem tuto otázku nějak posoudit, pak musíme opustit obecný význam pojmu „vykořisťování“, jak je vnímán v běžné řeči. Vůbec pro tento pojem je trochu neštěstím, že v této běžné řeči má docela jasný a velmi emocionální obsah a význam (viz Wikipedie: Vykořisťování obecně znamená bezohledné, nespravedlivé využívání, většinou druhého člověka. V tomto smyslu lze například hovořit o vykořisťování dětí.).
Doplňme ještě, že se tento pojem nemusí týkat pouze vztahů mezi lidmi, ale jak známo, vykořisťovat lze i přírodu a další podobné entity. Nicméně vždy je tento pojem spojen s působením člověka, má negativní smysl a dá se přeložit jednoznačným slovem zneužívání. Potíž je v tom, že právě vazba na lidské konání (příroda přece nemůže zneužívat a vykořisťovat, protože nemá intelekt a funguje z lidského hodnotového hlediska neutrálně) vnáší do diskuse na toto téma výrazný subjektivní faktor, neboli že nás zavádí do nevědeckého světa, kde místo racionality nastupuje ideologie.
Tento rys, totiž vliv subjektivního faktoru, je ovšem problémem nejen některých pojmů, ale vlastně celého přístupu k lidskému poznání, kde hledáme objektivní pravdu a objektivní fakta, a subjektivní lidské chování nám tuto objektivitu jakoby kazí a mate. Nikdo asi nezapochybuje o objektivnosti výstupů fyziky či biologie, ale v případě společenských věd (ekonomie, sociologie, historie apod.) se tímto faktorem vyrovnávají logicky mnohem obtížněji.
V historii těchto věd jsme se setkali se dvěma základními cestami, jak dosáhnout objektivity (či zdání objektivity) poznání lidské společnosti, a to s pokusy společenské vědy kvantifikovat a vytvořit na tomto základě, jakoby na lidském chování a jednání, nezávislé modely (což je příklad třeba současné i minulé „mainstreamové“ ekonomie). Nebo silou logiky a myšlenky charakterizovat objektivní podstatu chování lidí a její závislost na materiální povaze společnosti (což je příklad marxismu).
Jak je tedy pojem „vykořisťování“ definován marxistickou teorií?
Vykořisťování v marxistické teorii
Je samozřejmě nemožné bez postupného a detailního rozboru logiky marxismu nějak jednoduše vstoupit do jeho pojmového světa, protože obsah těchto slov nestojí izolovaně, ale je závislý a odvozený od celé vnitřně provázané logické soustavy, v jejímž základě, jak už bylo řečeno, stojí poznání, že charakter lidského chování není přednostně utvářen nějakými subjektivními vlastnostmi člověka, ale materiálními podmínkami jeho existence. Vztahy, které mezi lidmi především v ekonomice vznikají, pak tedy nejsou apriorně závislé na tom, jak jsou tito lidé morálně vyspělí, povahově zaměření, zlí nebo hodní, aktivní nebo pasivní, ale na jejich ekonomickém postavení v rámci aktuální ekonomické soustavy dané doby, na tom, zda jsou v postavení ekonomicky privilegovaném, nebo ekonomicky podřízeném. Charakter tohoto podstavení pak je dán pozicí dané osoby z hlediska vlastnictví, a to především vlastnictví výrobních prostředků (tedy podmínek výroby, podniků, půdy, surovin technologií apod.).
Zde je nutno připomenout, že vlastnictví není v marxismu chápáno jakou vztah člověka k věci, ale jako vztah mezi lidmi (Robinson na pustém ostrově nebyl vlastníkem, i když mohl se zde přítomnými věcmi volně nakládat, skutečným vlastníkem se stal až po příchodu Pátka). Stejně tak svou ekonomickou negramotnost prokazují různí liberálové litující soukromníky, úpící pod státním jhem, přitom by vlastně měli (buržoaznímu) státu blahořečit, že toto soukromé vlastnictví garantuje a ochraňuje. Ekonomická podřízenost se potom realizuje převedením (zmocněním se, krádeží) části vytvořené produkce (její hodnoty) z rukou závislých do rukou oněch privilegovaných. Ta část produkce (její hodnoty), kterou si vlastník výrobních prostředků (z hlediska svého skutečného přínosu) neoprávněně přivlastňuje, je v marxismu definována jako nadhodnota.
Opět si trochu pomozme Wikipedií:
„Nadhodnota je jedním ze základních pojmů marxismu, který označuje v kapitalismu rozdíl mezi hodnotou, kterou dělník vytváří svou prací, a mzdou, kterou za ni dostává. Majitel výrobních prostředků (kapitalista) si nadhodnotu neoprávněně přivlastňuje, a tím zaměstnance vykořisťuje. Bohatnutí kapitalistů akumulujících kapitál získávaný na úkor chudnoucích dělníků stupňuje napětí, které se projevuje třídním bojem mezi buržoazní třídou a proletariátem a nakonec povede k socialistické revoluci. Pokud soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k vykořisťování člověka, způsobí jeho přeměna na vlastnictví veřejné (státní) přechod k beztřídní společnosti bez vykořisťování.“
Jen trochu poopravíme tuto definici v tom smyslu, že nemusíme mluvit jen o chudnoucích zaměstnancích ve smyslu absolutního poklesu jejich příjmů a bohatství, ale i ve smyslu relativního zaostávání jejich příjmů za příjmy těch privilegovaných.
Po tomto řekněme teoretickém exkursu pojďme do současnosti a pokusme se vypořádat s možnými námitkami.
a/ kapitalisté si své příjmy zaslouží,
b/ v moderní kapitalistické společnosti je vykořisťování vysoce vykompenzováno její efektivitou, chudoba neexistuje,
c/ moderní kapitalisté jsou většinou dobrodinci a filantropové a mají své zaměstnance rádi, vykořisťují pouze povahově nekvalitní nebo přímo patologičtí jedinci.
Pojďme si tyto námitky trochu rozebrat.
Ad a/ Bohatství je zasloužené a vyplývá ze schopností jednotlivce
Teze o tom, že podnikatelé (kapitalisté) si své zisky a své bohatství zaslouží, je vlastně pilířem toho, čemu se dne říká moderní (mainstreamová) ekonomie. Nicméně toto tvrzení není nikterak moderní, jsou s ním víceméně spojení všichni ekonomičtí teoretici vlastně od dřevních dob ekonomické teorie v době A. Smitha a D. Ricarda v Anglii 18. století. Ti alespoň ještě propagovali poznatek, že zdrojem bohatství společnosti je práce a že podnikatelé si část tohoto produktu přivlastňují jako odměnu za své podnikání.
V dalším vývoji pak buržoazní ekonomická „věda“ postoupila ve svém vysvětlování nerovností v rozdělování produktu ještě dále, a začala tvrdit, že lidská práce není jediným tvůrcem hodnot, ale že stejně produktivními jsou i ostatní tzv. faktory výroby (kapitál ve smyslu výrobních prostředků a technologií a půda nebo přírodní zdroje), a že tedy po právu, a i z hlediska ekonomické logiky patří tyto části produktu majitelům kapitálu a těchto přírodních zdrojů.
Vezmeme-li tyto přístupy vážně, pak se ale musíme vypořádat s některými podivnostmi a nepravděpodobnostmi. Vezmeme-li např. vážně tvrzení o zisku kapitalistů jako odměně za jejich činnost, pak se musíme vyrovnat s tím, že zřejmě mezi lidmi existují naprosto gigantické rozdíly ve schopnostech a výsledcích jejich práce.
Celkem snadno totiž najdeme údaje o výši majetku např. tří největších „českých“ zbohatlíků a dozvíme se, že pan Kellner nashromáždil k dnešnímu datu majetek ve výši 255 mld. Kč, pan Babiš ve výši 70 mld. Kč a třetí v pořadí pan Komárek ve výši 49 mld. Kč. S určitým zjednodušením můžeme jejich příjmové úrovně porovnat s českým průměrem, který je řekněme definován měsíční sumou 30 000 Kč na pracujícího jedince (a to ještě přeháním), což vychází na období předchozích 28 let tak, že tento člověk vytvořil hodnoty asi za 10 mil. Kč. Jednoduchým propočtem pak zjistíme, že „produktivita práce“ těchto supermanů je mnohonásobkem produktivity průměrného člověka. Např. pan Kellner pracuje 40 000krát produktivněji než tento průměrný ubožák, pan Babiš pak 14 000krát a téměř lenoch p. Komárek pak pouze 2 000krát.
Přepočteno na časové jednotky, pak pan Kellner udělá stejnou práci, jakou zvládne průměrný looser za 1hod., za 14 vteřin, pan Babiš je lenivější a potřebuje celých 50 sekund a nešikovný pan Komárek dokonce více než minutu (72 sekund). Jestli je to tak, pak se my všichni plus mínus průměrní lidí musíme hluboce stydět. Navíc, jak se zdá, tyto rozdíly se v poslední době dále zvětšují, rostou majetkové rozdíly, neboli ti pracovití supermani jsou stále pracovitější a běžní lidé jsou stále línější. A to ani nemluvě o zajímavém faktu, že tyto skvělé supermanské vlastnosti se stoprocentně dědí, a to i v případech, že potomci v miliardářských rodinách jsou třeba evidentně slabomyslní.
Stejně tak myšlenka o zdroji bohatství těchto osob jako odměny za vlastnictví kapitálu a přírodních zdrojů možná u přemýšlivějších lidí narazí na neodbytné představy, jak by to vypadalo v případě, že by všichni tito majitelé těchto faktorů sídlili mimo lidskou společnost i se svými akciemi a třeba i s celým vybavením podniků na pustých ostrovech, a čekali tam na odměny za své vlastnictví. Myslím, že by se nedočkali, a tak asi jediným reálným vysvětlením původu majetku těchto lidí zůstává myšlenka, že si v důsledku svého postavení v ekonomické a sociální struktuře společnosti jsou schopni přivlastnit část produktu vytvořených jinými účastníky výroby, tedy že vykořisťují.
Ad b/ Nespravedlivé ale efektivní přerozdělení bohatství
Existují i další přístupy k této otázce, Ano, říkají někteří, rozdělování bohatství a ekonomických výsledků ve společnosti není úplně spravedlivé, ale zato je efektivnější než rovnostářství. V podmínkách kapitalismu dospěly země k bezprecedentnímu blahobytu a efekty z tohoto vývoje konzumují všichni, nejen ti nejbohatší. Používají se v tomto smyslu i docela poetické příměry o „přílivech, které zvedají všechny loďky v přístavech“ apod. … … ….
….
….
….
