Prosystémoví si už brousí zuby…

Avatar
Původní autoři


Z různých stran slyšíme, jak je dělení na levici a pravici údajně překonané. Kdokoli toto tvrdí, odhlíží od podstaty kapitalismu. Ta je tvrdě pravicová. Zvláště v současné fázi tohoto systému můžeme vidět, že levicový kapitalismus je naprostým nesmyslem a oxymóronem. Nůžky mezi těmi, jichž je méně a méně, ale vlastní čím dál více, a těmi, kterých je drtivá většina, ale mají méně a méně, se rozevírají dynamicky a  propastně.

Problém levicových voličů (či voličů, jejichž zájmy by měla hájit právě levice, neboť pravice toho z logiky věci není schopna) je nasnadě. Jakmile mají na výběr pouze mezi stranami prosystémovými (či naoko protisystémovými, které jdou ale systému na ruku a už se těší na koalice s partajemi ryze prosystémovými), nemohou nikdy vybrat v souladu se svými zájmy. A z toho plyne deprivace těchto lidí.
      

Kdo je více napravo?

Realisté i ODS se předhánějí v tom, kdo z nich je tou pravou pravicí. Pokud si chce volič, jehož zájmem je podpora sociální politiky, namlouvat, že jeden z těchto subjektů mu k tomu napomůže, je na omylu. Bude-li tyto subjekty volit, bude volit proti sobě samému. Nebude to samozřejmě poprvé – a nebude to ani nic ojedinělého.

Realisté i ODS přicházejí s rovnou daní z hrubé mzdy s tím, že se předbíhají, kdo z nich to myslí upřímněji.

Volič se však v minulosti mohl přesvědčit, že takzvaně rovná daň vůbec není rovná – a že je výhodná pouze pro ty s nevětšími příjmy.

Stejně tak už jsme tu měli výkřik, že to chce snížit odvody na důchody – ať se potom každý postará na stáří o sebe sám. A kdo nebude mít, holt smůla…

ODS i Realisté se vymezují vůči EET. Realisté to ovšem dělají opatrněji – prý by nechali občany o EET hlasovat. Přece jenom na rozdíl od ODS si Realisté nezabouchávají dveře ke spolupráci s ANO. Již proto, že toto hnutí je veskrze prosystémové – a levicového na něm není ani zbla. Co se úrovně minimální mzdy týče, A. Babiš se netají svou nechutí se k tomuto problému vracet. Jeho srdce je na straně zaměstnavatelů.

Realisté se sice na jednu stranu tváří, že by byli pro zvyšování minimální mzdy, na druhou stranu je evidentní, s kým by mohli spolupracovat ve vládě – a že všechny tyto subjekty hodlají minimální mzdu zmrazit – a to na hodně dlouho.

Racionální hladina versus vlna populismu?

Volič, který má hluboko do kapsy, by měl zbystřit též u prohlášení lidovců (a starostů), TOP 09 či Svobodných.

To vše je totiž destilovaná pravice. Stačí se podívat na postoj výše zmíněných k růstu minimální mzdy, jejíž úroveň za vlád, v nichž působily ODS či TOP09, zůstávala u ledu.

„Na požadavek odborů bychom nepřistoupili. Minimální mzda ano, ale nesmí přesáhnout racionální hladinu, k tomu bych byl velmi opatrný. Na nějaký zásadní růst minimální mzdy není prostor“, vzkázal rezolutně pan Bělobrádek pro změnu lidovec, a to je další kapitola.

Co je onou racionální hladinou? Drobek ze stolu milosrdně shozený všem, kdo se o něj poperou?

Předseda ODS, Petr Fiala, prohlásil, že stoupencem minimální mzdy v žádném případě není. Za vlády, v níž by působil, by tak minimální mzda opět zamrzla:

„Když není ekonomický růst, tak brání tomu, aby se zaměstnávali ti nejhůře zaměstnavatelní, na to existuje řada zahraničních studií. Nechme to na zaměstnavatelích, snižme daně, a budeme mít vyšší mzdy.“ 

Jistě, nechme to na zaměstnavatelích – a vrátíme se někam do 19. století. Protože ti sami o sobě dobrovolně nevyjdou zaměstnancům vstříc v ničem. Sociální práva si lidé museli tvrdě vybojovat – a pokud se za ně přestanou brát, přijdou o ně. Tento trend konec konců vidíme v celé Evropě.

Markéta Pekarová Adamová (TOP09) je téhož mínění jako pánové Fiala či Bělobrádek: „Levice sice hovoří také o zvyšování mezd, ale docílit toho chce jenom zvyšováním minimální mzdy a tlakem na zaměstnavatele.“

Stejnou mantru potom šíří i Svobodní, například ústy Petra Macha:  

„Nařízením vlády je sice možné zvýšit minimální mzdu, ale blahobyt se tím nijak nezvýší. S rostoucí minimální mzdou bude přibývat lidí, které se nevyplatí zaměstnat, a poroste nezaměstnanost. Větší problém najít práci budou mít zejména mladí lidé po škole, lidé bez kvalifikace a ženy po rodičovské dovolené… Minimální mzdu v České republice bych zrušil, snížil daně a liberalizoval trh práce.“

Jinými slovy Svobodní vzkazují: Jsme tu jen pro nejbohatší.

Realisticky proti sankcím, i za jejich utužení…

Jak jsem psal již výše v textu, Realisté, kteří chtějí být hlavní silou na pravici, si v mnoha proklamovaných bodech odporují. Například se stavějí proti EET, ale kooperaci s ANO nevylučují.

Ještě markantnější je jejich rozervanost v případě sankcí proti Rusku. Petr Robejšek se tváří, že je proti těmto sankcím:
„Je třeba se ptát, proč EU na sankcích trvá“ (Více viz).
Co ovšem na názor svého mentora říká ekonom P. Kohout? Ten totiž v této otázce zastává názor přesně opačný:
„Ekonomické sankce nejsou dost citelné, aby se ruská politika jakkoli změnila.“ (http://finmag.penize.cz/ekonomika/293338-co-obnasi-porazit-rusko).

 Jak se v tom potenciální voliči Realistů mají zorientovat? Pavel Kohout má možná cílit na tradiční pravicové voliče, tedy ty, kteří si připadají úspěšní a kteří „nechtějí doplácet na nějaké socky“. Tito voliči se povětšinou definují jako protiruští – a názorově tak souzní s panem Kohoutem. Výrok pana Robejška je před nimi nutno ukrýt.

Realisté se ale rozkročili, aby získali i hlasy těch, kteří vidí v panu Robejškovi – zcela naivně a neoprávněně – alternativu. Před těmito voliči je pro změnu nutné zatajit stanovisko pana Kohouta.

Příkop se stále hloubí…

Je to vskutku tristní stav. Parlamentní volby již pomalu ťukají na dveře – a přitom je zde značná část populace, jejíž zájmy nikdo nehájí. ČSSD i KSČM si totiž na levici toliko hrají. Když však přijde na lámání chleba, neliší se zase o tolik od těch, proti nimž se vymezují (nebo už často ani nevymezují).
Tato absence levice vede k totální frustraci nemalé části společnosti. Ta se potom chytá čehokoli, co se tváří jako alternativa. To ovšem jenom do doby, než se vytvoří povolební koalice.

Až zase někdo bude zkoumat, co že hloubí ve společnosti nepřekonatelné příkopy, měl by se zaměřit právě tímto směrem.

Možná, že si toto uvědomí i občané – a že začne platit, že kde nic není, ani volič nebere.