Jaroslav Bašta
21.5.2017 PrvníZprávy
Když jsem vytahoval z tašky plné knih Bibli a zjistil, že z ní vypadla ozdobná záložka, tak jsem ji bezmyšlenkovitě zasunul někam doprostřed stránek. Pak jsem si uvědomil, že v dobách minulých se takto hledaly odpovědi na důležité otázky. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
Záložka ukázala na kapitolu 9., odstavec 3. Knihy Proroctví Jeremiáše proroka: „A natahují jazyka svého ke lži jako lučiště své… A jeden každý bližního svého oklamává a pravdy nemluví…“ Odkazuje na Žalm 52, 5. – „Miluješ zlé více než dobré, raději lež mluvíš než spravedlnost“. Hned jsem si vzpomněl na začátek české volební kampaně a naše novináře.
Jeremiáš žil v podobně nebezpečné a nevypočitatelné době jako je ta naše. Velmoci v jeho světě vznikaly a zanikaly a pro jeho národ a stát bylo životně důležité se přiklonit k budoucímu hegemonovi. On sám představoval tehdejšího jediného dobrého prognostika, ale současníci mu nevěřili. Když se ukázalo, že měl pravdu, začali jej nenávidět, nejvíce pak v zajetí u řek babylónských…
Tímto biblickým exkursem uvádím dnešní komentář ze dvou důvodů: chci připomenout, že občas v lidských dějinách přicházejí období plná nebezpečí, chaosu, ale také naděje, že při správném odhadu lze najít cestu k lepší budoucnosti. Tato okna příležitostí se nazývají bifurkace (vidlička, rozvětvení). Zároveň však platí, že se nikdy nelže tolik jako v dobách, kdy se rozhoduje mezi dvěma možnostmi uspořádání společnosti a nikdy jindy nedokáže lež napáchat tolik škody.
Současnou situaci lze přirovnat k období před První světovou válkou. Tehdy všichni tušili, že svět, který znali končí, jen si nedokázali představit, co ho vystřídá. Realita pak překonala i ty nejdivočejší scénáře, ve dvacátém století zvítězil na celé čáře extremismus, nejprve levicový, pak pravicový. Od té doby uplynulo již sto let a Západ se znovu nachází v podobné situaci. Minimálně pro Evropskou unii v roce 2011 po Arabském jaru začalo období Velkého chaosu. Jeho nejviditelnějším projevem je migrační krize. Ta představuje důsledek nerovné distribuce zdrojů mezi zeměmi, což v historii vždy vedlo k migračním pohybům.
Situaci vyostřují protichůdné tendence demografického vývoje v Evropě a ve většině zemí Afriky a Asie, kdy na té bohatší straně počet obyvatel zvolna klesá, zatímco ve státech neschopných uživit stávající populaci, nekontrolovaně roste, takže hrozí demografická katastrofa s opačným znaménkem. Současná podoba migrace tento základní problém neřeší, naopak zhoršuje, a to na obou stranách. Z našeho evropského hlediska ta základní otázka zní, kolik cizích kulturních prvků dokáže evropská společnost snést bez poškození své podstaty a ohrožení své existence?
Velmi nejistá budoucnost čeká Evropskou unii, protože nelze vyloučit, že její současná převládající ideologie neoliberalismu, která má hrát roli motoru integrace, představuje velmi účinný nástroj budoucí desintegrace. Kvůli své vnitřní konkurenční povaze má totiž tendenci dělit jednotlivé členské státy na vítěze a poražené. Ve své mladické nerozvážné otevřenosti tento přístup pěkně vyjádřil francouzský prezident E. Macron. Neuvědomil si, že existuje jemný rozdíl mezi integrací a anexí, takže Brexit nejspíš nebude poslední událostí tohoto typu.
Navíc se zdá, že nové technologie souhrnně označované kódem Průmysl 4.0 dosavadní tendenci ke globalizaci silně omezí, protože povedou k návratu výroby zpět do vyspělých zemí, tedy k lokalizaci ekonomiky a zvýšení významu regionů, případně i národních států, a naopak k vymizení nadnárodních firem jako nepotřebných pro chod světové ekonomiky. To by ve svých důsledcích mohlo vést k ukončení dosavadní praxe privatizace zisků a socializace ztrát, nahrazení globalistické oligarchie představiteli demokratických patriotických politických stran.
Zkrátka, máme před sebou zase jednou bifurkaci naší budoucnosti. Jedna její větev vede do světa, v němž bohatí ještě více zbohatnou a chudí zchudnou a současný nepotismus a protekcionismus dostane zákonnou podobu – o osudu člověka zase bude rozhodovat jeho původ, případně to komu slouží, tedy nová globální forma feudalismu. Výše zmíněná migrace bude hrát dvojí roli – katalyzátoru a nositele těchto dystopických změn.
Obávám se, že scénář pro mne přijatelnější, tedy návrat k demokratickým principům a rovnosti občanů před zákonem a ke světu, kde nebude rozhodovat síla a hrozba silou, ale mezinárodní právo, zatím představuje utopii. Kvůli jednomu dějinnému paradoxu: první a největší obětí neoliberální globalizace se všude na Západě stala střední vrstva. Od konce sedmdesátých let postupně chudne a marginalizuje se její ekonomický a politický význam. Neustále je však ubezpečována o tom, že je součástí vládnoucí elity, je nabádána, aby se ostře vymezovala proti „parazitům“ – tedy sociálně slabším a státnímu aparátu. Naslouchá této ideologické mediální masáži, takže se neobyčejně vytrvale a důrazně zasazuje o politické zájmy někoho jiného než o své vlastní. Letos nás o tom přesvědčují každé volby v EU.
Lež je mocná zbraň, ale jen dočasně. To věděl už prorok Jeremiáš na počátku šestého století před naším letopočtem. Zároveň tušil, že svět, který znal, nenávratně končí, přesto se nebál říkat věci, které nikdo nechtěl slyšet.
Související článek:
Bašta: Vracíme se ke středověké totalitě, migranti nás poučí jak žít
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
