Jak se bránit agresi USA a NATO

Avatar
Původní autoři

zpracoval Michailo Stavrev
24.9.2017  SrpskaPolitika

Ve chvílí, kdy se některá země octne v průsečíku zájmů západních mocností, čeká ji tradiční demokratizační trojboj: 1) mediální ulička hanby a kamenování před zraky celého světa, 2) sankce, včetně těch na základní potraviny a léky, 3) válka, ať už občanská, nebo v podobě humanitárního bombardování. Otázku „jak se bránit?“ mnohokrát skloňovali v Jugoslávii. Ve světle korejské krize je na místě si tyto strategie připomenout.


Názory zbrojního experta Džordže Blagojeviće o možnostech obrany Jugoslávie proti NATO jsou staré skoro deset let, ale jejich platnost se nemění, naopak, jsou stále aktuálnější. Nejprve uveďme několik čísel. Na území Jugoslávie v roce 1999 zaútočilo na tisíc letadel aliance, byly odpáleno 1300 křídlatých raket, a během skoro 60 000 náletů bylo shozeno 25 000 tun bomb, palebná síla, které Jugoslávská národní armáda (dále jen JNA) nemohla odolat. Střelivo z ochuzeného uranu použité během 78 dní letecké kampaně NATO by celkově dalo na 170 bomb shozených na Hirošimu. Zajímavá je i četnost letecké kampaně – v průměru 250 náletů denně. Pro ilustraci v Afghánistánu (2001) 83, v Lybii (2015) 45 náletů denně, tedy x násobně méně. Na základě statistiky četnosti úderů lze konstatovat, že federace Jižních slovanů byla pro NATO mnohem větším nebezpečím než Tálibán nebo Daeš.

Otázka, zda mohla Jugoslávie vyhrát válku proti 16 nejbohatším zemím světa, je vcelku jednoduchá – těžko. Často se přitom spekuluje, kolik by měla JNA šancí, kdyby disponovala moderními raketovými systémy. Jelcinovo Rusko nakonec protiletecké komplexy S-300 Bělehradu nedodalo, ačkoli tím hlasitě hrozilo. Dodnes je cítit ukřivděnost, protože Srbové zůstali proti aviaci NATO bezbranní.

Skutečnost je ale složitější. Zbrojní konstruktér Džordže Blagojević ze strojní fakulty univerzity v Bělehradě říká, že vinu za prohranou válku je nutné hledat především doma: „Kdybychom měli během bombardování rakety třídy S-300, zničili bychom nepochybně mnohem více nepřátelských letadel. Ale i  pokud bychom sestřelili třeba polovinu z onoho tisíce strojů, pořád by jich zbylo 500. Změnilo by se něco? Těžko.“

Efektivní raketová obrana by vedla jen ke zintenzivnění války, ale celkový výsledek jako takový by ovlivnila jen stěží. Na otázku, zda vůbec existovala možnost obrany proti takovéto přesile, však odpověděl Blagojević kladně: „Odradit agresora lze jen tehdy, pokud dojde k závěru, že se mu to nevyplatí. To je pro nás jediný způsob obrany.“

Zastrašit silnějšího soupeře lze různými způsoby. Samotné ztráty při tom nemusí být pro politiky v západních zemích tím nejhorším zlem. Pojem ztrát chápe Blagojević jako technolog, ačkoli to může znít cynicky, dívá se na věc ryze z pohledu faktů a čísel: „Materiální ztráty nemají pro NATO žádný význam, protože představují profit. Za každý sestřelený letoun musí stát koupit nový, což je čistý zisk pro vojensko-průmyslový komplex. V takovýchto podmínkách nemůžou žádné ztráty nepřítele odradit.“

Pro zemi, která se dostane do hledáčku demokratizačního průmyslu války, není moc možností, jak z této pasti uniknout. Na vývoji v Jugoslávii můžeme vidět, že i země s dobře vyzbrojenou armádou může zůstat bezmocnou, protože proti ní stojí nepřítel vnější i vnitřní. Blagojević přesto tvrdí, že existuje způsob, jak uhájit samostatnost: „Zásadní chybou bylo, že jsme se, a to z politických důvodů, zřekli vývoje odstrašujících zbraní. Kdybychom měli prostředky s dosahem do Říma, do Paříže nebo Londýna, nikdo by se neopovážil nás bombardovat. Vlády západních zemí by nikdy neustály tlak veřejnosti, jelikož dopad rakety dlouhého doletu, byť by zbořila jen jednu budovu, představuje neskutečný psychologický tlak na obyvatelstvo.“

Tragédií Jugoslávie bylo, že těmito prostředky disponovala, ale sama, se jich vzdala. Dodnes není jasné proč. Blagojević chápe právě tento moment jako rozhodující. Výborně vyzbrojená JNA disponovala všemi moderními prostředky, nikoli však zbraněmi hromadného ničení (s výjimkou chemických zbraní). Jugoslávie, relativně malá země, byla po mnoho let v první desítce světového zbrojního průmyslu. Vyráběly se zde bojové letouny, helikoptéry, raketové komplexy, tanky, ponorky. Na celém světě není ani desítka zemí, které dokážou vyrobit všech pět těchto technologií.

„Měli jsme ve vývoji balistické střely s dosahem 400 až 600 km už před 25 lety (dnes 35 lety pozn. red.). Politické vedení výrobu zamítlo s odůvodněním, že nemáme v plánu útočnou válku. Bylo to z hlouposti, nebo šlo o sabotáž našich bezpečnostních zájmů? Společnost Energoinvest, výrobce těchto systémů, měla přesto zájem výrobu realizovat za peníze spřátelených arabských zemí, ale… Vaso Gluhajić, vedoucí projektu byl během tří dnů po zamítnutí suspenzován. Byl ještě jeden projet balistických střel s doletem 1000-1200 km, ale… Prostě si to někdo nepřál. Dokonce i raketomety Orkán s dosahem pouhých 50 km byly na černé listině.“

Blagojević však jde ve svých úvahách ještě dále, když upomíná, že Jugoslávie, která hájila samostatnou politiku mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy, měla svůj program vývoje jaderných zbraní. Ten byl ukončen v roce 1966, když byl sesazen šéf tehdejší jugoslávských zpravodajských služeb, Alexandr Ranković. Po pádu tohoto politika začíná čistka ve vedení Jugoslávie a decentralizace federace na úkor vlivu jednotlivých republik.

„Alexandr Ranković založil institut jaderné energie Borise Kudriče, a to s jediným cílem – vyrobit dostatek jaderného paliva pro přípravu nukleárních bomb. Podle některých tvrzení měli už koncem šedesátých let dost plutonia na výrobu šesti bomb. Samo sebou tento materiál bylo nutné dále pročistit, ale k tomu nedošlo, jelikož po odvolání Rankoviće byla zastavena veškerá práce na projektu. Mezitím, byl tento materiál klasifikován jako jaderný odpad a převezen do SSSR.“

Můžeme dnes zodpovědně tvrdit, že kdyby měla Jugoslávie rakety středního doletu a oněch šest jaderných hlavic, žádná válka by nebyla. Džordže Blagojević zemřel v roce 2012. Jeho analýza, jak se bránit agresi NATO, je však stále aktuální – odstrašujícími zbraněmi.