Inna Novikovová
12. 5. 2017 Pravda.ru
Den vítězství je velmi emotivní a velmi slunečný svátek, i navzdory skutečnosti, že moskevská příroda se velmi snaží zařídit nám na 9. května déšť. Je to den ohňostrojů, oslav a radosti pro mladé i staré, pro ty, kteří viděli i ty, kteří díkybohu nikdy neviděli ne-mírové nebe.
Bohužel, tento den již brzy ty, kteří jej 9.5.1945 zažili, to je dnes o něco méně než 200 tisíc veteránů žijících ve všech 15 bývalých sovětských republikách, odejdou. A později odejdeme do minulosti i my, generace, která viděla živé vítěze a na svou kůži pocítila jejich energii.
Ale tento svátek zůstane navždy, a bude významný nejen rokem 1945. 9. květen není jen datem podpisu kapitulace nacistického Německa a konce války, to je – den slávy, vznešenosti ducha a lásky ke svobodě ruských a sovětských lidí, lidí Ruské federace. Svátek, který má varoval nepřátele naší nekonečné lásky ke svobodě, aby nás nechali na pokoji a nikdy nebojovali s Ruskem. Dokonce i když se zde útočníkům podařilo držet po dobu 300 let, stále byli nepřáteli, kterých bylo ve středověku nespočet. A ruský voják nikdy nečekal na nějakého zachránce. Vše jsme museli udělat sami a zachránit sebe sami. A čas od času i celou evropskou společnost.
Četla jsem nedávno verzi naší liberální spisovatelky o tom, proč Francouzi tak rychle vzdali Paříž a proč neodolali nacistům. Je to prý jednoduché: velmi dobře si pamatovali hrůzy první světové války. Mají spoustu hřbitovů s hroby zabitých v letech 1914-1918, a proto považovali za správné zachránit životy a ne nadarmo zemřít. U nás takové téma ani nebylo na pořadu dne. U nás byly 40. letech byly tisíce a tisíce dobrovolníků a vojenské úřady se vypořádávali s nezletilými, kteří si masově přidávali léta a dobývali se na frontu. A v roce 1945 končili válku ve věku 18 a 19 let. Když se dožili vítězství.
9. květen je den, za který se naši dědové nemusí stydět ani před Alexandrem Něvským, Dmitrijem Donským, Sergijem Radoněžským, Petrem I. , ani Kateřinou II. Snad jen Petra III. by to nepotěšilo. Od toho není možné odhlédnout: od vzniku jsme nesouladili s Pruskem. Mimochodem, pruští generálové se snažili varovat své hloupé potomky. A Napoleon varoval svým nešťastným příkladem, a chán Mamaj a chán Ahmat by mohli doplnit pořadí, v jakém směru se vydat, pokud stojí v cestě Rusko. Ale potomci neslyšeli. Historie ukazuje, že nikoho ničemu nenaučí.
Hrdinové Velké vlastenecké války stojí nyní v jedné řadě s mnohými našimi dalšími hrdiny, kteří hájili svou vlast v těžkých hodinách, kterých Rusko zažilo mnoho po dobu tisíce let. V různých oděvech umírali tito hrdinové, měli různé přilby, kroužková brnění, různé kombinézy a boty, někdo s mečem, někdo s pistolí, pěšky, na koni nebo v tanku, a někdo s kuchařskou pánví nebo naléhavou zprávou v záňadří. Je to stále jedna armáda. Sjednocená a neporazitelná. A je silná nejen svými zbraněmi a výcvikem, ale také tím viditelným vláknem, které je spojuje, bojovným duchem a pamětí krve.
Nebylo dnes opět řečeno, že ten, kdo k nám přijde s mečem, také mečem zahyne? Neříkají slova sovětské písně, vztahující se k 13. století, že ruští lidé nechtějí válku? Generace 40. let zachránila svou zemi a celý svět od fašistického moru. A věřila, že je to poslední válka v naší zemi. Stejně jako její předkové – a stejně jako její potomci.
Nedávno jsem hovořila s liberální dvacetiletou dívkou, která v mé přítomnosti vyjádřila přehlíživý postoj ke Dni vítězství. „Jak se opovažuješ mluvit špinavosti o vítězství? Copak se tě to netýká? Cožpak nežiješ ve svobodné zemi, a to díky Dni vítězství?“ – zeptala jsem se jí. Dívka odpověděla: „No, není to můj den, je to den paschy, velikonoční hody, a já jsem muslimka.“
Nechci urazit muslimy, kteří respektují Velikonoce, a Ježíše Krista. Také arogantním evropeistům říkám: „Mýlíte se s paralelami k 9. květnu – to není o Velikonocích a muslimech. Ale o tom, že jsou naši, a jsou fašisté. Není-li to pro vás svátek, jste pro fašisty …“ Proti fašismu bojovali i křesťané, muslimové, buddhisté, židé, a možná dokonce i přívrženci Hare Krišny. Také samozřejmě ateisté.
Vítězství v hrozné válce, po letech smrti a destrukce – je nejsilnější zážitek pro ty, kteří měli to štěstí, aby přežili. Kromě toho, kdo nezažil obrovský zármutek, není schopen ani pocítit velkou radost. Mnohokrát jsem se setkala s veterány Velké vlastenecké války, hovořila s nimi a v neformálním prostředí. A vždy jsem se ptala, jak se cítí 9. května.
Ti, kteří přišli z války a kteří přežili, vždy žili s pocitem vítězství a velkou radostí. Všechny ty roky a desetiletí. Budou vždy generací vítězů. „Kdyby už nebylo žádné války“, tak mluvily všechny babičky. „Na celý zbytek svého života máme hrdinských činů a slávy, dost vítězství nad krvavým nepřítelem – na celý zbývající život“
V Rusku bylo v jeho tisícileté historii mnoho dní vítězství. A každé znamenalo bolest, krev, hrdinství a zoufalství, víru a sebeobětování. A pro každou generaci je to svátek s šedinami na spáncích a slzami v očích. Den vítězství nemůže být přepsán. Nikdo jej nemůže svrhnout, nebo bagatelizovat. Ať už by naši nepřátelé a falešní přátelé jakkoliv lhali a překrucovali. I vzhledem k tomu, že je neoddělitelně spjat s ostatními velkými bitvami a úspěchy, kterých má Rusko nespočet. Je to rok 907, 1242, 1380, 1480, 1552, 1612, 1654, 1709, 1739, 1759, 1814, 1839, 1945. A to je jen hubená část našich vítězství a naší slavné historie. „Russkije něsdajutsja. S nami Bog!“ A stále platí: „Nepřítel bude poražen! Vítězství bude naše!“. Je to motto tisíce let bojů a vítězství. Dej Bože, aby na to naši nepřátelé nezapomínali.
Zdroj: https://www.pravda.ru/n…/expert/08-05-2017/1333291-pobeda-0/
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
