Vladimír Franta
3.8.2017 Literárky
„Já se vrátím a se mnou přijde zákon!“ doufá vyznavač růžových revolucí a občanských mobilizací, jenž se sám označuje za jednoho z mála ukrajinských politiků s ukrajinským pasem“ (
donedávna, pozn.)
.
Byv letos zbaven prezidentským dekretem ukrajinského občanství, bývalý gruzínský prezident, v době nedávné gubernátor ukrajinského města Oděsa i s přilehlou oblastí (květen 2015 – listopad 2016) a mimořádný poradce prezidenta Ukrajiny, nyní dlící v USA, Michail Saakašvili, věčně rozhněvaný ukrajinský legionář, slibuje velkolepý návrat na Ukrajinu. Má se tak stát poté, co se soudně domůže vrácení jeho osobě občanství Ukrajiny. Saakašvili hodlá dále stanout v čele semknuté ukrajinské opozice a svrhnout současného prezidenta Porošenka, tedy svého někdejšího přítele ze studií v SSSR. Anulovat Saakašvilimu občanství Ukrajiny přiměla Porošenka skutečnost, že Saakašvili neuvedl pravdivé údaje na formuláři, na němž žádal o občanství. Saakašvili na sociálních sítích nyní tvrdí, že formulář, jímž argumentuje Porošenko, je zmanipulovaným padělkem. Situace je pikantní z toho důvodu, že Saakašvili nevlastní občanství Gruzie již dva roky, proto jej některá média označují za bezdomovce, osobu bez státní příslušnosti. Proč nemá Saakašvili občanství Gruzie? Musel se jej zříci proto, aby mohl zastávat na Ukrajině vysokou politickou funkci.
„Ukrajincům může být jedno, zda na ně naplive Porošenko či Janukovyč, kdo z nich je okrade!“ tvrdí, jak sám říká, mistr „v uvalování vězení i na své přátele, je-li to třeba“ příkladný občan-neobčan Saakašvili (v Gruzii poslal za katr 25 soudců, pozn.). Za výpady proti ukrajinské korupci měl magnát Igor Kolomojskij (2015) Saakašviliho za „čokla bez náhubku, který hryže kolem sebe“.
Saakašvili v médiích osobně tvrdí, že Porošenko dal příkaz svým podřízeným najít na Saakašviliho kompromitující materiál. Mezi tzv. zamlčená fakta, skutečnosti, jež se Saakašvili rozhodl skrýt, patří dávno již veřejné tajemství o tom, že v Gruzii je Saakašvili policií hledanou osobou, a to hned z několika důvodů. Škála obvinění je dosti široká: od zneužívání pravomocí přes korupci až k vraždám na objednávku. Dle Porošenka Saakašvili do formuláře zkrátka neuvedl pravdivě bod o jeho trestní bezúhonnosti na Ukrajině či za jejími hranicemi. Lali Moroškinová, politolog a moderátorka gruzínského TV, doslova říká, že se ještě nesetkala s případem, kdy je ze země (z Ukrajiny, pozn.) prakticky vyhošťován vysoký státní úředník, a to na základě falešného vyplnění žádosti o udělení občanství (30. května 2015 jmenoval Porošenko svého přítele Saakašviliho do křesla předsedy Oděské oblastní administrace, stalo se tak v týž den, kdy bylo osobě Saakašviliho uděleno ukrajinské občanství, pozn.). Pro úplnost dodáváme, že v listopadu 2016 Saakašvili rezignoval na post gubernátora. Současně se tak připravil i o pozici Porošenkova poradce.
Igor Mosijčuk, poslanec ukrajinského parlamentu za Radikální stranu, říká, že „turné potulného gruzínského cirkusu je u konce“. Cirkusácká rétorika radikálů a mlhavá vyjádření Porošenka k extradici Saakašviliho při nedávné návštěvě Tbilisi ukazují, že ukrajinská bárka se nebezpečně naklání. Saakašvili pro BBC nicméně logicky namítá, že pokud měl Porošenko nějaké námitky k práci Saakašviliho,
(Porošenko Saakašvilimu udělil bezprecedentní „carte blanche“, zcela volnou ruku pro Oděskou oblast, pozn.) měl postupovat proti Saakašvilimu průhlednou cestou, alespoň s předběžným upozorněním či varováním. Informace o zbavení Saakašviliho občanství začaly na veřejnost prosakovat nejprve z druhotných zdrojů. Své odvolání považuje Saakašvili za „zbabělý akt, úder nožem do zad…“, který přišel nečekaně ze strany prezidenta Porošenka. Saakašvili dále konstatuje, že směšná obvinění Gruzie na jeho adresu svět neuznává, že se sám nepovažuje za prchajícího vězně, aby se tak s ním mělo zacházet.
Legionáři v ukrajinské politice
Ministrem zdravotnictví se stal původní profesí historik Alexandr Kvitašvili, Gruzínec, ve funkci se nacházel do dubna roku 2016. Ministryní financí Američanka Natálie Jaresko, ve funkci zůstala do dubna 2016. Jejím poradcem (dokonce šéfem poradců) byl Ivan Mikloš, Slovák. Ministrem ekonomie a obchodu Ukrajiny Litevec Aivaras Abramovičius, funkce se vzdal v dubnu 2016, jelikož se neztotožnil s mírou korupce a omezením kladenými na jeho rezort. Gruzínka Eka Zguladze byla v roce 2014 jmenována prvním náměstkem ministra vnitra Ukrajiny. 11. května 2016 podala demisi na tuto pozici. Duben 2016 je spojen s dobrovolnou demisí premiéra Jaceňuka. Sám Arsenij Jaceňuk skončil jako premiér kvůli nestabilitě ve vládní koalici „Evropská Ukrajina“ (koalici dříve opustily strany jako Ukrajinská radikální strana (URP), poté Vlast /Батькивщи́на Julije Tymošenkové/ a Svépomoc – nesouhlasily s připsáním Donbasu zvláštního statusu v rámci Ukrajiny). Koaliční nestabilita se promítla do ztráty podpory parlamentu. Jaceňuk čelil rovněž podezření z převzetí úplatku. Toto obvinění proti Jaceňukovi inicioval tehdejší oděský gubernátor Michail Saakašvili. Sám Jaceňuk to viděl tak, že jej k rozhodnutí donutila krize v zemi (dle něj uměle vyvolaná) a že své úkoly vidí v širší oblasti nežli v té premiérské; po odchodu premiéra Jaceňukova Lidová fronta nadále pracovala v sepětí s Blokem Petra Porošenka. Velice příznačný byl telefonát z USA od Josepha Robinette Bidena, 47. viceprezidenta USA, v němž Jaceňukovi poděkoval za jeho dosavadní práci na pozici, z níž Jaceňuk v ten moment odcházel.
Animozita na Ukrajině „premiér vs. prezident“ byla zřetelná již nějakou dobu. Objektivně to vyhlíží tak, že USA nepotřebují nekontrolovatelný chaos na Ukrajině, demise Jaceňuka a koaliční renegáti (nezapomeňme na snahu Jaceňuka glorifikovat nacisty typu Šucheviče) jsou výsledkem toho, že již nebylo třeba radikálů, kteří svou „špinavou“ práci odvedli v rámci ozbrojeného puče na Majdanu. Fakticky to dále znamená, že na Ukrajině neexistuje vnitřní vůle plnit dohody Minsk 2. Amerika tedy vsadila na Porošenka, který se lépe hodí pro diplomatická jednání kravatově-límečkového typu a který aspoň vnějškově nevypadá jako nacista, respektive při srovnání s předákem URP Olegem Ljaškem. Tento odstavec zakončíme Jaceňukovým výrokem na adresu Saakašviliho. Po obviněních ze strany Saakašviliho Jaceňuk řekl, i v reakci na jiné verbální řádění ex-prezidenta Gruzie, že Saakašvili je herec na svém zájezdu po Ukrajině a že by se měl klidit z jeho země (z Ukrajiny, poznámka).
****Dvojka z chování Michaila Saakašviliho****
****Video ukrajinského ministra vnitra Arsena Avakova:****
Šest minut po půlnoci 8. srpna 2008 Michail Saakašvili dal povel k útoku pomocí reaktivní artilerie. Gruzie útočila na noční město Cchinvali, hlavní město Jižní Osetie, již Gruzie považuje za své vlastní území, které, dle Gruzie, dlouhodobě usiluje o separaci. Celonoční bombardování si vyžádalo oběti na životech Jihoosetinců. Saakašvili nařídil noční útok v době konání olympijských her v Pekingu, tedy v době, kdy mají mlčet zbraně. Ruská federace tehdy pomohla Jižní Osetii vojensky, dodnes se v lokaci nachází ruská vojenská základna. Gruzie zaútočila na Osetii po sérii provokací, v nichž sehrávala aktivní úlohu i ona sama, krátký „pětidenní“ konflikt v létě 2008 se týkal Gruzie na jedné, Abcházie, Jižní Osetie a Ruské federace na straně druhé. Ve výsledku Rusko uznalo Jižní Osetii a Abacházii jako samostatné subjekty, Gruzie tehdy přerušila diplomatické styky s Ruskem (rusko-gruzínské třetince však začaly dříve před útokem Gruzie na Cschinvali: v září roku 2006 portál Tut.by uvedl, že Gruzii opustilo 38 pracovníků ruské diplomatické mise (2006). Stalo se tak v reakci na zadržení čtyř ruských důstojníků, jež Gruzie obvinila ze špionáže. Důstojníci byli propuštěni téhož roku v říjnu a tehdejší gruzínský ministr obrany Iraklij Kobajevič byl zbaven funkce, již zastával v letech 2004–2006 (roku 2004 se stal Saakašvili prezidentem Gruzie, pozn.).
Situace se současnou Ukrajinou je téměř přes kopírák opsaná, akorát tento konflikt zamrzl a nevyřešil se po 5 dnech. Lidé, kteří stále tvrdí, že Rusko je vojensky přítomno na Donbasu, by si měli vybavit, jak vypadal přesun ruské 58. armády do Osetie. Manévry tohoto typu by na Ukrajině nikdo ani omylem nepřehlédl a šly by lehce dokázat. Krátký diskurz do historie zakončíme tím, že se Saakašvili dopustil patrně i válečného zločinu proti obyvatelům Abcházie a Jižní Osetie, během svého gubernátorství v Oděse nepřispěl k vyšetření oděského masakru v Domě odborů, kde uhořely, byly ubity či zastřeleny desítky odpůrců protivládního ozbrojeného převratu na Majdanu. Existují filmy připomínající pětidenní konflikt. Za Rusko: Papilius inferno (Rusko, 2009, 90 minut). Za Gruzii: Druhý břeh (Gruzie/ Kazachstán, 2008, 90 min.).
****Saakašvili si kravatu „sežral“, docela maličkou… aneb začátek konce věčně nespokojeného kosmopolitního oranžového revolucionáře, jenž kalhoty zapasovává si zhusta do ponožek (zapasovány bývají jak pecky v datlích) a který s oblibou jezdí v kufrech policejních aut…****
Politikové občas čelí podivným okolnostem. George Bush mladší byl v iráckém Tikrítu atakován letící botou, již hodil irácký novinář Muntadar Zajdí, za což si v roce 2009 vykoledoval 3 roky vězení. Ruský opozičník Garry Kasparov znervózněl, když na jedné z tiskovek mu nad hlavu létal vrtulníček v podobě mužského penisu s vrtulkou. Jeho bodyguardi vrtulník sestřelovali vším, co jim přišlo pod ruku. Saakašvili, než aby operoval botami, raději cumlal vlastní kravatu, když pozapomněl, že je snímán kamerami. Inu, proti gustu žádný dišputát. Otázka je, proč se lidé s podivnými preferencemi a cizími pasy derou do (ukrajinské) politiky a co dobrého to dlouhodobě přinese Ukrajincům.
Vladimír Franta 