Jiří Pondělíček 4. 5. 2017 VašeVěc
Bylo to osvobození, nebo vítězství ? I v letošním roce, kdy si opět budeme připomínat události května 1945 na tuto otázku jistě narazíme. V takovém případě bude nejlépe, když si znovu průběh událostí projdeme a pokusíme se i o stručné vyhodnocení těchto historických událostí.
Na počátku roku 1945 je převaha zemí protihitlerovské koalice zcela zřejmá a nacistická Třetí říše je ze všech stran tísněna údery spojeneckých vojsk. Němci se ale nevzdávají a ve fanatické víře ve vůdce, v tajné zbraně, které rozhodnou válku a ve vypuknutí konfliktu mezi spojenci, kladou zoufalý odpor. Za cenu nesmírných krutostí se snaží udržet klid v okupovaných zemích, které ještě ovládají. Tím více stoupá nenávist k okupantům, znásobená dojmy z pochodů smrti, kterými nacisté hodlají smazat stopy svých zločinů. To se děje i na dosud okupovaném území Československa.
Berlín padá a Hitler páchá sebevraždu. Ani tehdy se ale nacisté nevzdávají. V protektorátu Čechy a Morava se soustřeďuje obrovská vojenská síla, složená z velké části z nejfanatičtějších příslušníků německé branné moci, z příslušníků organizace SS. Proti nim stojí partyzáni a odbojáři. Slabě vyzbrojeni, proti po zuby ozbrojeným, všeho schopným a vycvičeným zabijákům.
Přichází 1. květen. Povstání vypuklo v Přerově a okolí. Nacisty je brutálně potlačeno. 2. 5. přeskakuje jiskra povstání do Polabí. Nymburk a Poděbrady jsou v moci povstalců. 3.5. povstávají města a obce v Podkrkonoší . Na řadě míst přebírají moc národní výbory, které vystupují z ilegality a mnohá města a vesnice jsou obsazena partyzány. Předpokládaná obrana českého prostoru se stává pro štáb maršála Schörnera nemožná.
5. května propuká povstání v Praze a volání pražského rozhlasu se stává hlasem národní revoluce. Povstání se rozšiřuje prakticky po celém území protektorátu a dokonce i v některých částech odtrženého pohraničí. Proti pražským bojovníkům se dávají do pohybu, kromě silných jednotek přímo ve městě, tři pancéřové divize SS. Wiking, Wallenstein a Das Reich. Na ulicích vyrůstají barikády, obsazené odhodlanými obránci. Němci ale nehodlají složit zbraně a při svém postupu, a to nejen v Praze , vraždí, vypalují a kryjí své tanky bezbrannými civilisty, které před sebou ženou jako živé štíty. Povstání přesto vítězí.
5.5. vstupují jednotky americké armády do svobodné Plzně a západní Čechy už jsou zbaveny nacistického panství. Na Drahanské vrchovině ale Němci ještě vraždí a pálí v obci Javoříčko. Vraždí v Třešti a Velkém Meziříčí, tvrdě se bojuje na řadě míst. Frontová linie se hroutí a od Drážďan se dávají do pohybu tankové jednotky sovětské armády směrem do Čech, překračují Krušné hory a postupují na Most a Kralupy. Boj vrcholí i u partyzánských jednotek. Národní mstitel, Pluk generála Svobody, Šumava II. Niva, Tau, Za Prahu, Brigáda Jana Žižky z Trocnova….. to je jen několik nejznámějších jmen partyzánských oddílů podílejících se na konečném vítězství.
V Praze a okolí zasahují do boje proti němcům jednotky ROA, známých pod jménem Vlasovci. Pro bojovníky v ulicích a na barikádách to znamená posilu, ale jednání s ČNR nevede k cíli. Požadavky velení ROA jsou nereálné a jejich dosavadní bojové vystoupení na straně nepřítele proti vlastní zemi představuje problém. 7.5. Vlasovci z Prahy odcházejí a snaží se dostat k americkým liniím. Pro většinu z nich, ale ani tam nečeká záchrana. Jejich budoucnost bude tragická.
Německá generalita už chápe, že kalkulace s protahováním války až do předpokládaného konfliktu mezi spojenci nevychází a pomalu vzdává boj. Velitel Wehrmachtu generál Toussaint 8. května podepisuje s vojenským velením Prahy dohodu o odchodu německých vojsk. V podstatě jde o kapitulaci a většina německých vojáků toho dne opouští hlavní město.
Pro bojovníky povstání je to velká úleva, ale konec ještě není. Mnohé oddíly SS stále bojují a vraždí. Jsou právem pokládáni za válečné zločince a zajetí se bojí. Stále doufají v záchranu. Té se ale nedočkají. V ranních hodinách dne 9.5. přijíždějí sovětské tanky a pomáhají likvidovat poslední ohniska odporu zejména v Dejvicích a na Malé Straně. V dalších hodinách společně s českými bojovníky čistí město od zbytků nacistů a zákeřných střelců.
Poslední velké seskupení nepřátelských vojsk se ještě brání v prostoru Milína na Příbramsku. Ještě 11. a 12. 5. se v těchto místech bojuje. Čeští partyzáni a sovětští vojáci umírají i v těchto posledních hodinách války. Teprve posledním výstřelem na Slivici u Milína v dopoledních hodinách 12.5. válka konečně skončila.
Radost a nadšení z nově nabyté svobody a vítězství nad nepřítelem bylo obrovské. Nepříjemné stíny se ale bohužel objevily i tady. Válka byla příliš dlouhá a měla vyloženě genocidní charakter, vojáci pocházeli z různých koutů a jejich znalosti a povahy byly rozdílné. Frontové zážitky děsivé a traumatizující a ve vyšších úrovních se už rodilo uvažování nikoli spojenecké a mírové ale takové, které už vytvářelo první zárodky studené války. Sovětská generalita byla rozezlena, že tolik německých vojáků mohlo z Prahy odejít do amerického zajetí. Zpustošení v Sovětském svazu bylo obrovské a pracovní síly válečných zajatců byly potřebné. Obrovská byla i míra německých válečných zločinů. Oddíly Smerš nezatýkaly jen válečné zločince a nacistické špióny ale docházelo i k neoprávněnému odvlékání československých občanů. Hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině mělo do lidového hlasování také hodně daleko.
Vyskytovaly se případy znásilnění a loupeží, které ale většinou nebyly sovětskými veliteli tolerovány a v řadě případů padaly velmi tvrdé tresty. Docházelo k přehmatům a vzájemnému vyřizování účtů. I to byl důsledek dlouhé okupace a křivd. Ještě 9.5. zabíjely v českých městech letecké pumy. Ze sovětských letadel. Německá vojska odmítala splnit podmínky kapitulace a zůstat na svých místech a jejich kolony pokračovaly v pohybu na západ. Nebylo ostatně divu, míra zločinů spáchaná v Polsku, SSSR a na Balkáně byla nesmírná. Proto byly napadeny sovětským letectvem. Bohužel, tyto pumy nezabíjely jen nepřítele.
K problematickým jevům ale nedocházelo jen ze strany Sovětů. Ani západní spojenci nebyli bez poskvrny. Postoj Anglie a Francie v době tzv. Mnichovské krize je znám a ví se také o tom, že výzbroj a výstroj našich vojenských jednotek nám nebyla poskytnuta zdarma jen za pouhou účast v boji na obranu Anglie. Rovněž je známo, že americké bombardování na sklonku války, zejména v Praze a Plzni, už postrádalo taktický význam pro nejbližší vojenské operace, zato však mohlo strategicky ovlivnit vývoj průmyslu v zemi, která nespadala do západní sféry vlivu.
Ironií osudu bylo to, že autorem příručky pro americké vojáky na území Československa byl liberecký Němec, pochopitelně nijak nakloněný Čechům a Československu. Staly se případy, že američtí velitelé kladli překážky československým orgánům při výkonu moci na osvobozeném území, že americké velitelství v Plzni bránilo místním dobrovolníkům jet na pomoc bojující Praze, bylo nadržováno Němcům, američtí vojáci se veřejně ukazovali s Němkami apod. Staly se případy, že byl nesmyslně ničen trofejní materiál, který mohl být ještě využit.
Je samozřejmě na místě, vyjádřit důstojnou pietou dík vojákům, kteří jako naši spojenci bojovali na našem území. Je na místě připomenout příklady hrdinství a vojenské spolupráce v boji. Není ale na místě podceňování nebo dokonce popírání domácího a zahraničního odboje . Oslavme květnové dny jako vítězství. Naše vítězství, protože Československo bylo jednou z vítězných zemí II. světové války.
Nezapomínejme na to!
